NPD documents search: Buchtela, Nejdůležitější praktické případy nekalé soutěže (1934)

Čís. 395.

Smilstvem ve smyslu § 129 lit. b) tr. zák. jest každé bezprávné použití těla, třebas oděného, jiné osoby téhož pohlaví k předsevzetí úkonů, jimiž mají býti ukojeny chtíče.
(Rozh. ze dne 12. března 1921, Kr 11 265/20.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 18. června 1920, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem smilstva proti přirozenosti podle § 129 lit, b) tr. zák.
Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný dal se koncem února 1920 večer v B. na ulici do řeči s neznámým jemu Aloisem Sch., že za řeči přehodil přes něj svůj široký plášť, líbal ho a sahal mu po přirození, pak (ježto náhodou knoflík u kalhot byl otevřen) i na holé přirození, až se mu hoch vytrhl a utekl. V téže době připojil se obžalovaný na ulici k neznámému jemu 15letému Rudolfu K-ovi a smluvil s ním dostaveníčko. Za několik dní po té večer potkal se s hochem, zavěsil se mu pod paždí, počal ho líbati a pozval ho na druhý večer na starý hřbitov. Tam mu pak sahal přes kalhoty na přirození, líbal ho a tlačil se na něho jako na ženu. Když se hoch tázal, proč to dělá, řekl obžalovaný, že je to jedno, jestli to dělá s děvčetem nebo sám, nebo s chlapcem, že on četl knížky, že se v tom již vyzná; co že mají dělat ti chudáci vojáci, kteří v poli nemají žádného děvčete. Zmateční stížnost obžalovaného, uplatňující s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., že pouhý dotek cizího údu pohlavního není ještě zločinem smilstva ve smyslu § 129 I b) tr. zák., není odůvodněna. Zákon neurčuje sice v § 129 pojem »smilstva«, tento vychází však na jevo ze srovnání s předchozím § 128 tr. zák. V tomto místě zákona nemluví se o uspokojení pohlavního pudu, nýbrž jen o »ukojení chtíče« a stačí k založení skutkové podstaty zločinu zprznění »pohlavní zneužití«, pod kterým rozuměti dlužno každé bezprávné použití těla jiné osoby k předsevzetí úkonů pudu pohlavního. Poněvadž pak v § 128 tr. z. poukazuje se na § 129 I b) tr. zák. takto: »Kdo zneužije pohlavně (scilicet osoby v § 128 míněné) k ukojení svých chtíčů... dopouští se, nezakládá-li toto jednání zločin dle § 129 I b) tr. zák. zločinu zprznění....«, dlužno pojem »smilstva« vykládati v naznačeném právě smyslu. Tomu nasvědčuje i dějinný vývoj tohoto pojmu. Ve dvorním dekretu ze dne 26. června 1844, čís. 4413, sb. z. s. čís. 816 se praví, že výraz »smilstvo« dlužno pojímati v jeho přirozeném významu. Dle tohoto významu zahrnuje však smilstvo v sobě každé, smyslnosti sloužící, meze mravů a slušnosti překračující pohlavní zneužití těla jiné osoby. V důsledku toho nemusí smilné úkony býti nutně předsevzaty na nahých částech těla osoby téhož pohlaví, nýbrž stačí i když se tak stalo na těle oděném. Při tomto právním pojetí nemůže býti nejmenší pochybnosti o tom, že zjištěné jednání obžalovaného vrcholící v tom, že hochy líbal, na ně se tlačil a jim sahal na přirození, naplňuje zcela pojem pohlavního zneužití těchto osob téhož pohlaví a tudíž pojem smilstva proti přirozenosti dle § 129 I b) tr. zák. Dle zjištění rozsudku nelze však pochybovati ani o zlém úmyslu obžalovaného. Tento nesměřuje k uspokojení pudu pohlavního, nýbrž k ukojení uhtíče. K opodstatnění tohoto zákonného požadavku postačí pak již pouhé podráždění nebo stupňování smyslného pudu. Že obžalovanému šlo o ukojení jeho chtíče, tomu nasvědčuje celé jeho počínání, že, jak rozsudek zjišťuje, chytal hochy po ulicích, lákal je na místa pokud možno osamělá, že se k nim choval způsobem shora vylíčeným, a zejména též slova k Rudolfu K-ovi pronesená, že je to jedno, zda to dělá s děvčetem nebo s chlapcem.

Citace:

č. 395. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 120-121.