NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15021.

Bylo-li smluveno, že daň z obratu nebude účtována, bude-li zboží vyvezeno, jest sleva této daně závislá pouze na skutečnosti, zda zboží bude vyvezeno čili nic.
(Rozh. ze dne 6. března 1936, Rv II 1012/33.)
Žalující přednesla, že prodala a dodala žalované firmě kůže. Při odesílání účtů, které šly zároveň se zbožím, zaúčtovala ještě 3% paušální daň z obratu. Zboží zaslala žalující na příkaz žalované firmě. Žalovaná kupní cenu správně zaplatila. Dodatečně však žádala o vrácení 3% paušálu s tím, že šlo o nepřímý vývoz, nepodléhající dani z obratu, ježto kůže byly dále zaslány žalovanou do jejího závodu do Německa. Dle dohody měla býti příslušná daň z obratu firmě žalované vrácena, jakmile kůže budou žalovanou vyvezeny a žalovaná dá žalující doklady o vývozu, na základě nichž budou dodávky osvobozeny od daně z obratu. Dle zákona musela žádati o osvobození od daně z obratu žalující. Na ujištění žalované, že budou žalobkyni poskytnuty doklady, na základě — Čís. 15021 —
jichž žalující nebude museti z dodávek daň z obratu odvésti, vrátila žalující žalované zažalovanou částku. Revise finanční správy, provedená v r. 1928 však konstatovala, že dle výnosu ministerstva financí o paušálu daně z obratu u usní pouze tenkráte vývoz usní nepodléhá dani z obratu, jestliže se usně odešlou do ciziny přímo z továrny a jich vývoz se řádně dle zákonných ustanovení prokáže. Jinak nemá nikdo nároku na zproštění paušálu neb vrácení paušálu, proplaceného na výrobce neb dovozce. V daném případě však nabyla poboční firma S. v B. v Čechách držby, neboť kůže nebyly přímo z továrny žalobkyně vyvezeny do ciziny, nýbrž teprve firmou S. v Čechách. Byl tudíž žalobkyni dodatečně předepsán paušál v konečné výši, odpovídající zažalované částce. Nižší soudy uznaly částečně podle žaloby, domáhající se vrácení zaplaceného daňového paušálu.
Nejvyšší soud zamítl celou žalobu.
Důvody:
Žalobkyně domáhá se v tomto sporu zaplacení daně z obratu za různé dodávky vydělaných kůží kozlečích, jež postupně do ciziny byly vyvezeny. Nižší soudy zjistily sice, že strany ujednaly, »že daň z obratu nebude účtována, bude-li zboží vyvezeno«, ale vykládaly toto ujednání v tom smyslu, jakoby strany byly umluvily, »že daň z obratu nebude účtována, nepodléhá-li zboží dani z obratu, protože se vyváží«. Právem vytýká žalovaná, že závěr ten spočívá na nesprávném výkladu zjištěné smlouvy. Ujednání stran jest docela jasné, neboť praví bez výhrady a omezení, že kupující není povinen zaplatiti prodávající firmě daň z obratu z kupní ceny sporných zásilek pod jedinou podmínkou, že totiž zboží bude vyvezeno. Žádným způsobem nevyplývá z oné úmluvy, že strany, chtěly slevu daně z obratu činiti závislou na určitých dalších předpokladech, zejména, že sleva měla platiti jen tehdy, když zboží při vývozu i podle zákona bude osvobozeno od této daně. Připověděla-li žalovaná žalobkyni zaslání dokladů o tom, že zboží bylo vyvezeno do ciziny, nelze v tom spatřovati projev vůle, že není povinna hraditi spornou daň z toho důvodu, že zboží jest osvobozeno od ní, nýbrž z tohoto důvodu, že zboží bylo vyvezeno, což přislíbila doložiti, neboť vývoz zboží nemá sám o sobě a za všech okolností osvobození od daně z obratu v zápětí, jak vyplývá z ustanovení § 4 čís. 18 zákona ze dne 21. prosince 1923 čís. 268 Sb. z. a n. ve spojitosti s čl. 11 vl. nař. ze dne 4. července 1924 čís. 156 Sb. z. a n., pokud se týče zákona ze dne 16. prosince 1926 čís. 246 Sb. z. a n. a vl. nař. ze dne 22. prosince 1926 čís. 247 Sb. z. a n., jimiž byly stanoveny bližší podmínky tohoto osvobození. Nesejde ani na tom, že žalobkyně podle § 12 zákona čís. 268/23 Sb. z. a n. byla oprávněna přesunouti daň z obratu na příjemce dodávek, neboť tohoto práva mohla se žalobkyně i platně vzdáti a vzdala se ho skutečně v projednávaném případě, bylo-li o úhradě, pokud se týče o slevě daně z obratu učiněno jiné konkrétní ujednání. Nelze proto souhlasiti s názorem, že žalovaná měla nárok na slevu daně z obratu toliko v případě, ospravedlní-li způsob vývozu zboží do ciziny nárok na osvobození, nýbrž podle určité a jasné úmluvy nastal nárok žalované na přislíbenou slevu již tím, že zboží bylo skutečně do ciziny vyvezeno, což se skutečně stalo. Zmýlila-li se žalobkyně o zákonných podmínkách osvobození od daně z obratu, jde to na její vrub, zvláště když nebylo tvrzeno, že případný omyl byl žalovanou vyvolán anebo jí podle okolností musil býti znám. Žalobní nárok není proto vůbec po právu.

Citace:

č. 15021. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 292-294.