NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6725.

Pozemková reforma: Souhlas k dohodě o rozdělení svěřenského majetku podle § 13 zákona o zrušení svěřenství může stpú odepříti z důvodu, že provedením dohody by vznikly nové nároky podle § 11 záb. zák. na úkor účelů poz. reformy.
(Nález ze dne 17. září 1927 č. 18841.).
Věc. Jan N. a spol proti státnímu pozemkovému úřadu stran dělení zabraného majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. výměrem odepřel stpú uděliti st-lům souhlas, aby mezi sebe rozdělili nemovitý majetek býv. svěřenství n-ského, ježto by se rozdělením rozpadl dosud jediný soubor nemovitostí na pět samostatných souborů dle § 2 zák. záb. s novými čtyřmi nároky dle § 11 zák. záb., čímž by se výměra, kterou má stpú k disposici na velkostatku tom pro účely poz. reformy, zmenšila o 600 ha půdy zeměd. nebo 1000 ha půdy vůbec. Jelikož však stpú výměry té nezbytně potřebuje pro účely stanovené v § 10 zák. záb., mělo by schválení dohody za následek vážné ohrožení poz. reformy, neboť by celou řadu oprávněných uchazečů následkem zmenšení výměry zabrané půdy nebylo možno uspokojiti. Nárok dle § 11 zák. záb. byl již rozhodnutím stpú z 10. září 1925 na velkostatku tom vyřešen a dohoda nebéře ohledu na to, že nabyvatelům nemovitostí ze záboru dle § 11 zák. záb. nepropuštěných nový nárok dle § 11 zák. záb. nepřísluší. Bylo proto dohodu o zrušení svěřenství Jana N. v K. zamítnouti. Stpú mohl by schváliti dohodu tu jen tehdy, kdyby ji smluvní strany doplnily prohlášením, že berou na vědomí, že na velkostatku tom byl nárok dle § 11 zák. záb. vyřešen, a že novým nabyvatelům pozemků ze záboru nepropuštěných a tudíž nadále záboru podléhajících nové nároky dle § 11 zák. záb. nepříslušejí, a že jich též sami uplatňovati nebudou.
Proti tomuto rozhodnutí podali st-lé stížnost k nss, v níž především namítají, že stpú nemůže odepříti souhlas k takové dohodě účastníků o rozdělení svěřenského majetku, která se nepříčí zákonu o zrušení svěřenství. Že v daném případě tento předpoklad je splněn, je prý patrno z toho, že fideikomisní soud dohodu schválil.
Námitka tato je bezdůvodná, neboť jedině fideikomisnímu soudu přísluší zkoumati, zda dohoda vyhovuje zák. o zrušení svěřenství (arg. § 2 tohoto zák.), nikoliv stpú. Vyžaduje-li zákon o zrušení svěřenství (§ 13) u majetku zabraného vedle schválení soudního též souhlasu stpú, děje se to jedině za tím účelem, aby úřad ten mohl hájiti zájmy ochraně jeho svěřené, a aby mohl odepřením souhlasu zameziti takové dělení zabraného majetku, jež by mělo nepříznivé účinky na provádění poz. reformy. Zákon o zruš. svěř. prostě zdůrazňuje to, co se rozumí již dle §u 7 zák. záb., že totiž k dělení zabraného majetku je potřebí souhlasu stpú, který může býti odepřen tehdy, když by dělení ono poškozovalo zájmy poz. reformy. Není tedy správný náhled stížnosti, že stpú má při rozhodování o udělení souhlasu dbáti jen toho, aby se dělení nepříčilo zákonu o zruš. svěř., a že nemá bráti zřetel na provádění poz. reformy.
Dále namítá stížnost, že stpú odpírá souhlas proto, že by st-lé po rozdělení majetku uplatniti každý jednotlivě nárok dle §u 11 zák. záb., resp. § 20 zák. příd. a § 3 lit. a) zák. záb., čímž by ubylo zabrané půdy pro poz reformu a že přehlíží, že předpoklad tento nemá opory v dohodě, neboť ta se o uplatnění nároků dle §u 11 zák. záb. vůbec nezmiňuje. Tato námitka je bezdůvodná, neboť právě proto, že dohoda o uplatnění nároků dle §u 11 zák. záb. zmínky nečiní, mohl stpú předpokládati, že st-lé nároků těch se nevzdávají, a že je také uplatní. Že úřad právem tak soudil, o tom svědčí námitka další, kterou st-lé dovozují, že jim nemůže býti zakazováno uzavření takové dohody, kterou by se rozpadl majetek býv. svěřenství na několik majetkových souborů se samostatnými nároky dle §u 11 zák. záb., ježto zákon o zruš. svěř. vzniku nových souborů nebrání a neustanovuje, že noví majitelé nesmějí uplatňovati své nároky dle § 11 zák. záb. — Námitka ta je však vyvrácena již tím, co svrchu řečeno o úvaze stpú při udílení souhlasu, že totiž stpú má odepříti souhlas vždy, když by dělení mělo škodlivý vliv na provádění poz. reformy, třeba by neodporovalo zákonu o zruš. svěř. Nemůže pak býti pochyby o tom, že by vznik nových čtyř nároků dle §u 11 zák. záb. vedle dosavadního jednoho mohl míti nepříznivý vliv na provádění poz. reformy, neboť tím by se zmenšila výměra půdy, jež je k disposici pro provádění poz. reformy.
Stížnost ovšem namítá, že svěřenský majetek obnáší asi 8500 kat. jiter a stpú není ani možno veškerý tento majetek v zájmových obcích rozděliti, ježto majetek ten se takovým způsobem ani rozparcelovati nedá; proti tomu budiž však podotknuto, že stpú netvrdí, že veškerý majetek zamýšlí rozparcelovati, nýbrž odvolává se zcela všeobecně na potřebu jeho pro účely poz. reformy dle §u 10 zák. záb., v němž zahrnuty jsou i jiné účely, pro které může úřad použíti zábranného majetku, než parcelace jeho pro drobný příděl. Stížnost netvrdí, že z býv. fideikomisního majetku není vůbec pro účely poz. reformy půdy zapotřebí, nýbrž uvádí jen, že nebude zapotřebí půdy tolik, co předpokládá úřad, a že potřeba půdy pro tyto účely bude moci býti kryta i po rozdělení majetku na několik souborů a propuštění půdy dle §u 11 zák. záb. pro každý soubor zvlášť. Je—li tomu skutečně tak, nemůže však nss věcně přezkoumávati, nýbrž musí odhad, kolik půdy z určitého statku bude zapotřebí pro účely poz. reformy, ponechati stpú samému. Je tedy i tato námitka stížnosti bezdůvodná.

Citace:

č. 6725. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 198-200.