NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 3611.

Je-li objem postupu (cesse) pochybným nebo sporným, jest jej nejprve vyřešiti sporem mezi postupitelem a postupníkem a teprve potom lze se domáhati plnění na postoupeném dlužníku.
Nárok vdovy po nepragmatikálním železničním úředníku na vdovské požitky náleží na pořad práva.
(Rozh. ze dne 12. března 1924, Rv I 1677/23.) Notářským spisem ze dne 12. listopadu 1901 zavázala se prvá manželka Theodora K-a, Štěpánka, vůči svému manželi, železničnímu úředníku, že pensi, která jí po jeho smrti bude příslušeti, postoupí druhé jeho manželce Marii, pokud bude přesahovati 1200 K ročně. Železniční erár uznal postup pohledávky dle notářského spisu na žalobkyni a postoupenou část pensijních požitků Marii K-ové vyplácel. Po úmrtí Theodora K-a byla vyměřena vdovská pense od 1. dubna 1904 ročně 2293 K 33 hal., z toho připadlo dle notářského spisu Štěpánce K-ové 1200 K a zbytek 1093 K 33 h (měsíčně 91 K 11 h) Marii K-ové. Žalobou domáhala se Marie K-ová v roce 1922 na eráru placení zvýšené pense (drahotních přídavků). Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jedná se o to, má-li žalobkyně nárok na zvýšení pense, to jest na drahotní přídavky. Zákony ze dne 15. dubna 1873, čís. 47 ř. zák. a ze dne 14. května 1896, čís. 74 ř. zák., jimiž byly upraveny pensijní požitky, nemají předpisu o požitcích pozůstalých dvou manželek, naopak § 11 zák. ze dne 14. května 1896, čís. 74 ř. zák. nasvědčuje tomu, že nárok na požitky přísluší pouze jedné manželce. Theodor K. v notářském spise ze dne 12. listopadu 1901 výslovně uznal, že pense přísluší jeho první manželce, s níž se dal dobrovolně rozvésti a tomu také odpovídá § 17 čís. 2 zák. ze dne 14. května 1896, čís. 74 ř. zák. Žalobkyně nemá veřejnoprávního nároku na požitky vůči žalovanému eráru, nárok její jest čistě soukromoprávní, založený na jmenovaném notářském spisu. Proto přísluší jí z pense jenom ona částka, která jí byla svého času postoupena a nemůže se domáhati přídavků drahotních. Byla-li jí vyplácena do 30. dubna 1922 pense zvýšená, stalo se to jistě neprávem. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zamítl žalobu pro tentokráte.
Důvody:
Kdyby žalobkyně byla opřela žalobu o to, že ona byla poslední zákonnou manželkou nebožtíka K-a, že tudíž ona jest jedinou a pravou vdovou po něm a proto tedy že erár musí vypláceti vdovskou pensi jí — v tom případě totiž neměla by pro ni notářská postupní listina významu, neboť by jí bývalo postoupeno něco, co postupitelce, první manželce K-ové, jež by pak pravou vdovou nebyla, nenáleželo — tu by ovšem musilo býti provedeno napřed vyšetřovací řízení, aby se rozsudkem soudním zjistilo, zda nebylo manželství žalobkyně neplatné (dřív § 94 obč. zák., nyní § 28 zák. rozl. a dv. dekr. ze dne 27. června 1837, čís. 208 sb. z. s.), protože ten výrok byl by pro rozhodnutí sporu předurčující. Praví-li tedy odvolací soud, že manželství žalobkyně bylo nezákonné, jest to nemístné, dokud ono řízení nebylo provedeno, a nemůže se náhled ten položiti za základ rozhodnutí, naopak, kdyby otázka ta rozhodna byla, byly by musily nižší stolice učiniti opatření, by ono vyhledávací řízení, které jest zároveň oficiosní, dle uvedených předpisů zahájeno bylo. Ale otázka rozhodna není, neboť žalobkyně nezaložila svůj nárok na své manželství a vdovství, tudíž na příslušné zákonné předpisy o vdovské pensi, nýbrž jedině a výlučně na smlouvu, t. j. na notářský postup ze dne 12. listopadu 1901, kterou prvá manželka K-ova, Štěpánka, zavázala se vůči němu (K-ovi), že pensi, která jí po smrti jeho příslušeti bude, postoupí žalobkyni potud, pokud 1200 K převyšovati bude. Stavíc nárok svůj na tuto smlouvu, staví se žalobkyně na stanovisko, že vdovská pense přísluší ze zákona prvé manželce Štěpánce, a jí, žalobkyni, uvedená část jen z důvodu postupu. Jestiť řečená smlouva smlouvou mezi Štěpánkou K-ovou a nebožtíkem K-em ve prospěch žalobkyně jako osoby třetí, kteráž z ní nyní práva pro sebe odvozuje, připisujíc si v této postupní smlouvě ve prospěch její učiněné místo postupnice a prvé manželce K. místo postupitelky, kdežto žalovaný erár je postoupeným dlužníkem. A tu zřejmo, že jako žádný postup nedotýká se objemu závazku dlužníkova (§§ 1394 a 1395 obč. zák.), tak také ne tento: dlužník vždy má platiti toliko jednou, ať si postupiteli nebo postupníku, nebo z části tomu a z části onomu — komu však, na tom mu docela ničeho nezáleží a záležeti nemůže, jemu může jíti jen o to, aby nemusil platiti totéž dvakrát, jednou postupiteli a jednou postupníku, o kterouž otázku právě jde, je-li pochybným nebo sporným právě objem postupu, t. j. když postoupena byla, jako zde, jen část nároku a vzejde spor o rozsah (výši) této části. Tento spor týká se tedy jen poměru mezi postupitelkou a postupnicí a musí tedy mezi nimi býti vyřešen, kdežto povinnosti dlužníkovy podají se z toho pak samy sebou. Zřejmo, že strany nevystihly správně tohoto stavu věci. Postupnice, žalobkyně, místo aby žalovala napřed postupitelku Štěpánku K-ovou na určení dosahu postupu, žaluje přímo dlužníka (erár) o zaplacení, a dlužník (erár), ačkoli uznával, že poměr mezi žalobkyní a Štěpánkou K-ovou je proň rázu soukromoprávního, jenž může býti řešen jen pořadem práva (výměr likvidatury ze dne 11. prosince 1922), nicméně, místo aby dle §u 1425 příslušné částky na sporný nárok vypadající složil k soudu, řešil ho sám v ten rozum, že sporné částky příslušejí Štěpánce K-ové a ne žalobkyni, že je bude vypláceti oné, a pustil se do sporu. Zřejmo tedy, že tato rozepře a tudíž již žaloba jsou předčasny, ježto napřed vyřešen býti musí poměr mezi oběma ženami, a teprv pak, kdyby erár jako postoupený dlužník nechtěl platiti částku právoplatným rozsudkem té které z nich přisouzenou, byla by na řadě žaloba naň. Nadhazující se tím otázka přípustnosti pořadu práva vůči eráru jest ovšem jasna a bezesporna, když není sporno, že nebožtík K. jako železniční úředník nebyl úředníkem pragmatikálním, takže jeho žaloba o služební požitky byla by dle známých předpisů patřila na pořad práva, což tedy platí důsledně i o pensi a pensi vdovské.

Citace:

č. 3611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 386-388.