NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 11174.

Proti exekuci na základě platebního rozkazu berního úřadu lze okolnost, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena, uplatniti jen námitkami u úřadu, od něhož vyšel exekuční titul, nikoliv oposiční žalobou u soudu. Na tom nemění nic, že dlužník, podavší z téhož důvodu již návrh na zrušení exekuce podle § 40 ex. ř., byl právoplatným usnesením odkázán na pořad práva, nebyla-li v tomto usnesení otázka nepřípustnosti po řadu práva přetřásána a řešena.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1931, R I 295/31.)
Proti exekuci na základě platebního příkazu berního úřadu podal dlužník žalobu o nepřípustnost exekuce. Soud prvé stolice žalobu odmítl pro nepřípustnost pořadu práva. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva a uložil prvému soudu, by, nehledě k této námitce, dále ve věci jednal a rozhodl. Důvody: Žalující strana tvrdí a nabízí důkazy o tom, že bylo mezi žalobcem a berním úřadem ujednáno, že poplatek předepsaný tímto úřadem zapraví žalobce ve splátkách a že žalobce splátky úplně zapravil, že přes to žalované straně bylo povoleno usnesením ze dne 9. května 1930 E 558/29 prodejové řízení a že námitky dlužníka podle § 40 ex. ř. byly zamítnuty, na vyjádření vymáhající strany odkázány na pořad práva, že mimo to čs. finanční prokuratura v Praze dopisem ze dne 25. května 1929 žalobci oznámila, že exekuci E 558/29 ihned zruší, jakmile žalobce zaplatí náklady exekuce čj. E VIII 5420/27 a že žalobce skutečně náklady tyto zaplatil, jde tedy o řadu sporných skutečností, jež, kdyby byly prokázány, dávaly by předpoklady zrušení exekuce ve smyslu § 40 ex. ř. jest sice správné, že námitky proti nároku, opírajícímu se o některý z exekučních titulů § 1 čís. 10—12, 13 ex. ř., mají býti podány u úřadu, od něhož vyšel exekuční titul, a sdílí i judikatura nejvyššího soudu (na př. rozh. čís. 7479 sb. n. s.) stanovisko, že soud není povolán, by prozkoumával rozhodnutí správního úřadu, vyjma případy, kde mu to zákon výslovně ukládá (§ 105 úst. list. a § 1 j. n.) a že i námitka, že daňová pohledávka jest zaplacena, jest námitkou spočívající na veřejnoprávním důvodu a že jest námitku tu vznésti u správního úřadu, jenž vydal exekuční titul. Přes to však nelze upříti oprávněnost tvrzení stě- žovatele, jímž dovozuje, opíraje se o jiná rozhodnutí nejv. soudu (viz čís. 4022 sb. n. s.), že odporuje spravedlností, by o tom, zda jest exekuce přípustná následkem zaplacení, rozhodoval správní úřad, od něhož vyšel exekuční titul, a že by takto exekut byl úplně mimo zákon, úplně bez práva, neboť nemohl by svůj oposiční nárok podle § 35 ex. ř. ve skutečnosti uplatniti. Soud rekursní zastává názor, že námitky ve smyslu § 35 ex. ř., které bylo by dlužníku uplatniti proti exekučnímu titulu podle § 1 čís. 10, 12—14 ex. ř. u úřadu, od něhož exekuční titul vyšel, jest rozlišovati na takové, jež vyvěrají ze samého rozhodování příslušného úřadu, námitky, jimiž se uplatňuje na př., že ve věci bylo vydáno jiné rozhodnutí, jímž rozhodnutí, tvořící exekuční titul, bylo zrušeno, změněno nebo vůbec že nastala změna vymáhaného nároku rozhodnutím úřadu po vzniku exekučního titulu, jde-li o obor rozhodování úřadu, od něhož vyšel exekuční titul. Od těchto námitek, spočívajících na řízení správním, rozlišovati jest však námitky rázu soukromoprávního, jež nesouvisejí s vlastním rozhodováním