NPD documents search: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 671.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.
Netřeba, by požadovatel byl po celou zákonnou dobu buď pachtýřem nebo podpachtýřem, stačí též, byl-li v oné době dílem pachtýřem, dílem podpachtýřem.
Ustanovení § 6, odstavec prvý, zákona může se dovolávati i podpachtýř, byl-li pozemek bezdůvodně odňat pachtýři.
(Rozh. ze dne 21. září 1920, R I 756/20.)
Otec požadovatelův měl od velkostatku pachtován dílec pozemku č. kat. 146 od r. 1899 do r. 1906, v r. 1906 požadovatel, který mezi tím převzal hospodářství po otci, pozemek ten více nenajal, nýbrž pachtoval od Františka S-a polovici nyní požadované louky čís. 238, kterou František S. měl na své jméno od téhož vlastníka pachtovanou, a hospodařil na ni do r. 1917. V tomto roce vydražil opětně František S. pacht louky na dalších 6 let a bylo umluveno, že ji budou užívati jako dříve, totiž každý z polovice. Ředitelstvím velkostatku nebylo ale propachtování louky Františku S-ovi schváleno a pozemek dán jinému do pachtu. Soud prvé stolice odepřel požadovateli nárok, rekursní soud mu jej přiznal.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Právem připočítávají nižší soudy dobu pachtu pozemku čís. 146 k době podpachtu polovice louky čís. 238, poněvadž předchůdce požadovatelův byl členem jeho rodiny a poněvadž tu jde o střídání pozemků v dílcovém pachtu podle § 1, odstavec druhý zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. Námitka ve stížnosti uplatňovaná, že dobu pachtu nelze vůbec do doby podpachtu včítati, nemá v zákoně opory. Zákon nevyžaduje, aby pachtýř měl pozemek buď po celou zákonnou dobu v pachtu, neb po celou zákonnou dobu v podpachtu, nýbrž jen, že ho musí míti nepřetržitě v pachtu neb podpachtu, stavě podpacht úplně na roveň pachtu. Rekursní soud má také právem za to, že požadovací nárok požadovateli přísluší podle § 6, odstavec prvý cit. zák., poněvadž ředitelství velkostatku, odňavši v r. 1917 pozemek Františku S-ovi, aniž by bylo prokázalo podstatnou příčinu k tomu, odňalo ho tím zároveň i požadovateli bez podstatné příčiny. § 6 odstavec prvý mluví sice výslovně jen o požadovacím nároku pachtýře, jemuž byl pozemek vlastníkem odňat, dlužno jej však použíti též na požadovací nárok podpachtýřův, jemuž bylo znemožněno v podpachtu pokračování tím, že vlastník odňal pozemek pachtýři, poněvadž § 1 cit. zák. staví podpachtýre na roveň pachtýři a přiznává mu požadovací nárok samostatný, nikoliv od pachtýře odvozovaný. Z toho, že právo podpachtýřovo jest právem samostatným, plyne též, že nárok požadovací přísluší podpachtýři, i když podpacht bez svolení vlastníka jest zakázán. Rozhodujícím jest skutečný stav, a, poněvadž bylo zjištěno, že požadovatel byl podpachtýřem a že dle úmluvy s Františkem S-em jím i nadále zůstati měl, jest též neodůvodněna další námitka ve stížnosti uplatňovaná, že by František S. nebyl směl bez svolení ředitelství velkostatku vydražený pozemek dáti požadovateli do podpachtu.

Citace:

č. 671. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 534-535.