NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3726.

Dráha ručí za úraz, jenž způsoben byl sřícením se na trať po svahu, nad nímž vedla neoplocená cesta.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, Rv II 767/23.)
Nezletilý žalobce sřítil se po svahu, nad nímž byla neoplocená cesta, na trať a těžce se poranil. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud prvé stolice co do důvodu po právu. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání uplatňujícímu pouze důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 503 č. 4 c. ř. s.), nelze přisvědčiti. Místním ohledáním bylo zjištěno, že cesta po kopci podél dráhy, o kterou ve sporu běží, jest veřejně používanou, že stráň od ní svažuje se směrem ku trati úhlem asi 45 stupňů a že sklon tento ke konci přechází v kolmou skalní stěnu až ku příkopu železniční trati, že jeden záhyb cesty jde přímo po pozemku dráhy a že svahovitý pozemek dráhy není vůbec oplocen, zejména v místech, kde přechází v kolmou skalní stěnu 6,1 m vysokou, místy převislou, a že ani na travnatém svahu před strmou skalní stěnou není, kromě jediného keříku a stromku, porostu, o který by se osoba, na svahu sklouznuvší, mohla zachytit, ani jinaké ochrany. Prvý soud dále zjistil, že před výstavbou dráhy sahala travnatá stráň až dolů k místu, kde nyní jde dráha, a že teprve při stavbě
a pozdější rekonstrukci dráhy byl travnatý svah odstraněn a byla zřízena místo něho do výše přes 6 metrů příkrá skalní stěna, takže osoba, sklouznuvší po svahu, když dostane se až k této stěně, padá kolmo s výše přes 6 metrů na skalnatou půdu u trati. Z těchto skutkových zjištění nižších soudů, jimž odporováno není a jež i pro dovolací soud jsou
závaznými (§§ 272, 498 a 513 c. ř. s.), vyplynul správný závěr nižších soudů, že místo na stráni, kde nezletilý žalobce dne 28. dubna 1922 se smekl a skutálel po svahu, až spadl kolmo s výše přes 6 metrů do skalnatého příkopu při trati, jest nanejvýše nebezpečným a že tento nebezpečný stav byl způsoben stavbou a rekonstrukcí dráhy. Oba nižší soudy právem odvozují zavinění žalovaného eráru na žalobcově úrazu z těchto zjištěných skutkových okolností, doličujíce, že správa dráhy zanedbala bezpečnostní opatření, která by byla způsobilými, aby zabránila pádu osob po svahu a se skalní stěny do železničního příkopu. Každý, kdo zřídí neb udržuje nějaké dílo, ohrožující svou povahou bezpečnost kolem jdoucích osob, jest povinen dbáti potřebné opatrnosti, by se úrazu předešlo, což platí stejnou měrou dojista též o správě dráhy, mající za úkol udržování trati, jejíž stavby v těchto místech byly nebezpečné povahy, jak nižšími soudy bylo zjištěno, a vyžadovaly tedy zvýšené pozornosti a opatrnosti i vhodných opatření, zamezujících sřícení osob po stráni se ubírajících, se svahu, když na stráni je zřízena cesta, částečně i po pozemku železničním. Jest lhostejno, zda taková opatření byla dráze nařízena politickou správou, či nikoli, neboť nebylo třeba zvláštních předpisů, když již sama nebezpečná povaha svahu železničního pozemku, přecházejícího v kolmý sráz, takových zabezpečujících opatření vyžadovala, jichž zřízení bylo tedy příkazem obyčejné opatrnosti (§ 1297 obč. zák.). Ze zákazu, že na železničních pozemcích nesmí se nikdo zdržovati, nelze dovozovati, že jím byla správa dráhy sproštěna ručení za úrazy, jichž příčinou byla nebezpečná poloha železničního pozemku, sousedícího s veřejně užívanou cestou, a že nebyla povinnou učiniti zařízení, zamezující úraz kolemjdoucích osob. Dovolacími vývody, že tímto zákazem byl vázán i žalobce, chlapec dva a půl roku starý, to prý tím spíše, že byl snadněji vydán nebezpečí, netřeba se ani vážně obírati, a stačí tu odkázati na ustanovení §§ 21, 865, 1308 obč. zák., jež zejména dětem do 7. roku zajišťují zvláštní ochranu, vylučujíce u nich závaznost zákonných předpisů. Právně mylným jest dovolatelův názor, že žalobce zavinil si úraz sám, poněvadž sešel s cesty na sousední pozemek dráhy a na něm si hrál, až sklouzl a se sřítil, ježto bylo zjištěno, že žalobce jest děckem dva a půl roku starým, které není schopno rozumného uvažování a nemůže tudíž býti zodpovědným za následky svého chování a svých činů. Neobstojí ani dovolací vývody, že na žalobcově úrazu jsou vinni jeho rodiče, poněvadž se nepostarali o jeho bezpečný dohled, svěřivše jej své šestnáctileté dceři, neboť, nehledíc ani k tomu, že nižší soudy nezjistily zanedbání povinného dozoru u osob k němu zavázaných, nemohlo by ani takové opomenutí přičítáno býti žalobci, úraz utrpěvšímu, jak zavinění, za které by byl zodpovědným. Nejde ani o nezaviněnou náhodu, jakou má na mysli § 1311 obč. zák. prvá věta, ježto bylo zjištěno, že úraz vznikl tím, že žalovaný erár opomenul učiniti nutná opatření, zabezpečující osoby, na svahu se smeknuvší, před sřícením se skalnaté srázné stěny, a bylo též zjištěno, že kolmá stěna byla při rekonstrukci trati zřízena jako stavební dílo železniční, tedy i příčinná souvislost mezi tímto nebezpečným stavebním dílem a úrazem žalobcovým, při čemž jest lhostejno, že dílo bylo provedeno již před více lety, kdyžtě účinky jeho nebezpečnosti trvaly ještě v době žalobcova úrazu a do té doby žalovaným erárem odstraněny nebyly.

Citace:

č. 3726. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 556-558.