Čís. 14480.

Není třeba, aby ten, kdo plní cizí zákonnou povinnost, již při plnění měl na zřeteli určitou osobu, kterou chce svým plněním podle § 1042 obč. zák. zavázati.
Osoba uvedená v § 143 obč. zák., jež poskytla dítěti výživu, může žádati náhradu na tom, kdo jest před ní povolán podle zákona k výživě dítěte, nikoliv však na tom, kdo jest k výživě povolán teprve po ní.
(Rozh. ze dne 26. června 1935, Rv I 1108/35.)
Manžel žalobkyně byl usnesením soudním ze dne 14. února 1934 uznán povinným platiti na své manželské děcko jsoucí v opatření žalobkyně 50 Kč měsíčně. Této povinnosti nedostál. Domáhá se proto žalobkyně žalobou na jeho rodičích, by jí zaplatili náklad, který místo svého manžela na děcko sama v rozsahu soudního usnesení ze dne 14. dubna 1934 za poslední 3 léta vynaložila. Prvý soud žalobě vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V pochybnosti jest míti za to, že ten, kdo plní cizí zákonnou povinnost, má úmysl plniti za jiného a vůli, žádati na jiném náhradu ve smyslu § 1042 obč. zák. a jest tedy na tom, za něhož bylo plněno, by tento předpoklad vyvrátil, neboť není pravidlem, nýbrž řídkou výjimkou, by někdo obětoval za jiného majetek z pouhé dobrosrdečnosti (rozh. čís. 5988 sb. n. s.). Rovněž není třeba, aby ten, kdo plní cizí zákonnou povinnost, již při plnění měl na zřeteli určitou osobu, kterou svým plněním chce podle § 1042 obč. zák. zavázati, neboť dostačí, jestliže plní v úmyslu, že bude svého času požadovati náhradu na tom, o němž se teprve v budoucnu ukáže, že byl k plnění podle zákona povinen (rozh. býv. soudu vídeňského sbírka Glasser Ungrova n. ř. čís. 6223.). Přesto však není žaloba oprávněna. Vyživovací povinnost k manželskému dítěti nestihá osoby v § 143 obč. zák. jmenované společně, nýbrž tak, že především jest k výživě povinen otec dítěte, potom teprve matka dítěte, potom děd a bába se strany otcovy a po nich konečně děd a bába se strany matčiny. Která z těchto osob výživu poskytla, může ovšem žádati její náhradu na tom, kdo jest před ní k výživě dítěte podle zákona povolán, nikoliv však na tom, kdo jest k výživě povolán až teprve po ní. Jako nemůže žádati otec náhradu výživy, kterou svému manželskému dítěti poskytl, na matce dítěte, třebas je nemajetný a musil si na poskytnutí výživy té opatřiti prostředky úvěrem, zrovna tak nemůže matka dítěte žádati náhradu za poskytnutou výživu na dědovi a bábě dítěte, neboť, poskytujíc výživu svému dítěti, plnila jen vlastní svou povinnost, která jí náležela před dědem a bábou dítěte, a schází zde tedy základní podmínka § 1042 obč. zák.

Citace:

Čís. 14480.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 540-541.