Čís. 15599.

Kdy se počíná promlčecí lhůta, jde-li o nárok na náhradu škody pro neodborně provedenou operaci.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1936, Rv II 1042/34.)
Žalobkyně přednesla, že ji žalovaný dne 16. dubna 1925 tak neodborně operoval, že má bolesti více než osm let, že nemohla konati práce v domácnosti a že jest úplně zmrzačena. Žalobu na náhradu z toho vzniklé škody podala 17. června 1933. Proti žalobě namítl žalovaný promlčení žalobního nároku, kteroužto námitku nižší soudy uznaly za opodstatněnou a žalobu zamítly.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně vytýká rozsudku, že jest právně mylný, považuje-li její nárok za promlčený, poněvadž škoda se jí stala známou krátce před podáním žaloby, a shledává zejména nesprávným, že považuje za promlčený nárok na bolestné a ušlý zisk i za dobu po třech letech po operaci. Odůvodňuje to tím, že žalovaný jí opětovně přisliboval, že bude zdráva, a že teprve krátce před žalobou, když bolesti se staly nesnesitelnými, si uvědomila, že se již neuzdraví. Tomuto názoru nelze však přisvědčiti. Podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu (na př. Sb. n. s. 3082, 9755, 10745, 13603 a j.) se tříletá promlčecí lhůta § 1489 obč. zák. počíná znalostí škody a škůdce, a to znalostí tak úplnou a tak bezpečnou, že vystačí k podání žaloby (§§ 178, 226 c. ř. s.). Nutno tudíž, aby byly poškozenému známy skutečnosti, z nichž lze usuzovati na odpovědnost určité osoby a na rozsah škody, kteréž právě umožňují podati žalobu proti určité osobě a odůvodniti náhradní nároky. Je tu tedy třeba určité vědomosti, a to nejen o škodlivé události samé, nýbrž i o jejím škodlivém účinku. To vše bylo v projednávaném případě. Žalobkyně sama přednesla, že hned po operaci měla v nohách veliké bolesti, že byla sedm týdnů v nemocnici, potom ještě 18 měsíců upoutána na lůžko a že až do žaloby měla veliké bolesti a byla nezpůsobilá i k domácí práci. Vzhledem k tomuto dlouhému trvání poruchy zdraví musela již dávno žalobkyně věděti, že jde o trvající stav a mohla zajisté dávno před třemi roky podáním žaloby se domáhati ušlého zisku i bolestného, a to podle ustanovení § 1325 obč. zák. a § 406 c. ř. s. aspoň za dobu až do vynesení rozsudku (Sb. n. s. čís. 11991). Odvolává-li se žalobkyně na to, že věřila, že se uzdraví a že jí to také žalovaný opětně sliboval, nemá toto její subjektivní přesvědčení významu, když všechen objektivní stav, jak vyplývá z jejího přednesu, nasvědčoval trvalé chorobě a žalobkyně byla dokonce po propuštění z nemocnice jinými lékaři než žalovaným ošetřována, takže mohla správnost příslibu žalovaného dáti přezkoumati jiným lékařem. Nárok žalobkyně z tvrzeného škodného činu zanikl proto promlčením.

Citace:

Čís. 15599.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1078-1079.