Čís. 6157.

Doba náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý, uložený za přestupek, nesmí nikdy přesahovat! čtrnáct dní.
(Rozh. ze dne 12. března 1938, Zm II 100/38.)
Nejvyšší soud uznal jako soud zrušovací po ústním líčení o zmateční stížností generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku krajského soudu v N. ze dne 9. června 1933, č. j. Tk I 354/32-7, takto právem: Rozsudkem krajského soudu v N. ze dne 9. června 1933, č. j. Tk I 354/32-7, pokud jím byl obžalovanému A. při odsouzení za přestupek podle § 477 tr. z. uložen za nedobytný trest peněžitý ve výši 1 000 Kč náhradní trest vězení v trvání delším čtrnácti dnů, totiž tří měsíců, byl porušen zákon v ustanovení § 8, odst. 3 zák. č. 31/1929 Sb. z. a n. Tento výrok o době trvání náhradního trestu se zrušuje a obžalovanému A. se ukládá náhradní trest vězení v trvání čtrnácti dnů. Zároveň se vyslovuje, že tento trest je započtenou zajišťovací a vyšetřovací vazbou odpykán.
Důvody:
Pravoplatným rozsudkem krajského soudu v N. ze dne 9. června 1933, č. j. Tk I 354/32-7 byl obžalovaný A. uznán vinným přestupkem koupě podezřelých věcí podle § 477 tr. z. a odsouzen podle § 477 tr. z. k peněžité pokutě 1 000 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na tři měsíce nepodmínečně. Podle § 55 a) (§ 266 a) tr. z. započtena mu do trestu zajišťovací a vyšetřovací vazba od 3. června 1931 7 hod. do 22. července 1931 13 hod. 30 min. Obžalovaný uloženou mu peněžitou pokutu nezaplatil, nucené vymáhání její nevedlo k cíli, takže nastupuje náhradní trest na svobodě, jehož výkon by bylo naříditi. Podle ustanovení § 8, odst. 3 zákona ze dne 21. března 1929, č. 31 Sb. z. a n. nesmí doba náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý, kterou je podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení stanoviti podle zavinění, a to za každých 10 až 100 Kč uloženého trestu na penězích jedním dnem trestu na svobodě, při odsouzení za přestupek nikdy přesahovati čtrnácte dní. Pokud tedy krajský soud zmíněným rozsudkem stanovil dobu náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý při odsouzení za přestupek podle § 477 tr. z. dobou delší čtrnácte dnů, totiž tří měsíců, porušil zákon v ustanovení § 8, odst. 3 zák. č. 31/1929 Sb. z. a n. Bylo proto podle §§ 33, 292 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 6157. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 162-163.