Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 70 (1931). Praha: Právnická jednota v Praze, 712 s.
Authors:
= Právník, 70 (1931)
PDF

Praktické případy.


Záznam práva zástavního nelze povoliti podle pouhého opisu věřitelova účtu, postrádajícího jakýkoli podpis a podle smlouvy a dodatku k ní postrádajících číselného určení pohledávky. (§ 14, 26, 27, 35, 36, 87, 88, knih. zák. a 292 c. ř. s.)


Žadatel žádal, aby podle opisu účtu, smlouvy a dodatku k ní byl povolen záznam práva zástavního pro jeho pohledávku.
První stolice žádost zamítla proto, že nebyl předložen prvopis účtu (§ 87 knih. zák.) a poněvadž smlouva a dodatek k ní neobsahují udání pohledávky ani svolení ke knihovnímu zápisu.
Rekursní soud rekursu vyhověl. Důvody:
Není o tom pochybnosti, že podle dodatku ke smlouvě je tu povinnost ke knihovnímu zajištění zbytku pohledávky za stavební práce, které byly předmětem původní smlouvy. Z obou těchto listin je také patrno, o kterou nemovitost zde běželo, kdyžtě šlo o zadání stavby. Tato nemovitost pak s celou určitostí podává se z knihovního lustra v souvislosti s uvedenými listinami. Po názoru rekursního soudu jest tedy ve smyslu § 36 knih. zák. dostatečně osvědčen právní důvod zástavního práva. Jest však osvědčena také pohledávka, neboť k takovému osvědčení postačí po názoru téhož soudu třeba jen opis vyúčtování. Nejde tu sice, jak míní stěžovatelka, o zajištění úvěrní, jak je má na mysli § 14 knih. zák., přece však dlužno si toho místa zákona povšimnouti, které připouští také určení výše úvěru v žádosti. Uváží-li se pak v souvislosti s tím také ještě obsah § 42 knih. zák., v němž se uvádí, co má býti předmětem sporu o spravení záznamu, pak dlužno připustiti, že výše pohledávky nemusí býti docela určitá a že nemusí také býti přesně prokázána, nýbrž právě osvědčen jen její důvod a rozsah, a to prostředky, které k tomu podle uvážení soudu se zřetelem k okolnostem konkrétního případu postačí. Záznamem není knihovní vlastník ohrožen, kdežto věřiteli dostává se jistého zabezpečení, jak je strany podle dodatku měly na mysli.
Nejv. s. rekursu vyhověl a napadené usnesení změnil, obnoviv usnesení první stolice. Návrhu na přisouzení útrat dovolacího rekursu však nevyhověl.
Odůvodnění: Záznam u práva zástavního za pohledávku 118566,26 Kč s 10% úroky ode dne 12. července 1930 na realitě dovolací stěžovatelky domáhá se navrhovatel František H. na základě děje vylíčeného v knihovním návrhu a na základě tří listin, totiž smlouvy ze dne 20. srpna 1929, dodatku ze dne 28. srpna 1929 a opisu účtu ze dne 12. července 1929, správně 1930. Podle jasného znění § 26 knih. zák. mohou býti vklady a záznamy povoleny jen podle listin, které jsou vyhotoveny ve formě předepsané pro jejich platnost. Podle § 87 knih. zák. jest listiny, podle nichž se má státi zápis, přiložiti k prvopisu; výjimka je stanovena v § 88 knih. zák., podle něhož, nemůže-li býti prvopis hned předložen, poněvadž je u jiného úřadu, má to v žádosti býti uvedeno a ověřený opis připojen. Navrhovatel přiložil ke knihovnímu návrhu jen jednoduchý opis účtu ze dne 12. července 1930 a ani netvrdí, že originál jest u jiného úřadu. Nadto jde o listinu nikým nepodepsanou a knihovní soud vzhledem k §§ 26, 27, 35, 36 a 88 knihov. zák. není oprávněn dohadovati se, že tu chybí podpis navrhovatelů. Ale i kdyby byla listina navrhovatelem podepsána, nestačila by podle § 36 knihovního zákona a § 292 c. ř. s. k formálnímu osvědčení, že navrhovateli přísluší proti Růženě J. pohledávka právě ve výši 118566,26 Kč s 10% úroky ode dne 12. července 1930. Účtem oním jest osvědčen jen jednostranný projev navrhovatelův, v jaké výši si osobuje pohledávku proti odpůrkyni, a nic více. Ostatními dvěma přiloženými listinami není pak výše pohledávky vůbec osvědčena. Podotýká se, že zástavní právo smí podle § 14, odst. 1. knih. zák. býti zapsáno jen za peněžitou částku číselně ustanovenou a proto i k záznamu zástavního práva jest třeba, aby výše pohledávky byla prokázána listinami, odpovídajícími předpisům knih. zákona. Nestačí proto ani vylíčení děje v knihovním návrhu, poněvadž i to jest jednostranný projev navrhovatelův.
Bylo proto dovolacímu rekursu vyhověti tak, jak se stalo, aniž bylo třeba se obírati otázkou, zda jest po rozumu § 36 knih. zák. dodatečně osvědčen též právní důvod k zástavnímu právu.
Návrhu stěžovatelky na přisouzení útrat nemohlo býti vyhověno, ježto v knihovních věcech neplatí předpisy § 41 a násl. c. ř. s.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 8. září
1931 R II 235/31.
Karel Jelínek.
Citace:
Záznam práva zástavního nelze povoliti podle pouhého opisu věřitelova účtu, postrádajícího jakýkoli podpis a podle smlouvy a dodatku k ní postrádajících číselného určení pohledávky. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1931, svazek/ročník 70, číslo/sešit 19, s. 615-616.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).