správního úřadu. Tím míněny jsou námitky za exekučního řízení, v němž úřad vedoucí exekuci pro dávky veřejné zastupuje erár, stává se tudíž stranou sporu, činí jménem eráru k soudu návrhy, prohlášení, vyjádření atd. Tvrdí-li exekut, že veřejnoprávní pohledávku zapravil ve smyslu prohlášení úřadu vedoucího exekuci, jehož se mu jako exekutu dostalo, a vede o tom důkazy, nemůže o sporné skutečnosti, an úřad vedoucí exekuci placení popírá, rozhodovati úřad zastupující v exekuci erár, poněvadž právně zastupuje stranu v exekuci před soudem, nýbrž v tomto případě přesunuje se rozhodnuti ve smyslu § 40 ex. ř. na pořad práva soukromého — neboť jde prostě o zjištění sporných skutečností, zdali nárok exekucí vymáhaný jest zaplacen čili nic, což nemá s rozhodováním pořadem správním žádnou souvislost. Kdyby byl dlužník s to ve smyslu § 40 ex. ř. prokázati se ihned listinou nevzbuzující pochybnosti, že vymáhající věřitel byl uspokojen nebo že vydal prohlášení o úhradě, byl by soud exekuční sám oprávněn exekuci zrušiti i bez výslechu vymáhajícího věřitele. Již z toho jest patrno, že rozhodnutí o tom, zda jest vymáhaná pohledávka zapravena čili nic, ponechává zákon exekučnímu soudu, nikoli úřadu, od něhož exekuční titul vyšel. Je-li pak rozhodnutí závislé na tom, by v tom směru sporné skutečnosti byly vyšetřeny a zjištěny, jest příslušný k rozhodnutí soud, u něhož povolení exekuce v první stolici bylo navrženo (§ 35 ex. ř.), bez újmy rekursu proti povolení exekuce, o kterémž rekursu by rozhodoval ovšem zase soud (§ 35 druhý odstavec ex. ř.). Z těchto úvah vyplývá, že v souzeném případě jest přípustným pořad práva o tom, zda nastalo zaplacení vymáhané pohledávky čili nic.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Exekuce byla povolena na základě platebního rozkazu berního úřadu, tedy na základě exekučního titulu podle § 1 čís. 13 ex. ř. Zákon (§ 35 druhý odstavec) ustanovuje, že námitky proti nároku, jenž se opírá o některý z exekučních titulů § 1 čís. 10 a 12 až 14 ex. ř., mají býti podány u úřadu, od něhož vyšel exekuční titul. Tento exekuční titul vyšel od finančního úřadu a pořad práva je pro ně vyloučen. Na tom nic nemění okolnost, že dlužník byl právoplatným usnesením okresního soudu ze dne 4. června 1930 odkázán s námitkami na pořad práva (§ 40 ex. ř.). Toto prvé neplatné odkázání by zavazovalo a bránilo tudíž odkázání na pořad správní jen, kdyby tu byly podmínky § 42 třetí odstavec j. n. Avšak podmínky ty nejsou splněny, neboť podle předpisu toho jest takové rozhodnutí závazné jen tehdy, když uznalo o důvodu zmatečnosti vytčeném v prvém odstavci, t. j. když otázka nepřípustnosti pořadu práva byla přetřásána a řešena, což předpokládá, by si jí rozhodnutí bylo vědomo. Než v souzeném případě rozhodnutí okresního soudu ze dne 4. června 1930 odkázalo námitky dlužníkovy na pořad práva prostě s odvoláním na § 40 ex. ř., ale neuvědomilo si a tudíž také neřešilo otázku, zda tomu nevadí, že jde o věc správní, a zda tedy věc nenáleží na pořad správní. Poněvadž takto o důvodu příslušnosti soudní, pokud se týče správní a tudíž o důvodu zmatečnosti, záležející v tom, že věc správní odkázána na pořad práva, nebylo rozhodnuto, není rozhodnutí to závazné ve smyslu § 42 třetí odstavec j. n. a právem tedy prvý soudce žalobu pro nepřípustnost pořadu práva odmítl.

Citace:

Č. 11174. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 494-496.