Č. 7726.

Učitelstvo: Ustanovení odst. 1 čl. 6 zák. č. 251/22 o míře povinnosti učitelské nevztahuje se na správce obecné školy, kteří konají docházky k dozoru na expositury.
(Nález ze dne 2. února 1929 č. 2106.)
Věc: Karel B. v R. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o odměnu za přespočetné hodiny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž byl tehdy řídícím učitelem obecné školy v P., byla za docházku k dozoru na exposituru v Ch. a v N. v době od 1.. dubna 1923 do 30. června 1923 přiznána odměna v částce 150 Kč. Podáním z 30. června 1924 žádal st-1, aby mu byla přiznána odměna za odcházku do expositur také ve školním roce 1923/24. udávaje, že vykonal v tomto školním roce do expositury v Ch. a do expositury v N. 32 služební cesty.
Zšr v Praze výnosem z 6. října 1925 povolila st-li odměnu částkou 300 Kč za 3 týdenní přespočetní hodiny vykonané ve škol. roce 1923/24, ale vyslovila, že za cesty konané k expositurám v Ch. a N. nepřísluší st-li odměna, poněvadž není pro takové opatření opory v platných zákonitých předpisech a dodala: »Naproti tomu buďtež expositury školní obdobně jako je tomu při vyměřování přídavku činovního podle odst. 1 § 3 č. 251/22 pokládány za postupné třídy také při úpravě normální vyučovací povinnosti řiditelů a správců škol podle § 2 vl. nař. č. 52/23. Shora uvedená odměna byla také v tomto smyslu vyměřena.«
Odvolání st-lovo zamítlo min. škol. nař. rozhodnutím z důvodů výnosu zšr-y a podotklo vzhledem k námitce odvolání, že odměnu za cesty konané k uvedeným expositurám v době od 1. dubna 1923 do 30. června 1923 povolila zšr za souhlasu zsv-u z dobré vůle a nikoli, že by st-li příslušel na to nárok ze zákona.
Stížnost namítá toliko, že expositura, v níž jsou děti všech školních roků, odpovídá svou organisací jednotřídní škole. Tím chce patrně říci. že expositura toho druhu rovná se samostatné škole. Názor ten je nesprávný. Stanovit’ § 2 zák. z 19. února 1870 č. 22 z. z. česk. o zřizování škol, tedy zákon organisační, že »štace, na které podučitel vně školy je ustanoven, neb tam se posílá, jest částí školy, při které podučitel ten jest ustanoven,« Paragraf 3 téhož zák. pak praví: »jestliže prostředky toho, jemuž náleží školu zříditi a vydržovati, dost málo toho dopouštějí, má štace exponovaná aneb vysílaným podučitelem obstarávaná býti nahrazena samostatnou školou.« Z toho je patrno, že není expositura samostatnou školou, nýbrž pouhou částí školy, při níž byla zřízena; že pak čl. 6 odst. 1 zák. č. 251/1922 slovy »při několika školách umístěných v různých budovách«, má na zřeteli jen samostatné školy a nikoli též expositury, o tom nemůže býti pochybnosti, když týž zákon v § 3 na expositury celoroční hledí jako na postupné třídy.
Stížnost namítá dále, že ustanovením odst. 1 čl. 6 uv. zák. pominul dle 2. odst. téhož článku nárok na náhradu čestného podle zákonů zemských, že dle § 34 osnovy zák. o platech učitelských z roku 1913 příslušela řídícím silám na školách s expositurami odměna za služ. cesty do každé expositury a že tudíž přísluší nyní těmto řídícím silám nárok ten dle odst. 1 čl. 6.
Leč podle právního názoru, vysloveného již v nál. Boh. A. 4033/24 nezakládá osnova zák. o platech učitelských z roku 1913, jak jest obsažena ve vynesení zšr-y v Praze z 24. července 1918 č. 2 A : 3622/51614, sama o sobě pro osoby učitelské vůbec žádného právního nároku na jednotlivé výhody v ní stanovené a mohla jednotlivá osoba učitelská nároku na konkrétní výhodu nabýti teprve individuálním přiznáním se strany kompetentního úřadu.
Je-li tomu tak a netvrdí-li stížnost, že byla st-li odměna za cesty do expositur i za školní rok 1923/24 přiznána výrokem kompetentního úřadu, nýbrž byla-li mu výslovně nař. rozhodnutím odepřena, odpadají ovšem i vývody stížností činěné z ustanovení § 34 uv. osnovy a je i tato námitka bezdůvodná.

Citace:

Č. 7726. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 291-292.