Čís. 1816.
Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Přípustnost dovolacího rekursu do usnesení rekursního soudu, jenž odmítl rekurs do usnesení o výpovědi z důvodů formálních.
Právo ku stížnosti přísluší pouze osobě hospodařící na velkostatku, nikoliv však vlastníku, jenž na velkostatku nehospodaří.
(Rozh. ze dne 5. září 1922, R II 354/22.)
Do usnesení prvého soudu, jímž doručena výpověď Státního pozemkového úřadu osobě hospodařící na zahraném majetku, vznesl vlastník stížnost, již rekursní soud zamítl. Důvody: Dle ustanovení § 20 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. přísluší proti výpovědi, dané Státním pozemkovým úřadem osobě hospodařící ve smyslu § 12 a násl. cit. zák., pouze osobě hospodařící stížnost k nadřízenému soudu z důvodů, že nebylo šetřeno ustanovení tohoto zákona. Poněvadž zákon právo stížnosti propůjčuje pouze osobě hospodařící, schází majitelům velkostatku oprávnění ku stížnosti a nebylo proto stížnosti vyhověno.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu vlastníka.
Důvody:
Doslov usnesení rekursního soudu, že se »rekursu nevyhovuje a napadené usnesení potvrzuje«, — mohl by sváděti k domněnce, že soud druhé stolice rozhodl věcně o stížnosti proti výpovědi a že tudíž usnesení rekursního soudu, učiněné před tím, než nabyl účinnosti zákon ze dne 13. července 1922 čís. 220 sb. z. a n. a s ním nové znění § 20, nevylučující více dovolacího rekursu, není podrobeno dalšímu prostředku opravnému (srov. původní znění § 20 zákona náhradového). Než z důvodů, přičiněných k usnesení, jemuž jest odporováno, zřejmě vysvítá, že soud druhé stolice v pravdě neučinil rozhodnutí o rekursu, nýbrž odmítl jej pro nedostatek oprávnění jako nepřípustný. Rekurs, podaný do tohoto formálního vyřízení, jest tedy přípustný i dle původního znění § 20 zákona náhradového, ale jest bezdůvodný. Zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. (zákon náhradový), pojednávaje v §§ 12 a násl. o výpovědi, kterou má Státní pozemkový úřad před skutečným převzetím zabraného majetku dáti osobám, na něm hospodařícím, má na zřeteli také případy, kde na přejímané nemovitosti hospodaří nikoli vlastník, nýbrž někdo jiný. V té příčině nařizuje zejména v § 18 (2), že soud doručí výpověď osobě hospodařící, a je-li tato rozdílná od vlastníka, také jemu, — a v § 19, že hospodaří-li vlastník na přejímané nemovitosti, může Státní pozemkový úřad sloučiti vyrozumění vlastníka o zamýšleném převzetí s výpovědí. Stanoví-li pak § 20 náhr. zák., že proti výpovědi přísluší osobě hospodařící stížnost k nadřízenému soudu, nelze tomu rozuměti jinak, než že právo stížnosti proti výpovědi přísluší pouze tomu, kdo skutečně hospodaří na přejímané nemovitosti, jemuž se tedy dává výpověď z hospodaření, nikoli však vlastníku, který na nemovitosti nehospodaří, nebo dokonce třetím osobám, přímo nezúčastněným. Právem bylo tedy stěžovatelům odepřeno oprávnění k rekursu. Nemohou se dovolávati všeobecného ustanovení § 9 nesp. pat., když tu platí zvláštní předpis § 20 zákona náhradového.