Čís. 2283.


Soupis neknihovních pohledávek (nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n.). Pohledávky neknihovní, jež jsou předmětem sporu, netřeba přihlásiti k soupisu.
(Rozh. ze dne 14. února 1923, R I 112/23.)
Žalobu, domáhající se odměny za práce v létech 1911—1918 procesní soud prvé stolice zamítl, zjistiv, že zažalovaná pohledávka nebyla přihlášena k soupisu. Odvolací soud zrušil rozsudek prvého soudu a nařídil mu, by, vyčkaje pravomoci, znovu o věci jednal a rozhodl, maje za to, že jest přihlásiti k soupisu pouze pohledávky, jež jsou co do důvodu zjištěny, nikoliv však pohledávky sporné, o jakou tu jde.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Dovolací soud sdílí názor soudu odvolacího, že za pohledávky ve smyslu nařízení vlády republiky Československé ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. а n., dlužno považovati zásadně jen takové peněžní nároky, které mezi stranami jsou nesporny nebo věřiteli alespoň co do důvodu právoplatně přisouzeny, při čemž ovšem jest dle čl. 1 shora uvedeného vládního nařízení rozhodným stav dne 1. března 1919. Lze připustiti, že ani zákon ze dne 25. února 1919, čís. 84 sb. z. a n. ani vládní nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. výslovně takového ustanovení neobsahuji a že naopak čl. 2 nařízení v odstavci 1 b) vyjímá z povinnosti k soupisu toliko krátkodobé pohledávky, vyplývající z normálního spojení obchodního, podává se to však zřejmě z toho, že jediným účelem §u 7 vládního nařízení ze dne 10. dubna 1919, čís. 185 sb. z. a n. bylo, čeliti dohodě věřitele s dlužníkem, že zatají pohledávku, čehož v případě spornosti nároku obávati se netřeba a nasvědčuje tomu i ta okolnost, že vládní nařízení učinilo v čl. 4 odst. 1 a) sice opatření ohledně pohledávek z části neb zcela nedobytných, nikoli také ohledně pohledávek sporných, při čemž netřeba zvlášť vytknouti, že jde tu o pojmy zcela různé. V plném souhlasu s tímto výkladem shora uvedeného zákona a vládního nařízení jest také výnos ministerstva financí ze dne 3. srpna 1919, čís. 58579 sdělený ve věstníku ministerstva spravedlnosti z roku 1919, čís. 12 str. 136 čís. 2, při čemž nelze nechati nepovšimnutým, že ministerstvo financí dle čl. 12 nařízení bylo pověřeno výkonem tohoto nařízení, a že právě proto jeho výkladu a vysvětlivkám nelze upříti významu.
Citace:
Čís. 2283. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 275-276.