Čís. 4466.

Zvyk, jenž se vyvinul u obchodníků v létech 1919 a 1920 v tom směru, že se zásilky všeobecně pojišťovaly proti krádeži, není obyčejovou právní normou dle čl. 1 obch. zák., nýbrž obchodní zvyklostí dle čl. 279 obch. zák. Není bez významu, že zvyk ten nebyl zachováván jednou, avšak velkou, firmou. Co do povinnosti pojišťovací jest různiti dle druhu zboží, jež přichází v úvahu.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, R I 989/24).
Proti žalobnímu nároku na zaplacení kupní ceny 4250 Kč za dodané železo, které byla žalobkyně podle smlouvy povinna plniti ve svém skladišti v Plzni, a jež odeslala dne 27. května 1919 žalované drahou do Brna jako nákladní zboží, jež však do stanice určení bylo sice dopraveno, avšak potom, než mohlo býti touto stanicí žalované vydáno, se ztratilo, takže tato ho neobdržela, uplatňovala žalovaná, že nebezpečí, jež zboží to stihlo, zavinila žalobkyně tím, že opomenula dáti zboží to pojistiti proti škodě krádeží, ač doprava jeho stala se v době, kdy se děly skoro pravidelně krádeže při dopravě drahou, toto bylo známo a bylo proto obvyklé, že odesílatel dal zboží pojistiti. Žalobkyně namítla proti tomu skutkově, že jako obchodní podnik velikého rozsahu nikdy nepojišťovala zboží, drahou od ní odeslaného a nemohlo proto pojišťování zboží státi se pro ni zvykem. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Prvý soudce provedl důkaz dotazem u obchodní a živnostenské komory v Praze, zamítl jako nerozhodné důkazy znalci a účetním nabídnuté žalobkyní a zjistil podle přípisu správní komise pro obchodní a živnostenskou komoru v Praze, že se v létech 1919 a 1920 dělo při dopravě po dráze velice mnoho krádeží, takže se vyvinul mezi obchodníky ustálený zvyk všeobecně pojišťovati zásilky proti krádeži, i když tak nebylo mezi stranami výslovně ujednáno, o čemž však odesílatel příjemce ihned vyrozuměl. Tomuto skutkovému zjištění, o které opřel prvý soudce zamítnutí žalobní prosby, vytýká odvolatelka právem, že spočívá na vadném řízení prvé stolice, jímž zabráněno bylo podle §u 496 čís. 2 c. ř. s. důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře. Odvolatelka jako prodávající neměla ani podle ustanovení čl. 344 obch. zák. ani podle výslovného ustanovení kupní smlouvy se žalovanou povinnosti, by, zasílajíc jí železo, dala zásilku pojistiti proti škodě krádeží, a může proto žalovaná svou obranu, že dovolatelka povinnost tu měla, dovozovati toliko z obchodního obyčeje takového pojištění (čl. 1. obch. zák.). Obchodním obyčejem podle §u 7 obč. zák. a čl. 1. obch. zák. jest všeobecné přesvědčení, skutečným výkonem jeho obsahu projevované, že jest zde právní zásada (Staub-Pisko čl. 1 §u 5 komentáře). Ke vzniku obchodního obyčeje o povinnosti prodávajícího dáti zasílané jím zboží pojistiti v létech 1919 až 1920 proti krádeži bylo proto třeba jednak všeobecného přesvědčení, že prodávající takovou povinnost má, jednak aby toto přesvědčení bylo projevováno tím, že se pojišťování takové také všeobecně skutečně dělo. Třebaže podle §u 2 zákona ze dne 29. července 1868, čís. 85 ř. zák. jsou posudky obchodních a živnostenských komor důležitým zdrojem pro seznání obchodních obyčejů, nelze přehlédnouti, že posudek správní komise pro obchodní a živnostenskou komoru v Praze vydán byl veřejným úřadem jsoucím mimo komorní obvod, ve kterém má odvolatelka obchodní sídlo, že posudek ten potvrzuje obchodní obyčej pro dobu toliko dvou let, tudíž dobu poměrně krátkou, a že neuvádí, zda obchodní obyčej, v něm tvrzený, platil pro každý druh zboží, nehledíc na jeho povahu a váhu a též pro odvolatelku jako prodávající. Jest skutkem podle §u 269 c. ř. s., odvolacímu soudu známým, že odvolatelka jest jedním z největších podniků svého druhu v Československé republice a největším takovým podnikem v západních Čechách a že, provozujíc obchody, úzkostlivě šetří předpisů obchodního zákona a obchodních obyčejů, jakož i obchodní poctivosti a víry. Proto, když odvolatelka tvrdila v řízení prvé stolice skutkově, že, ač jest obchodním podnikem takového rozsahu, nikdy nepojišťovala zásilek zboží, od mí odesílaných, proti škodám krádeží, popřela tím jak všeobecné přesvědčení o povinnosti takového pojištění, tak i skutečný všeobecný jeho výkon prodávajícím ve velkoobchodu a obchodu železem a výrobky z něho pro léta 1919—1920.