Čís. 1433.
Uschováním věcí příslušníkem Československého státu u plnomocníka Čs. státu v cizině jest založen poměr veřejnoprávní, patřící k příslušnosti zemského civilního soudu v Praze.
(Rozh. ze dne 24. ledna 1922, R I 66/22.)
Žalobce tvrdil v žalobě, že koncem února 1919 podnikl služební cestu z Bukurešti do Brna, kamž služebně byl přidělen, že byl v Budapešti nucen, maje mnoho zavazadel, odevzdati svoje sebou dopravované zbraně, tvořící jeho soukromý majetek, do úschovy u úřadu plnomocníka Čs. R. tamtéž a že ujednal výslovně s úředníkem této legace, jenž ony zbraně od něho převzal, že legace obstará úřední dopravu těchto předmětů do nového žalobcova bydliště. Ježto výzva příslušných úřadů k vrácení zbraní zůstala bezvýslednou, domáhal se žalobce vrácení jich žalobou, zadanou u zemského civilního soudu v Praze, proti níž vznesl žalovaný erár námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, maje za to, že převzetí žalobcových zbraní zastupitelským úřadem zdejšího státu stalo se ve výkonu ochrany zájmů vlastních státních příslušníků a že jest tudíž patrno, že úschovu tu nelze
pokládati za soukromoprávní smlouvu schovací, nýbrž že jest ji posuzovati s hlediska veřejnoprávního. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, rozhodl ve věci samé, nehledě k odmítacímu důvodu. Důvody: Právním základem žalobního nároku je především smlouva schovací (§ 957 obč. zák.) po případě smlouva mandátní (§ 960 obč. zák.). Jde tu o poměr soukromoprávní mezi žalobcem a žalovaným a nezáleží na to, za jakých okolností а k jakému účelu byla příslušná právní jednání uzavřena, neboť tím se na soukromoprávní povaze dotčených smluv ničeho nemění. Není tedy příčiny, by žalobní nároky byly posuzovány s hlediska práva veřejného, a to ani tenkráte, kdyby pravda bylo, že převzetí oněch zbraní zastupitelským úřadem zdejšího státu se stalo u výkonu ochrany zájmů žalobce jako příslušníka tohoto státu. Strana žalovaná ostatně nepřípustnosti pořadu práva z důvodu právě naznačeného ani nenamítala, a, odmítl-li prvý soud žalobu z tohoto důvodu, učinil tak z moci úřední. Podle přednesu žalované strany má škoda žalobcova ráz válečného poškození a proto prý nepatří na pořad práva. Avšak ani tato námitka nemá opory v ději žalobním, neboť podle něho nedomáhá se žalobce náhrady škody,
nýbrž uplatňuje nároky ze smlouvy schovací, pokud se týče ze smlouvy mandátní a o těchto nárocích jest rozhodovati řádným soudům.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze pochybovati o tom, že zahraniční legace jsou nejen oprávněny, nýbrž i povinny, by chránily jak osoby příslušníků svého státu, tak i jejich majetek, a nemůže býti ani pochybnosti o tom, že ochrana tato jest výkonem jejich úřední moci. Ochrana ta se vztahuje na majetek tuzemce v cizině ať jest v držení jeho neb osoby jiné, tedy i držení legace samé, jak jest tomu v případě tomto. Jde jen o to, zdali převzetí tohoto tuzemcova majetku do uschování plnomocníka Československé republiky v Budapešti zakládá se na veřejnoprávním nebo na soukromoprávním poměru. V případě tomto došel žalobce dle svého udání v žalobě k plnomocníku Československé republiky v Budapešti, aby mu dal do uschování zbraně v žalobě uvedené, jelikož se obával, že by mu byly na hranicích orgány maďarského státu odebrány. Odevzdání to stalo se dle žalobcova udání za tím účelem, aby mu zbraně ty v příhodné době do jeho působiště, do Brna, byly zaslány. Žádosti jeho bylo vyhověno a bylo mu dáno potvrzení, že zbraně do uschování úřadu plnomocníka Československé republiky byly odevzdány. Rekursní soud pokládá smlouvu, v žalobě tvrzenou a potvrzenkou zmíněného plnomocníka Čs. republiky ze dne 15. února 1919 doloženou za uschovací, po případě mandátní smlouvu, o níž rozhodovati přísluší jen řádným soudům. Nelze pochybovati, že řádným soudům přísluší rozhodovati o soukromoprávních nárocích proti celému státu nebo jednotlivým zemím už podle §§ 71 a 74 j. n. a § 290 obč. zák. Než v případě tomto nelze mluviti o uplatňování nároku soukromoprávního. Rozhodnou pro řešení otázky, zda ten který nárok jest nárokem soukromoprávním nebo veřejnoprávním, jest toliko přirozená a právní povaha a podstata uplatňovaného nároku. Běží-li o vzájemné styky a vztahy jednotlivců jakožto právních subjektů sobě navzájem na roveň postavených, nutno uznati vznesený nárok za nárok soukromoprávní; jde-li však o právní poměry jednotlivců jakožto příslušníků oněch veřejnoprávních útvarů, v něž se dělí lidská společnost (státu, zemí atd.), tedy o postavení jednotlivců jako členů podřízených tomuto celku, jsou nároky vzešlé z takových poměrů povahy veřejnoprávní. Dle toho jsou soukromoprávními veškerá majetková práva, pokud jejich vznik není závislým na poměru jednotlivec jakožto příslušníka toho kterého veřejnoprávního útvaru k státu, nebo jinému veřejnoprávnímu tělesu. Všude tam však, kde přicházejí v úvahu právní styky
státu jakožto takového k jednotlivým jemu podřízeným a jeho svrchovanosti podléhajícím osobám, dlužno považovati majetková práva plynoucí z těchto styků za práva veřejnoprávní. Při tom nerozhoduje, zda nárok vzešlý z takového poměru se opírá v jednotlivém případě o titul, jenž náleží i do oboru práva soukromého. Z těchto úvah vycházejíc dlužno považovati shora zmíněné uschování zbraní žalobcových plnomocníkem Čsl. republiky v Budapešti za právní poměr povahy veřejnoprávní. Nároky pak z právních poměrů této povahy proti státu vznesené dlužno uplatňovati dle § 1 zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n. u řádných soudů a tu jest příslušným v prvé stolici, dle téhož ustanovení, zemský soud civilní v Praze. Nelze tedy ve věci této mluviti o nepřípustnosti pořadu práva a jelikož pak žaloba už beztak u příslušného soudu byla podána, právem rekursní soud rekursu žalobcovu vyhověl a soudu prvé stolice uložil, aby ve věci samé rozhodl.