Čís. 2686.

Jde o vadu odvolacího řízení ve smyslu §u 503 čís. 2 c. ř. s., předsevzal-li odvolací soud soudem prvé stolice (soudcem dožádaným) výslech svědka, k němuž nebyly strany obeslány. Lhostejno, že se strany vzdaly ústního líčení odvolacího.
(Rozh. ze dne 5. června 1923, R I 374/23.)
Žalobě, opřené co do místní příslušnosti o § 88 odstavec druhý j. n. procesní soud prvé stolice vyhověl, zamítnuv usnesením, pojatým do rozsudku, námitku místní nepříslušnosti. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek pro místní nepříslušnost a odmítl žalobu.
Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a uložil mu, by vydal nové rozhodnutí. Důvody:
Obě nižší stolice vycházejí z právního hlediska, že podmínkou sudiště dle §u 88 odstavec druhý j. n. jest, aby faktura byla dodána zároveň se zbožím nebo již před jeho dojitím. Soud prvé stolice zjistil, že faktura žalovaného musela dojíti zároveň se zbožím, kdežto odvolací soud dospěl ku zjištění opačnému, že totiž faktura nedošla současně se zbožím ani před ním. Avšak toto zjištění odvolacího soudu není procesuálně bezvadným. Právem pokládá se stěžovatelka ve svých právech, býti přítomnu výslechu svědků a klásti na ně otázky (§§ 289, 341, c. ř. s.), dotčenou tím, že odvolací soud vyžádal si od soudu prvé stolice pouze zprávu o tom, v jakém smyslu byla výpověď svědkyně Anny R-ové, jejíž seznání shledal odvolací soud nejasným, přednesena, a to po případě po informativním výslechu této svědkyně. Soud prvé stolice požádal o tento výslech soud, který byl již dříve činným jako soud dožádaný, a tento provedl výslech, nevyrozuměv o něm zástupce stran, kteří se původně nevzdali práva, býti přítomni výslechu této svědkyně. Postup tento porušuje shora uvedené zásady civilního řádu soudního a, znemožniv rekurentce účast na jednání, způsobil vadu odvolacího řízeni po rozumu §u 503 čís. 2 c. ř. s., jež brání důkladnému probrání a posouzení věci. Okolnost, že se obě strany vzdaly ústního odvolacího líčení, neměla odvolacímu soudu brániti, by nevydal řádné průvodní usnesení o opakování důkazu (připuštění důkazů nových), neboť neúplnost řízení byla v odvolání vytýkána a nebylo lze o tomto odvolacím důvodu rozhodnouti již v sezení neveřejném podle ustanovení §§ 471 čís. 7 c. ř. s., nýbrž toliko na základě ústního odvolacího líčení, an se nejednalo o pouhé vysvětlení, nýbrž o opětný výslech svědka, na který se klade důraz, a o zjištění skutkového podkladu pro správné rozhodnutí o námitce nepříslušnosti (Neumannův komentář k §u 473 vzt. 492 c. ř s. a Klein: Vorlesungen str. 244).

Citace:

Rozhodnutí č. 2686. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 981-982.