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Ani podle přednesu žalované firmy ani podle posudku obchodní a živnostenské komory v Praze ze dne 9. června 1924 nejde u zvyku, který se mezi obchodníky vyvinul v letech 1919 a 1920 v tom směru, že se zásilky pojišťovaly všeobecně proti krádeži, o obyčejovou právní normu dle čl. 1 obch. zák., nýbrž pouze o obchodní zvyklost dle čl. 279 obch. zák. Byl-li takový všeobecný zvyk, mohla by povinnost žalující firmy, by prodané železo při odeslání pojistila, býti pokládána za smluvenou, třebas to nebylo ujednáno výslovně, a musilo by se k této zvyklosti přihlížeti také při výkladu povinné pečlivosti řádného obchodníka, které žalující měla dle čl. 344 obch. zák. šetřiti při odeslání zboží. Ačkoliv na zjištění této sporné zvyklosti záleželo rozhodnutí sporu, omezil první soud její dokazování na vyžádání si posudku obchodní a živnostenské komory v Praze a skončil jednání podle §u 193 c. ř. s. dříve, než posudek došel, takže nebylo před ním o posudku již jednáno, a žalující strana nemohla se o něm vyjádřiti a své námitky a důkazy proti němu přednésti. Formální vada, že bylo jednání skončeno předčasně, ač nešlo o důkaz prováděný dožádaným soudem, jak § 193 c. ř. s. předpokládá, stala se sice bezpředmětnou, poněvadž žalovaná strana nesprávnost postupu prvního soudu nevytkla dle §u 196 c. ř. s., řízení zůstalo však přece vadným dle §u 496 čís. 2 c. ř. s., neboť odvolací soud shledal právem posudek obchodní a živnostenské komory v Praze nedostatečným. Z posudku není zjevno, zda vztahuje se také na obvod komory Plzeňské, v němž má žalující firma své sídlo, a nelze z něho s potřebnou určitostí seznati, zde vztahuje se tvrzený zvyk také na zboží, které bylo v tomto případě dráhou odesláno, totiž na plátkové železo ve váze 2500 kg. Nelze pochybovati o tom, že nebezpečí krádeže při železniční přepravě v letech 1919—1920 nebylo vydáno stejně zboží každého druhu, všech rozměrů a každé váhy, dále že nebyla u každého zboží stejná potřeba, aby vedle jistoty poskytované stranám zákonnou povinností železnice, aby poskytla náhradu za zboží odcizené při přepravě podle železničního dopravního řádu, byla opatřena ještě další jistota pojištěním zboží proti krádeži. Důkladné probrání a správné rozhodnuti sporu vyžaduje proto, aby o posudku obchodní a živnostenské komory v Praze bylo mezi stranami jednáno a aby žalující straně byla poskytnuta příležitost přednésti proti němu své námitky a důkazy. Odvolací soud pokládá za nutno, aby byl proveden důkaz nabídnutý žalující stranou o tom, že ač jest podnikem velkého rozsahu, nikdy nepojišťovala zboží odesílaného dráhou. Neprávem namítá žalovaná firma proti připuštění tohoto důkazu, že obchodní zvyk neztrácí své účinnosti, není-li jednou firmou zachováván. Nezáleží jen na počtu firem, které zvyklostí se neřídí, nýbrž i na jejich významu, z nezachovávání zvyklosti velkou firmou nelze souditi jen na její obchodní zvyky, nýbrž i na zvyky firem, které v obchodním styku takové její chování trpěly a spokojovaly se s ním. Důkaz nařízený odvolacím soudem může míti proto podstatný význam pro posouzení sporné otázky, zda žalující firma byla podle obchodních zvyklostí povinna odeslané železo pojistiti proti krádeži.

Citace:

Čís. 5435. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 603-605.