Čís. 1216.

Ideální souběh zločinu zneužití moci úřední a krádeže není myslitelným.
Zodpovídajíce otázky, nejsou porotcové vázáni právním názorem obžaloby.
(Rozh. ze dne 17. května 1923, Kr I 1220/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Praze ze dne 19. září 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem krádeže podle §u 460 tr. zák., a sprostil dle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžalovaného z obžaloby pro přestupek dle §u 460 tr. zák. Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 11 §u 344 tr. ř. a to právem, tvrdíc, že porotní soud porušil zákon, uznav ho vinným vedle zločinu §u 101 tr. zák. i přestupkem krádeže podle §u 460 tr. zák. Stěžovatel byl v obžalovacím spisu viněn jednak ze zločinu zneužití moci úřední podle §u 101 tr. zák., jednak ze zločinu krádeže podle §u 171, 173, 174 II. a), c), tr. zák. kteréžto trestné činy byly v tenoru obžalovacího spisu rozlišeny potud, že v případě prvém bylo v obžalovacím spisu uvedeno, že stěžovatel jako poštovní zřízenec při poštovním úřadě, v němž měl povinnost, zneužil moci jemu svěřené, by odcizováním zásilek způsobil poštovnímu eráru škodu, kdežto v druhém případě při zločinu krádeže bylo uvedeno, že vícekráte pro svůj užitek odňal z držení a bez přivolení poštovního eráru ve společnosti se spoluobžalovaným Františkem L-em pět uzamčených poštovních zásilek s potravinami a látkami v ceně asi 1000 Kč. Ježto obžaloba zněla na ony dva zločiny, byl porotní sbor soudní podle §u 318 tr. ř. při sestavování otázek vázán obžalovacím spisem a musil porotcům poližiti hlavní otázku, jak na zločin zneužití úřední moci podle §u 101 tr. zák., tak i na zločin krádeže dle §§ 171, 173, 174 II. a), c) tr. zák.. Leč tato formální správnost otázek nebyla nikterak závažnou pro porotce při právním posouzení skutkového podkladu obou otázek. Právě tak jako soud nalézací není vázán názorem obžaloby při vynesení rozsudku (§ 262 tr. ř.), ani porotci nemusí se říditi právním názorem, v obžalobě vysloveným, nýbrž rozhodují volně podle svého přesvědčení nejen o skutkové stránce činu trestného, nýbrž i o jeho právní kvalifikaci. Z důvodů obžalovacího spisu jest zřejmo, že obě dotčené hlavní otázky se vztahují jen na jeden a týž skutek. Poněvadž pak skutek ten byl po právní stránce vyčerpán kladným zodpověděním hlavní otázky čís. 13 (čtvrté hlavní otázky), nebylo již důvodů, by porotci kvalifikovali skutek tento ještě kladným zodpověděním hlavní otázky čís. 14 (páté hlavní otázky), ať již tak učinili třeba jenom ve formě přestupku krádeže uvedeného v §u 460 tr. zák. Jak v hlavní otázce čís. 13, tak v hlavní otázce čís. 14 byl uveden jeden a týž skutkový základ, kterým dle nesprávného názoru obžaloby byly naplněny skutkové podstaty dvou trestných činů. Tyto dvě skutkové podstaty jsou však v poměru zvláštního ku všeobecnému a všeobecná skutková podstata zločinu, pokud se týče přestupku krádeže, jest zahrnuta ve zvláštní skutkové podstatě zločinu zneužití úřední moci. Při správném použití zákona bylo proto již po kladném zodpovědění čtvrté otázky hlavní (otázka čís. 13) záporně zodpověděti pátou hlavní otázku (otázka čís. 14). Když se tak nestalo, bylo použito na trestný čin, obsažený v páté hlavní otázce (otázka čís. 14) zákona, kterého naň použiti nelze, a rozsudek porotního soudu, kterým byl obžalovaný uznán vinným přestupkem krádeže podle §u 460 tr. zák., jest proto zmatečným z důvodu zmatečnosti čís. 11 §u 344 tr. ř.

Citace:

č. 1216. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 273-274.