Čís. 1244.Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).Klavír jest předmětem potřeby.(Rozh. ze dne 30. června 1923, Kr I 506/22.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 9. března 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. — mimo jiné z těchtodůvodů:V právním ohledu obmezuje se stížnost pouze na námitku, že prý piano není předmětem potřeby ve smyslu zákona lichevního, poněvadž prý tento zákon má na zřeteli jen předměty nezbytné potřeby životní a nikoli jakékoli potřeby. Jde prý pouze o předmět luxusní. Stížnost je bezdůvodná. Na rozdíl od cís. nař. ze dne 21. srpna 1916 čís. 261 ř. zák. a předchozích předpisů byl rozšířen již §em 1 cís. nař. ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. zák., obor předmětů potřeby na všechny věci movité, které přímo nebo nepřímo slouží životním potřebám — nikoli nezbytným životním potřebám — lidí a zvířat domácích. Dle toho netřeba, jak tomu bylo dle dřívějších císařských nařízení, zkoumati, zda životní potřeba, která má býti dotyčným předmětem uspokojena, je nutnou a nezbytnou, nýbrž směrodatným je pouze, zda je tu životní potřeba vůbec a slouží-li jí ten který předmět. Neklade se proto důraz na náležitost nezbytnosti, větší neb menší potřeby, užitečnosti neb účelnosti toho kterého předmětu, nýbrž rozhodno je jen, slouží-li předmět ten vůbec životním potřebám lidí. Hudbu dlužno čítati zajisté ku krásným uměním; ona nejen poskytuje milou zábavu, nýbrž vzdělává též duši a zjemňuje srdce a slouží tudíž hudba životním potřebám lidí a zejména lidí naší doby a naší kultury. Nelze proto ani hudebním nástrojům odpírati rázu předmětu potřeby, tím méně klavíru, o nějž jde, jehož cena nebyla ostatně ani takovou, aby jej činila i jen převážně přepychovým. Námitka stížnosti je proto bezpodstatná.