Čís. 4173.

Zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. o osmihodinové době pracovní vztahuje se i na nemocniční lékaře.
Úmluva o pracovní době více než osmihodinové jest nicotná, místní zvyklosti pracovní doby více než osmihodinové, jež se byly utvořily, již neplatí, nové vzniknouti nemohou.
(Rozh. ze dne 23. září 1924, R II 313/24.)
Žalobce byl smluvním lékařem vojenské nemocnice. Žalobu, jíž domáhal se na eráru zaplacení odměny za práci přes čas, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Zásadní otázkou jest, zda se zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., jehož se žalobce a odvolací soud dovolávají, vztahuje i na lékaře nemocniční. První soud a finanční prokuratura hájí názor, že nikoli, avšak neprávem. Platnost jeho pro nemocniční lékaře lze dovoditi již z předpisu §u 1 čís. 1, jenž předpisu o osmihodinné době pracovní podrobuje podniky živnostenskému řádu podléhající nebo po živnostensku provozované, třeba že tyto živnostenskému řádu nepodléhaly, čímž se patrně myslí podniky čl. 5 vyhl. pat. k živn. řádu, mezi nimiž se pod písm. g) uvádějí i podniky léčeben všeho druhu, tedy nemocnic, ozdra- voven atd. Ze pak se předpis vztahuje nejen na práce rukou, nýbrž i na práce duševní, tedy i na intelektuály, třeba graduované, dokazuje to, že dán jest dle téhož §u 1 čís. 1 pro zaměstnance vůbec, ne tedy pouze pro dělníky. V tom smyslu výraz ten vykládá již důvodová zpráva, řkouc, že vyjadřuje všeobecnost zákona, ježto jím zahrnuty jsou všechny osoby za plat najímané, ať jsou to dělníci, úřednici techničtí neb obchodní, veřejní neb soukromí (tisk 234 ai 1918 str. 5), a zdůrazňujíc, že zákon oproti zákonům cizokrajným sleduje snahu, pojati v ochranu všechny pracovníky hlavou i rukou, v dílně i v kanceláři, aby vytvořena byla jednotná zásada pro všechny (str. 2 tamže). V témž smyslu zdůraznil slovo to i zpravodaj, řka, že ustanovení toto (§ 1 čís. 1) znamená, že přijetím zákona tohoto bude, až na určité duševní pracovníky, pro námezdní poměr téměř všeobecně 8hodinná pracovní doba zavedena. Kteří to mají býti ti určití duševní pracovníci, co budou činiti výjimku, není z řeči jeho patrno, a také zákon nikde žádného druhu duševních pracovníků z dobrodiní svého nevylučuje, nýbrž klade důraz jen na živnostenskou povahu podniku. Aby nebylo pochybností, které by při předpisu čís. 1 o sobě možný byly, zákon v témž §u čís. 2 dodává hned, že předpis ten (čís. 1) platí také pro podniky, závody a ústavy provozované státem, veřejnými nebo soukromými svazky, fondy, spolky a společnostmi, ať jsou rázu výdělečného, všeužitečného nebo dobročinného. Nevadí tedy, že tu nejsou pohnutky zištné a spekulační, nýbrž i ústavy humanitní jsou příkazu zákona podrobeny. A jest to jen spravedlivé, že se nerozeznává a dobrodiní nepřiznává pouze práci hmotné, nýbrž také duševní, neboť nelze nijak říci, že by tato byla méně vyčerpávající než ona: vysiluje-li práce hmotná svaly, vysiluje práce duševní zase nervy, které mají potřebí odpočinku tím spíše, že přepracováním způsobuje se porucha, zůstavující po sobě škodlivé následky mnohem trvalejší, než pouhá únava svalů. Ani tedy doslov zákona ani jeho legislativní důvody nemají na sobě ničeho, co by svědčilo proti, nýbrž všecko, co svědčí pro. Marně se rekurs snaží vyloučiti platnost zákona na projednávaný případ poukazem na čl. 7 smlouvy ze dne 8. dubna 1922, který stanoví, že pro žalobce vznikají z ní práva a povinnosti zaměstnanců, podléhajících zákonu o obchodních pomocnících, a vyzdvižením §u 6 tohoto zákona. Neboť tento § praví sice, že objem služeb — a pracovní doba spadá beze sporu pod pojem objemu — a odměna za ně řídí se, nebylo-li nic jiného umluveno, místní zvyklostí, a není-li jí, že se míní služby podle okolností přiměřené a též i taková odměna, avšak toto ustanovení bylo změněno právě uvedeným již zákonem stanovícím imperativně (§ 1 čís. 1 »nesmí pracovní doba zásadně trvati déle« atd. a § 2 »zakázáno jest« atd.) osmihodinnou pracovní dobu, a odměnu za práce přes čas, byly-li úředně povoleny (§ 1 a 2 pak § 6 a 7). Kategorický zákaz působí, že opačné ustanovení smlouvy neplatí (§ 879 obč. zák.), jsouc nicotné, a že když není ve smlouvě ohledně doby pracovní nic stanoveno, nelze sahati k místní zvyklosti (která ostatně teď, za vlády onoho zákona nikde již existovati nemůže, protože dříve existovavší byly zákonem tím potlačeny a nové vyvinovati se nemohou), pokud se týče ptáti se, jaká doba by byla přiměřená, neboť zákon sám smlouvu doplnil zákazem delší pracovní doby než 8hodinné a ustanovil, jaká pracovní doba je přiměřená, že je to s určitými výjimkami osmihodinná. Možno tedy smlouvou ujednati jen něco zaměstnanci příznivějšího, než stanoví zákon, na př. tedy kratší pracovní dobu než osmihodinnou. Míní-li dále rekurs, že u nemocničního lékaře je to z větší částí jen pohotovost ku práci a ne všecko skutečná práce, o níž mluví § 1 čís. 1, dlužno odkázati na § 7 čís. 3 zákona, který otázku pouhé pohotovosti v poměru ke skutečné práci upravuje, a čís. 4, kde i honorování předpisuje. Dle těch předpisů pohotovost má jen ten význam, že pravidelná doba pracovní (osmihodinná). může, jsou-li tu podmínky, býti prodloužena, avšak čas k ní nastavený musí býti honorován stejně jako práce přes čas.

Citace:

č. 4173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 288-290.