Čís. 16323.

Zákon č. 16/1920 Sb. z. a n. o trvale ustanovených obecních zřízencích.
Neučinil-li obecní zaměstnanec v propadné lhůtě § 25, odst. 2, zák. č. 16/1920 Sb. z. a n. prohlášení, že se má jeho služební poměr posuzovati pro budoucnost podle řečeného zákona, nemůže již opírati svoje nároky ze služebního poměru o předpisy uvedeného zákona.
Předpokladem ustanovení obecního zaměstnance trvale ustanoveným obecním zřízencem jest, aby takové místo bylo systemisováno buď usnesením obecního zastupitelstva (§ 2, odst. 1, řeč. zák.) nebo nadřízeným úřadem samosprávným (§ 2, odst. 2, řeč. zák.). Nedošlo-li k systemisaci, nestal se obecní zaměstnanec zřízencem trvale ustanoveným ani tím, že se obec v ustanovovacím dekretu a ve služebních instrukcích dovolávala předpisů uvedeného zákona, ani tím, že zaměstnanec skutečně vykonával službu obecního strážníka a nočního hlídače, kterou jinak vykonává trvale ustanovený zřízenec.
(Rozh. ze dne 23. září 1937, Rv I 1514/37.)
Srv. rozh. č. 2678, 2953, 14159, 15892 Sb. n. s.
Žalobce, který byl u žalované obce zaměstnán od roku 1913 jako obecní zřízenec, vykonávaje službu obecního strážníka resp. nočního hlídače, a jenž byl usnesením obecního zastupitelstva ze dne 8. března 1936 bez provedení disciplinárního řízení propuštěn, domáhá se na žalované obci zaplacení splatného služebního platu, soudě, že jeho propuštění jest bezdůvodné, a ježto se stalo bez kárného řízení, i neplatné, protože byl trvale ustanoveným obecními zřízencem žalované obce. Soud prvé stolice uznal co do částky 86 Kč 80 h podle žaloby, jinak žalobu zamítl. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
I když byl žalobce ve službách žalované obce jako strážník a noční hlídač od roku 1913, bylo na něm, aby ve lhůtě stanovené § 25, odst. 2, zák. č. 16/1920 Sb. z. a n. učinil prohlášení o tom, má-li býti pro budoucnost jeho služební poměr posuzován podle ustanovení právě dotčeného zákona. Když tak, jak přiznává i v dovolání, neučinil, ať již z jakéhokoliv důvodu, mělo zmeškání propadné lhůty podle druhého odstavce § 25 zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. v zápětí, že žalobce nemůže nyní žádati, aby jeho služební poměr byl posuzován podle zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., jak dovodil nejvyšší soud již v rozhodnutí ve Sb. n. s. č. 2678, k němuž stačí pro stručnost odkázati. Náleželo proto žalobci, aby prokázal, že mu v červnu 1920 propůjčila žalovaná obec zákonným způsobem služební místo svého trvalého zřízence podle §§ 1, 2 zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., a že ho proto mohla propustiti ze svých služeb jen po provedení kárného řízení podle § 10 uvedeného zákona. Poněvadž však podle zjištění napadeného rozsudku nedošlo k systemisaci služebního místa obecního strážníka a nočního hlídače ani obecním zastupitelstvem žalované obce ve lhůtě § 1, odst. 2, zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., ani později nadřízeným úřadem samosprávným, nemohl se žalobce vůbec státi trvale ustanoveným zřízencem žalované obce, neboť mu za toho stavu věci takové služební místo nemohlo býti žalovanou obcí platně propůjčeno. Nemá proto významu, že žalovaná obec vydala žalobci v červnu 1920 ustanovovací dekret a že vydala také služební instrukce, dovolávajíc se v obou listinách zákona č. 16/1920 Sb. z. a n., neboť se ani jeden z těchto úkonů nestal způsobem zákonem předepsaným pro zřízení místa trvalého obecního zřízence. Nestačí. k odůvodnění žalobního nároku ani to, že žalobce vykonával u žalované obce skutečně službu obecního strážníka a nočního hlídače, ježto vykonáváním služby u žalované obce nemohlo dojíti k systemisování služebního místa trvale ustanoveného obecního zřízence, nýbrž bylo za všech okolností třeba, aby bylo takové místo zřízeno způsobem stanoveným, v § 1 zákona č. 16/1920 Sb. z. a n. Konečně jest právně mylné i žalobcovo mínění, že ke zřízení služebního místa obecního strážníka a nočního hlídače došlo nějakými projevem žalované obce nebo dohlédacího úřadu samosprávného, který by byl projeven mlčky, neboť jak obec, tak i samosprávný úřad dohlédací mohou svou vůli projeviti pouze způsobem zákonem stanoveným, tudíž svým usnesením a rozhodnutím, jak vyložil nejvyšší soud již v rozhodnutích č. 247, 12563, 14684 Sb. n. s., k nimž stačí pro stručnost odkázati.

Citace:

č. 16376. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 320-321.