NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Č. 9654.

Učitelstvo: * Stane-1i se osoba učitelská, která byla přeložena do trvalé výslužby podle ustanovení § 10 odst. 1 zák. č. 286/24, trvale neschopnou k výdělku, nenabývá nároku na trvalé výslužné podle 2. odst. cit. ustanovení již ode dne odchodu do výslužby.
(Nález ze dne 8. února 1932 č. 23585/29.)
Věc: Božena K. v M. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o odpočivné požitky. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem referátu min. škol v Bratislavě z 28. května 1925 byla st-lka, definitivní státní učitelka, na svou žádost dána dnem 30. června 1925 do trvalé výslužby podle § 10 zák. č. 286/24 a přiznáno jí odbytné jednou pro vždy ve výši 12tinásobku jednoměsíčních, posléz vyplácených stálých požitků. Výnosem z 21. června 1928 nevyhověl jmenovaný referát žádosti st-lčině o přiznání odpočivných požitků, poněvadž trvalá neschopnost k výdělku podle bodu 2. § 10 zák. č. 286/24 jako podklad nároku na výplatu odpočivných požitku nebyla úředním lékařem zjištěna. Výnosem téhož úřadu z 2. února 1929 bylo vyhověno žádosti st-lčině o přiznání výslužného vzhledem k tomu, že vysvědčením úředního lékaře v J. z 28. prosince 1928 byli prokázána st-lčina neschopnost k výdělku a přiznáno st-lce výslužné podle celkové služební doby st-lčiny včetně doby ztrávené ve výslužbě (okrouhle 14 roků) ode dne 1. ledna 1929. Žádosti st-lčině, aby jí odpočivné požitky byly přiznány již ode dne zastavení platů činné služby, t. j. ode dne 1. července 1925 žal. referát nař. výnosem nevyhověl z té příčiny, že st-lčina trvalá neschopnost k výdělku byla konstatována teprve nálezem úředního lékaře v J. z 28. prosince 1928, proto st-lčiny pensijní požitky ve smyslu bodu 2. § 10 zák. č. 286/24 mohly býti přisouzeny od prvního dne následujícího měsíce, t. j. od 1. ledna 1929. Dále poukázal na to, že o tomto st-lčině domnělém nároku bylo ostatně rozhodnuto s konečnou platností již výnosem z 2. června 1928.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná dovozuje, že podle § 10 zák. č. 286/24 má st-lka sice právní nárok na poukázání výslužného teprve dnem 1. ledna 1929, kdy bylo předloženo vysvědčení úředního lékaře o její neschopnosti k výdělku, ale výslužné že jest jí vyměřiti se zpětnou platností ode dne 1. července 1925, t. j. ode dne přeložení do výslužby. Nss nemohl stížnost uznati důvodnou.
V § 10 zák. č. 286/24 se stanoví v odst. 1., že zaměstnanec, který vykazuje aspoň 10 roků započítatelné služební doby, může býti přeložen na žádost do trvalé výslužby bez průkazu podmínek stanovených v příslušných zákonech a jiných předpisech pro přeložení do trvalé výslužby. Při tom obdrží odbytné, jež činí polovinu odbytného podle § 9. V odst. 2. se pak praví, že nároku na výplatu odpočivných a zaopatřovacích požitků nabude však teprve, jestliže úředním lékařem bude zjištěna jeho trvalá neschopnost k výdělku, nejdéle však dnem, kterým dovrší 60. rok věku; při tom vyměří se mu odpočivné (zaopatřovací) požitky z pensijní základny, která příslušela v den přeložení do výslužby, podle započítatelné služební doby a poloviny doby ztrávené ve výslužbě až do dne nápadu výslužného, nejdéle však do dne, kterého by byl nabyl v činné službě nárok na plné výslužné.
Zákon dává tu výslovně nárok na výslužné za dvou předpokladů, a to buď že nastala trvalá neschopnost pensionovaného zaměstnance k výdělku, nebo že zaměstnanec dosáhl 60. roku věku. Oba tyto předpoklady staví zákon vedle sebe a vychází tedy při obou ze stejného principu, že totiž splněním jak toho tak i onoho předpokladu sám nárok na odpočivné neb zaopatřovací požitky teprve vzniká, nikoli, že snad nastalou trvalou neschopností k výdělku nebo dosažením 60. roku nastává pouze splatnost odpočivných požitků, plynoucích již ode dne pensionování. Správnosti tohoto výkladu nasvědčuje i ustanovení obsažené rovněž v odst. 2. cit. paragrafu, že při stanovení výslužného nepřihlíží se jen ke služební době, započítatelné v době přeložení do výslužby, nýbrž i k polovině doby ztrávené ve výslužbě až do dne nápadu výslužného. Vychází se tu tedy z jiného procenta pensijní základny než které by odpovídalo přiznání výslužného již dnem přeložení do výslužby.
Ale také intence cit. zákonného ustanovení mluví proti stanovisku stížnosti. Ze souvislosti odst. 1. a 2. cit. § 10 plyne, že zákon tu předpokládá, že zaměstnanec nežádá o přeložení do výslužby pro nezpůsobilost k práci, nýbrž že po vystoupení ze služby veřejné opatří si jiné výdělečné zaměstnání. K usnadnění tohoto přechodu do jiného zaměstnání poskytuje zákon vystoupivšímu zaměstnanci odbytné. Pro případ, že by zaměstnanec po provedeném pensionování prokázal, že se stal trvale neschopným k výdělku, zajišťuje mu zákon nárok na odpočivné požitky. Průkazu neschopnosti k výdělku není třeba, dosáhl-li zaměstnanec 60. roku svého života, neboť zákon zřejmě předpokládá, že ve věku 60. let plné schopnosti k výdělku zpravidla již není pro pokročilý věk o sobě. Podle intence zákona má tedy příjem z výslužného nastoupiti na místo příjmu výdělečného, kterého zaměstnanec trvale pozbyl ztrátou schopnosti k výdělku. Z toho však plyne důsledek že zaměstnanec pensionovaný podle § 10 zák. č. 286/24, má z tohoto předpisu právní nárok na výplatu odpočivných požitků teprve, prokáže-li svou trvalou neschopnost k výdělku, resp. za dobu po dovršení 60. roku věku.
Z předeslaného vysvítá, že nelze srovnati se zákonem názor zastávaný stížností, že zmíněný předpis poskytuje nárok též na dodatečnou výplatu pensijních požitků za celou dobu uplynulou ode dne pensionování, tedy i za dobu, kdy zaměstnanec byl ještě schopen výdělku. Nelze proto uznati, že žal. úřad nesprávně si vyložil zákon, zamítl-li nárok st-lčin na výplatu odpočivných požitků již ode dne jejího odchodu do výslužby, a přiznal-li je teprve od doby později zjištěné trvalé neschopnosti st-lky k výdělku.

Citace:

č. 9654. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 346-348.