NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 762.

Pro spory mezi zaměstnavatelem a korespondentem není výlučně příslušným soud okresní.
Nenastoupí-li obchodní zaměstnanec službu, může zaměstnavatel žádati pouze náhradu škody, nikoliv, aby zaměstnanec službu nastoupil. Ustanovení § 31 zák. o obch. pom. nebylo v tomto směru změněno § 153, III dílčí novely k obč. zák.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1920, Rv I 624/20.) Žalovaný měl nastoupiti u žalobce dnem 1. dubna 1920 jako korespondent, neučinil však tak, pročež se žalobce domáhal, by žalovaný k němu do služby vstoupil. Žaloba byla soudy všech tří stolic zamítnuta, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dlužno nejprv řešiti otázku, není-li, jak žalovaný v prvé stolici mínil, příslušným okresní soud, neboť pak pro nezhojitelnou nepříslušnost (§ 104 j. n.) byl by tu zmatek § 477 čís. 3 c. s. ř., k němuž by z úřední povinnosti hleděti bylo. Dle § 41 zák. o obch. pom. byl by věcně příslušným živnostenský soud, kdyby příslušnost nějakého takového soudu založena byla místně. Ale tomu tak není. Příslušnost místní živnostenského soudu v Liberci vztahuje se dle § 2 nař. min. ze dne 26. dubna 1898, čís. 60 ř. zák. jen na obvod okresního soudu v Liberci, v němž místní příslušnost této věci založena není. Pak zbývá jen otázka, nepatří-li věc před okresní soud v Jablonci po rozumu § 37 zák. o soudech živn., tu však dlužno popříti, protože žalovaný nenáleží k pomocným pracovníkům, jež § ten předpokládá. Kdo jsou pomocní pracovníci, udává § 73 živn. ř., žalovaný však jest zřízenec pro vyšší služby a nespadá tedy dle výslovného předpisu odstavce třetího téhož § mezi pomocné pracovníky. Dle § 51 čís. 2 j. n. a § 39 uv. zák. k obch. zák. patří tedy vec skutečně před obchodní soud v Liberci. Ve věci samé nemůže, vzhledem k předpisům § 42 zák. o obch. pom. a § 153 III. novely býti nejmenší pochybnosti o tom, že ustanovení obč. zákona platí tu jen potud, pokud zákon o obch. pom. žádného ustanovení neobsahuje a tedy mezery vykazuje. Pokud tedy zákon o obch. pom. předpisy o některé otázce má, nelze žádným způsobem dovolávati se odchylných ustanovení obě. zákona, a to ani těch, jež teprv III. novelou dány byly. To vyslovují jasně citované předpisy a také paroemie, že pozdější generální zákon nederoguje dřívějšímu speciálnímu. Podle § 31 zák. o obch. pom. může však zaměstnavatel v případě, že zaměstnanec službu nenastoupí, žádati sice náhradu škody — a totéž platí dle § 28 i v případě, že zaměstnanec službu předčasně opustí — nemůže však žádati, aby zaměstnanec službu nastoupil, toho práva mu zákon nepřiznáva. Nemůže se tedy žalobce dovolávali předpisu § 1162 a) obč. zák., dle něhož zaměstnavatel v případě, že zaměstnanec předčasně ze služby vystoupil, žádati může, aby ji opět nastoupil. Toto ustanovení pro obch. pomocníky a tudíž pro žalovaného neplatí. Ono sice posud formálně existuje — v jaké míře, to se podá z porovnání se zákony v § 153 III. novely citovanými — ale jest anomalii a přemoženým stanoviskem, hájí tedy dovolání věc ztracenou. Nucení k nastoupení služby nebo k návratu do ní znával zákon zejména u nejnižších kategorií práce ruční, tak najmě v čeledních řádech, avšak republika toto stanovisko opustila, protože se nesrovnává s přirozeným právem člověka disponovati svou pracovní silou, a zrušila dotyčné předpisy čeledních řádů zákonem ze dne 17. října 1919, č. 571 sb. z. a n. čl. II posl. odst., na což dovolatele upozorniti dlužno s otázkou, jak možno pak žádati nastoupení služby neb návrat do ní od osob, jež konají t. zv. služby vyšší, zvláště duševní? Měla by taková práce vůbec cenu? A jest možno prosaditi nárok na ni jinak než pořadem důhonu psychologického jako pohrůžkou náhrady škody (zákon) neb úmluvou konventionální pokuty ap.?

Citace:

č. 762. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 667-669.