Authors:
= Váž. tr., 7 (1925)
PDF

Čís. 2106.


Intelektuelním původcem (strůjcem) zločinu není toliko ten, kdo zločinný úmysl v přímém pachateli vyvolá (rozkazem, radou, poučením), nýbrž i ten, kdo přímého pachatele ve zločinném rozhodnutí, třebas bez jeho přičinění pojatém, utvrzuje (poučením, schvalováním).
Pomocníkem ve smyslu §u 5 tr. zák. jest, kdo jakýmkoli způsobem přímému pachateli při vykonávání zločinu napomáhá.
Trestnou pomocí jest i spolupůsobení při úpravě (vyděračného) obsahu písemného projevu, jímž byl zločin (§ 98 b) tr. zák.) spáchán.
(Rozh. ze dne 26. září 1925, Zm II 207/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 24. února 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem spoluviny na zločinu veřejného násilí vydíráním podle §§ů 5, 98 b) tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost ponechává část rozsudku soudu prvé stolice, jíž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §u 488 tr. zák. a článku V. zák. čís. 8 ř. zák. z roku 1863 nedotčenu a napadá rozsudek toliko potud, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle §§ů 5, 98 písm. b) tr. zák., důvodem zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. namítajíc, že v nadiktování výhrůžného dopisu nelze shledati spoluvinu podle §u 5 tr. zák. protože prý stěžovatel ihned po té, když dopis byl napsán, vydal zákaz, by dopis nebyl odeslán. Předpoklad stížnosti příčí se opačnému předpokladu nalézacího soudu, který (zcela zbytečně) uvažuje též o právním významu stěžovatelova zákazu, by dopis, jím nadiktovaný, nebyl odeslán, vyslovil, že má za to, že tvrzení obžalovaného Viktora M-ého, že řekl sestře Pavle M-ské, by dopisu jím nadiktovaného neodeslala, jest čirou smýšlenkou. Stížnost ani netvrdí, že tento výrok je stižen některou z vad v čís. 5 §u 281 tr. ř. vyjmenovaných. Pouhým opačným tvrzením a pouhými protiúvahami ho neodstraní, brojíc jen proti tomu, jak nalézací soud v mezích §u 258 tr. ř. hodnotil průvodní moc důkazů po stránce skutkové. Ani další předpoklad stížnosti, že stěžovatelova sestra byla by výhrůžný dopis napsala a odeslala i bez stěžovatele a že by byla tak učinila, i kdyby jí byl stěžovatel dopis, jím nadiktovaný, po napsání odebral, nemá v rozsudečních zjištěních opory. Arciť mohl by snad poukaz na tuto okolnost býti shledán ve výpovědi Pavly M-ské. Než opomenutí této části výpovědi Pavly M-ské nezakládá formálního zmatku neúplnosti soudního výroku podle čís. 5 §u 281 tr. ř. Neboť okolnost, v stížnosti předpokládaná, nemá právního významu. Intelektuálním původcem, strůjcem zločinu není podle §u 5 tr. zák. toliko ten, kdo zločinný úmysl v přímém pachateli vyvolal (rozkazem, radou, poučením), nýbrž i ten, kdo přímého pachatele ve zločinném rozhodnutí, třebas bez jeho přičinění pojatém, utvrzuje (poučením, schvalováním). A pomocníkem jest podle §u 5 tr. zák., kdo jakýmkoliv způsobem přímému pachateli při vykonání zločinu napomáhá, takže trestnou pomocí jest i spolupůsobení při úpravě obsahu písemního projevu, jímž byl zločin spáchán.
Citace:
č. 2106. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 516-517.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).