Čís. 6982.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.). Rozluku podle §u 17 rozl. zák. z důvodu §u 13 písm. c) rozl. zák. nelze povoliti, nebyl-li manžel, jemuž se přičítá zlomyslné opuštění, soudně vyzván, by se do šesti měsíců vrátil a tomuto vyzvání nevyhověl.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1927, R I 263/27.)
Žádosti manžela, jíž se domáhal na základě provedeného sporu o rozvod rozluky manželství z důvodu §u 13 písm. c) rozl. zák., soud prvé stolice vyhověl. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: K žalobě manžela ze dne 28. května 1925 bylo manželství jeho se žalovanou manželkou rozvedeno od stolu a lože z viny žalované, poněvadž žalovaná nesdílela již od srpna 1921 se žalobcem společnou domácnost a na žádost jeho, by se k němu odebrala, prohlásila, že si žalobce může jíti kam chce, tedy z důvodu zlomyslného opuštění podle §u 13 písm. c) rozl. zák. Dne 21. října 1926 podal manžel návrh o rozluku manželství toho podle §u 17 rozl. zák. Dle tohoto §u může každý manžel, byl-li soudem právoplatně vysloven rozvod manželství z některého důvodu §u 13 rozl. zák. na podkladě provedeného již sporu, žádati za rozluku. Chtěla-li manželka proti povolení rozvodu činiti námitky, měla se k roku na den 15. října 1925 ustanovenému dostaviti a námitky své podati. V řízení rekursním námitky takové nejsou přípustny.
Nejvyšší soud žádost zamítl.
Důvody:
Neprávem praví nižší stolice, že by skutečnosti v rozvodovém sporu na jevo vyšlé byly odůvodnily rozluku, kdyby o ni bylo bývalo již tehdáž žalováno, neboť rozluka na základě zlomyslného opuštění podle § 13 písm. c) rozl. zák. předpokládá, že manžel, jemuž se zlomyslné opuštění přičítá, byl soudně vyzván, by se do šesti měsíců vrátil, a že tomuto vyzvání nevyhověl. Kdyby tedy místo žaloby na rozvod byla bývala tehdáž podána žaloba na rozluku, nebyla by skutečnost pouhého opuštění rozluku odůvodnila, nýbrž byla by musila přistoupiti ještě skutečnost soudní výzvy a jejího neuposlechnutí. Důvod zlomyslného opuštění při rozvodu nekryje se s důvodem zlomyslného opuštění při rozluce, neboť § 109 obč. zák. vyžaduje k rozvodu jen zlomyslné opuštění, ale k rozluce již § 115 obč. zák. žádal aspoň v případě, že pobyt manžela, jenž společnou domácnost opustil, je neznám, by manžel ten byl soudně veřejně obeslán, by se do roka vrátil a výzvě té nevyhověl, a žádá nyní § 13 písm. c) takovou výzvu na šest měsíců znějící v každém případě, tedy i když pobyt strany, která domácnost opustila, je znám. Zkrátka podmínky rozluky jsou tu přísnější než podmínky rozvodu a nelze toto více, tuto výzvu a její marnost slevovati, nýbrž, není-li podmínka ta splněna, nezbývá, než aby si opuštěný manžel podal žalobu o rozluku podle § 13 rozl. zák., má-li nějaký plný její důvod. Není zde místo, by se rozhodovalo, mohla-li nyní, po rozvodu, výzva podle § 13 písm. c) rozl. zák. býti vydána, ale i kdyby nemohla, není to příčinou, by se výzva, jež jest neslevitelnou podmínkou rozluky, slevovala, neboť přece nevadilo již před žalobou o rozvod žalobci a nynějšímu žadateli pranic, by si vymohl výzvu podle § 13 písm. c) rozl. zák. a čl. I. prov. nař. k němu, a na to měl tehdáž mysliti, když obmýšlel žádati snad někdy za rozluku.

Citace:

Čís. 6982. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 702-704.