Čís. 15077.

K § 1425 obč. zák.
Požaduje-li věřitel na vyrovnacím dlužníku zaplacení pohledávky, již dlužník neuznává a již ani v seznamu pohledávek ve vyrovnacím řízení neuvedl, maje za to, že zanikla, jest vyrovnací dlužník oprávněn podle obdoby § 54, třetí odstavec, vyr. ř. složiti na soudě splátky vyrovnací kvoty připadající na spornou pohledávku, obává-li se následků nezaplacení kvoty vyrovnací, kdyby byla pohledávka soudem uznána za existentní.
(Rozh. ze dne 26. března 1936, R II 68/36.) Vyrovnací dlužník navrhl podle § 1425 obč. zák. úschovu částky 9000 Kč a jako důvody uvedl, že v roce 1929 podepsal jako spolurukojmí s Josefem V-em dvě směnky po 20000 Kč; tyto byly pro neplacení zažalovány, navrhovatel podal však proti žalobě směneční námitky. Rukojmí Josef V. směnečné pohledávky zaplatil a tím se stalo, že spor byl proti vyrovnacímu dlužníku ponechán v klidu. V roce 1933, kdy se vyrovnal kvotou 45%, dluh z regresního nároku do přihlášených pasiv neuvedl, ježto se domníval, že závazek tento již zanikl. Nyní však uplatňuje Josef V. svůj regresní nárok na zaplacení částky 20000 Kč. Tento nárok navrhovatel neuznal a, aby nepozbyl výhody vyrovnání, jsa domnění, že pohledávka by patřila do vyrovnání, skládá do soudního deposita částku 9000 Kč jako 45% kvotu z 20000 Kč s tím, aby tato částka byla vyplacena Josefu V-ovi jen tenkráte, bude-li pravoplatně uznán povinným uspokojiti tento regresní nárok. Prvý soud zamítl návrh stěžovatelův na uložení peněz do soudního depositu uschování pro nedostatek podmínek v § 1425 obč. zák. uvedených. Rekursní soud nevyhověl rekursu. Důvody: Okolnosti, jimiž odůvodňuje navrhovatel svůj návrh na uložení peněz ve smyslu § 1425 obč. zák., nelze považovati za důležité důvody v osobě věřitelově, když navrhovatel výslovně ve svém návrhu uvedl, že regresní nárok Josefa V-a neuznává, dále, že uvedená částka má býti tomuto vyplacena jen, když stěžovatel podlehne ve sporu a konečně nikde v návrhu neuvádí, že by tuto částku, t. j. 9000 Kč byl nabídl Josefu V-ovi k zapravení své pohledávky. Složení dluhu na soudě dle § 1425 obč. zák. jest v podstatě své náhradou plnění, směřující k tomu, by byl dlužník svého závazku prost. Poněvadž však nemůže býti věřiteli lhostejno, přijme-li dluh z rukou dlužníkových přímo, či nemusí-li si teprve vymoci vydání jeho ze soudního deposita, nemůže platiti dlužník libovolně způsobem v § 1425 obč. zák. naznačeným, který má býti jen prostředkem v nouzi. Důvody ty musí tedy tkvíti v osobě věřitelově. Dlužník musí si býti vědom a při uložení prohlásiti, že ukládanou částku dluhuje, ale že ji nemůže vyplatiti oprávněnému, poněvadž tomu brání překážka na straně věřitelově. Jen takový deposit — stane-li se po právu — (§ 1425 věta 2 obč. zák.) liberuje. Mimo to věřitel neupomíná vyrovnací kvotu, nýbrž celý nárok, takže nelze mluviti o upomínce dle § 67 vyr. ř.
Nejvyšší soud uznal podle návrhu.
Důvody:
Dovolací rekurent uplatňuje nezákonnost právem. Podmínky složení dluhu k soudu uvádí § 1425 obč. zák. příkladmo, a jest tedy v každém jednotlivém případě posouditi, zda tvrzené okolnosti zakládají důležitý důvod, pro který je dlužník oprávněn dluhovanou věc složiti k soudu. V tom směru navrhovatel neuznávaje dluhu, o němž podle něho bude pravděpodobně rozhodnuto teprve sporem, poukazuje na následky, jež by pro něho mohla míti vzhledem k vyrovnacímu řízení okolnost, když by včas nezaplatil vyrovnací kvotu (§ 57 vyr. ř. čís. 337/1914 ř. z., na který poukazuje — správně však § 67 zákona z 27. března 1931 č. 64 Sb. z. a n.). Navrhovatel proto skládá k soudu kvotu 9000 Kč, t. j. 45% z pohledávky 20000 Kč, kterou jako svůj závazek neuvedl ve vyrovnacím řízení, maje za to, že zanikl. Věřitel jej však upomíná o zaplacení celé pohledávky 20000 Kč. Nedostatek předpokladů § 54 odst. 3 vyr. ř. brání sice posuzovati případ tento přímo podle tohoto zákonného ustanovení o zajištění vyrovnací částky, popřené dlužníkem pohledávky, kteréžto zajištění by vedlo rovněž k složení u soudu (§ 134 k. ř., § 70 vyr. ř.), avšak zásada tu vyjádřená přivádí obdobou k právnímu závěru, že v projednávaném případě nemůže býti překážkou složení vyrovnací částky k soudu, jestliže navrhovatel dluhu neuznal. Nejde sice, jak se tvrdí v dovolacím rekursu, o třetí případ § 1425 obč. zák., t. j. když věřitel není spokojen s tím, co mu dlužník nabízí, neboť dlužník dluhu vůbec neuznává a nelze tudíž mluviti o nabízení, avšak ani tato okolnost, že totiž věřitel žádá zaplacení celé pohledávky, není bez významu se zřetelem k § 60 odst. 2 vyr. ř. Je tedy míti za to, že je zde důležitý důvod k složení sporného dluhu na soud; návrh pak, že má býti částka ta vyplacena, až bude-li dlužník pravoplatně uznán za povinna uspokojiti věřitele, odpovídá stavu věci a není tedy ani v tomto směru překážky. Soud vyřizuje žádost za přijetí dluhu do úschovy, není oprávněn zkoumati, zda jest složení také věcně odůvodněno. Rekursní soud však uvažuje v odůvodnění svého usnesení také o předpokladech, za jakých soudní úschova osvobozuje dlužníka od jeho závazku (§ 1425 druhá věta obč. zák., na který se v usnesení rekursního soudu poukazuje), což se zřejmě příčí jasnému a nepochybnému smyslu zákona.

Citace:

Čís. 15077.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 376-378.