NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Čís. 10296.

Dal-li kdo bance příkaz, by poukázala československé koruny na konto u cizozemské banky, příslušný finanční úřad pak zahájil proti příkazci trestní řízení pro přestupek podle § 12 nařízení ze dne 29. února 1924, čís. 46 sb. z. a n. a příkazce zaplatil v upouštěcím řízení dobrovolně pokutu, nemůže se domáhati její náhrady na bance.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1930, Rv I 2010/29). Žalobkyně prodala vídeňské bance U. určitý počet t. zv. tuzemských korun. Banka U. ve Vídni dala si tento peníz poukázati na vkladní knížku u brněnské filiálky banky A. v Brně, na kterou jí žalobkyně prostřednictvím spořitelny v N. poukázala 1200000 Kč. Proti žalobkyni i proti spořitelně v N. bylo zahájeno trestní řízení podle § 12 nařízení ze dne 29. února 1924, čís. 46 sb. z. a n. Na základě upouštěcího řízení podle § 541 tr. zák. důchodkového zaplatila žalobkyně 12000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně náhrady těchto 12000 Kč na bance A. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ze zprávy ministerstva financí ze dne 24. května 1928 plyne, že žalobkyně spolu se spořitelnou v N. zaplatila v upouštěcím řízení, zahájeném podle § 541 tr. zák. důchodkového a § 27 vládního nařízení ze dne 29. února 1924, čís. 46 sb. z. a n. 23000 Kč k odčinění trestnosti nedovolených poukazů Kč do ciziny. Šlo tu tedy o odčinění trestnosti poukazů, daných žalobkyni a spořitelnou v N., které předcházely činnosti žalované banky v této věci a které byly trestními činy důchodkovými, i kdyby byla banka další činnost odepřela, neboť k trestnosti podle výslovného ustanovení § 26 (7) vládního nařízení ze dne 29. února 1924, čís. 46 sb. z. a n. stačí i pokus přestoupení §§ 14 a 19 téhož nařízení, pro kteréžto činy právě bylo řízení proti žalobkyni vedeno, jak prokázáno bylo výpovědí svědka Bedřicha G-a. Z téže výpovědi jest pak patrno, že trestní řízení podle § 12 cit. nařízení bylo vedeno proti žalobkyni, nikoli jen proti žalované bance, a proto právem prvý soud pokládá nerozhodným, zda se dopustila banka tohoto činu, čili nic. Žalobkyně ,sama v odvolacím spisu uznává, že v úmyslu dostati své peníze z tuzemska do Vídně, dala spořitelně v N. příkaz, by jí spořitelna do Vídně poukázala 1200000 Kč, použivši při tom obratu, že jde o poukaz tuzemských korun. Tato okolnost, na níž žalovaná banka neměla podílu, postačila o sobě k zavedení trestního řízení důchodkového proti žalobkyni, které bylo, jak svrchu uvedeno, také pro onen poukaz zavedeno a trestnost v upouštěcím řízení složením dobrovolné pokuty odčiněna. V tom není příčinné spojitosti s pozdějším jednáním Brněnské filiálky žalované banky a není tu proto podmínek pro požadovanou náhradu škody. Opačný právní názor odvolání jest v rozporu s citovanými zákonnými předpisy.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žaloba jest založena na tvrzení, že žalovaná proti výslovnému zákazu § 12 vlád. nař. čís. 46/24 připsala částku jí poukázanou k dobru bance U. ve Vídni a že finanční úřady zahájily proto trestní řízení proti žalobkyni, jež bylo skončeno, když zaplatila 12000 Kč jako pokutu v upouštěcím řízení. Z toho dovozuje žalobkyně, že jí žalovaná ručí za škodu tím způsobenou. Podle § 26 nař. čís. 46/24 stihají přestupky ustanovení tohoto nařízení finanční úřady prvé stolice a koná se před nimi trestní řízení podle předpisů o trestním řízení správním. Toto řízení bylo provedeno se žalobkyní. Z toho plyne, že soudy nemohou v tomto případě ani předurčujícím způsobem uvážiti, zda jde při jednání vylíčeném v žalobě o přestupek té či oné strany. Bylo-li zahájeno příslušným úřadem finančním trestní řízení pro přestupek nařízení čís. 46/24 proti žalobkyni, jež se skončilo pro ni majetkovou újmou, nejde o zavinění žalované, nýbrž o úřední výkon příslušného úřadu správního, jenž v jednání žalobkyně shledal skutkovou povahu přestupku shora vytčeného. Podrobila-li se žalobkyně právnímu názoru a postupu úřadu toho tím, že dobrovolně zaplatila pokutu, nejde ani tu o zavinění žalované, nýbrž o svobodný čin žalobkyně, aniž záleží na tom, že chtěla tím předejiti vyšší pokutě. Soudy nemohou uvážiti, že se ne žalobkyně, nýbrž žalovaná dopustila přestupku a že jest proto povinna nésti sama pokutu zaplacenou žalobkyní. Soudy mohou uvážiti jen, zda žalobkyni vzešel proti žalované zahájením trestního řízení správního a zaplacením pokuty soukromoprávní nárok na náhradu škody, a to jest vyloučeno již podle žaloby samotné, neboť nelze mluviti o zavinění žalované ve smyslu §§ 1294 a násl. obč. zák.

Citace:

Čís. 10296. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 668-670.