Čís. 16172.

Vyplácel-li zaměstnavatel každoročně v určitou dobu zaměstnancům remuneraci (novoročné) v určité výši a ohlásil-li ji jako součást zaměstnancova příjmu pensijnímu ústavu a nemocenské pojišťovně, není oprávněn odepříti jednostranným projevem vůle její výplatu pro své nepříznivé finanční poměry.
Vzdání se nároku na placení remunerace nelze spatřovati v tom, že se zaměstnanec proti oznámení o dalším nevyplácení odměny neohradil a že pracoval v podniku nadále. (Rozh. ze dne 4. června 1937, Rv I 937/37.)
Srv. 10661, 13299, 14372 Sb. n. s.
Žalobce, zaměstnaný u žalované firmy od 1. března 1930 do 30. listopadu 1935 jako úředník za měsíční plat s počátku 800 Kč a od roku 1931 900 Kč, se na žalované domáhá vyplacení remunerace ve výši měsíčního platu za léta 1934 a 1935 a poměrné části v roce 1936, v úhrnné částce 2025 Kč. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud přiznal žalobci remunerací 900 Kč jen za rok 1934. Důvody: Je zjištěno, že zaměstnancům žalované firmy nebyla výplata remunerace smluvně zaručena, že však byla jim po delší dobu vyplácena ve výši měsíčního platu pravidelně a dobrovolně. Z toho, že žalovaná firma při sjednání služebního poměru nezaručila zaměstnanci každoroční výplatu remunerace, nutno souditi, že placením remunerace nechtěla vytvořiti prejudic, že remunerace zaměstnancům přísluší za všech okolností. Nastaly-H v letech 1935 a 1936 neutěšené finanční poměry u žalované firmy, které byly žalobci známy a jež měly v zápětí, že žalované firmě nebylo možno vypláceti remuneraci, což dala účetním Václavem N. o vánocích roku 1934 svým zaměstnancům oznámiti, nemá žalobce za toho stavu právní nárok na výplatu remunerace ve výši 900 Kč za rok 1935 a 225 Kč za první čtvrtletí roku 1937. Bylo proto v té části rozsudek prvého soudu změniti a rozhodnouti, jak se stalo.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Nejvyšší soud odůvodnil v rozhodnutí č. 10661 Sb. n. s., k němuž se odkazuje, zásadu, že nárok na periodickou remuneraci, za niž nutno pokládati i novoročné, může býti založen a) smluvním ujednáním, nebo b) obchodní zvyklostí v místě, kde je zaměstnavatelův závod, anebo c) podle okolností tím, že zaměstnavatel vyplácí ve svém podniku remuneraci po delší dobu pravidelně, třebas dobrovolně a nikoli ve stejné výši.
V souzené věci bylo zjištěno, že od roku 1929 zaměstnavatel (žalovaná firma) vyplácel svým úředníkům každoročně o vánocích remuneraci ve výši měsíčního platu a že remunerace spolu se zaměstnancem ohlásil pensijnímu ústavu a nemocenské pojišťovně jako součást zaměstnancových příjmů. Vznikl proto žalobci právní nárok na placení novoročného a žalovaná firma nebyla tudíž oprávněna odepříti nárok ten zaměstnanci jednostranným projevem vůle. Není ovšem vyloučeno ujednání stran, že dosavadní remunerace nebude na příště vyplácena (rozh. č. 13259 Sb. n. s.), avšak k takové výslovné dohodě nedošlo v tomto případě, což není ani sporné a bylo i nižšími soudy zjištěno. Nelze ani míti za to, že se žalobce zřekl mlčky (§ 863 obč. zák.) remunerace tím, že se žalobce, byv v roce 1934 uvědoměn účetním Václavem N., že se pro finanční nesnáze žalované firmy nemůže remunerace vyplatiti, proti tomuto postupu neobrazoval vůči firmě anebo odpovědnému činovníku firmy a že pracoval dále v jejím podniku, neboť to neodůvodňuje závěr, že se žalobce zřekl remunerace vážně a svobodně (§§ 863 a 869 obč. zák.), ano šlo o zaměstnance, který byl hospodářsky závislý na žalované firmě a jenž se mohl důvodně obávati, že by byl jinak ze zaměstnání propuštěn a vydán možnému nebezpečí nezaměstnanosti (rozh. č. 14372 Sb. n. s.). Neběží tu tedy o konkludentní čin takového rázu, jaký předpokládá § 863 obč. zák., že totiž podle všech okolností nebylo důvodné příčiny, aby se pochybovalo o žalobcově vůli, že se zříká příslušících mu nároků. Při tom nelze činiti rozdílu mezi remunerací v době uvedeného oznámeni již splatnou a budoucně splatnou, ježto pro takovéto rozlišování není důvodu a ježto nebyly předneseny skutečnosti, které by byly odůvodňovaly takový rozdíl. Pochybil tedy odvolací soud, nepřiznal-li žalobci remuneraci za rok 1935 a její poměrnou část za rok 1936.

Citace:

č. 16172. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 791-793.