NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 1973.

S hlediska §u 2 g) tr. zák. stačí k beztrestnosti, představoval-li si pachatel skutečnosti, které po případě pří správném jejich pojímání takovými nebyly, tak, že pokládal zničení cizího statku za jediný prostředek ku zamezení zániku statku vlastního.
(Rozh. ze dne 5. května 1925, Zm II 593/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto porotního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. listopadu 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy prosté podle §§ů 134, 135 čís. 4 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu v Novém Jičíně, by o ní v nejbližším zasedání porotním znovu jednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost Josefa F-a, jež přes povšechné znění konečného návrhu napadá rozsudek prvé stolice jen, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy, právem vytýká dle čís. 6 §u 344 tr. ř., že porušeno bylo ustanovení §u 319 tr. ř. tím, že nebyla porotcům dána dodatková otázka na stav neodvolatelného donucení. Stěžovatel udal při hlavním přelíčení, že, když D. pod úderem F-ovým klesl k zemi, chtěl utéci, ale F. prý ho chytil a řekl: »Ani krok, tu zůstaneš, jak to na mne vyzradíš, tož se ti pomstím, třebas tě i zabiju, mně na tom už nezáleží.« On prý se neodvažoval ani odporovati, ani utéci, protože viděl, že F. je s to vše provésti. F. prý tloukl čímsi D-a po spáncích a po hlavě. Stěžovatel prý se jen díval a tu prý F. naň: »Kruci, tož ho bij, nebo tě seknu, hned bude po tobě.« On prý D-a musel bíti, chtěl-li svůj život zachrániti. Vzal prý D-ovu hůl a zasadil jí D-ovi dvě až tři rány, hůl se zlomila, on ji odhodil a myslel, že už bude míti pokoj. F. prý D-a dále tloukl a zase prý na stěžovatele: »Bij, nebo tě seknu, hned bude po tobě.« Bál se prý F-a velice; nevěděl, co má dělati; v boční kapse D-ově byla trýska (troubel) a tou bil D-a a to tak, že ho bodal do hlavy. Po- rotní soudní dvůr měl ovšem za to, že ani z této části zodpovídání se stěžovatelova nevyšly na jevo takové skutečnosti, z nichž by se dalo souditi na neodolatelné donucení ve smyslu §u 2 písm. g) tr. zák. Jakými úvahami dospěl soud k tomuto závěru, který se nápadně odchyluje od slovného znění §u 319 tr. ř., není ze záznamů protokolu o hlavním přelíčení vidno. Podstatou neodolatelného donucení jako důvodu zbavujícího pachatele trestnosti jest, že vůle pachatelova jest ochromena obavou, že zanikne vlastní jeho (neb osoby mu. blízké) statek právní, nezničí-li statek cizí, a nemůže se pod nátlakem této obavy a tísně bráti jiným směrem, než útokem na cizí statek, jehož zničení (poškození) jest pachateli jediným východiskem k záchraně statku vlastního. Je-li takto rozhodným účinek zevních okolností na vůli pachatelovu, nezáleží — obzvláště přihlíží-li se současně k ustanovení §u 2 písm. e) tr. zák. — na tom, zda jest tento účinek výsledkem správného či mylného pojímání zevních okolností, pachatelem, a stačí, představoval-li sobě pachatel skutečnosti, které po případě při správném jich pojímání takovými nebyly, tak, že pokládal zničení statku cizího za jediný prostředek ku zamezení zániku statku vlastního, a nebyl-li v důsledku tohoto názoru, třebas mylného, s to, by se vymkl z nátlaku svých představ o tísni, naň naléhající, na směr své vůle.
K takovým představám stěžovatele o výhrůžkách F-ových, o tísni jimi přivoděné a o nemohoucnosti, dáti vůli směr jiný než k protiprávnímu jednání, F-em přikázanému, poukazovala shora uvedená obhajoba stěžovatelova. Vždyť zdůrazňuje, že stěžovatel musel D-a bíti, chtěl-li svůj život zachrániti, a zdůrazňuje dále, že se stěžovatel F-a velice bál. Tyto věty jsou zřejmě ve spojitosti s větou, reprodukci příkazu F-ova předeslanou, by stěžovatel D-a bil, totiž s větou, že stěžovatel viděl, že F. je s to, provésti vše, to jest zabiti i stěžovatele, a že proto se neodvažoval ani odporovati, ani utéci. Zodpovídáním se stěžovatele při hlavním přelíčení bylo tedy tvrzeno, že F. vyhrožoval stěžovateli usmrcením pro případ, nebude-li dle příkazu, k výhrůžkám připojeného, D-a bíti, že stěžovatel měl za to, že F. míní vyhrůžky vážně a přikročí, neuposlechne-li ho stěžovatel, ihned k útoku na život stěžovatelův, že stěžovatel neviděl možnosti, vyhnouti se současně plnění příkazu F-ova i útoku F-ovu na vlastní svůj život, obzvláště neviděl možnosti odporu neb útěku, dále že stěžovatel pokládal přikázané mu jednání, bití D-a za jediný prostředek, by zachránil svůj vlastní život, takže se vůle jeho nemohla rozhodnouti v jiný směr, než který mu byl vnucen vyhrůžkami F-ovými. Zdali toto vylíčení duševního stavu stěžovatelova, způsobeného prý příkazem a vyhrůžkami F-ovými, obzvláště tvrzení, že nebylo neb alespoň stěžovatel neviděl jiné možnosti záchrany svého života, než by jednal podle příkazu, bylo (jest) hodnověrné či nic, o tom přísluší rozhodnouti jedině porotcům, jimž jest obzvláště uvažovati též o tom, srovná-li se tvrzení stěžovatelovo, že D. pod prvním úderem F-ovým klesl k zemi, a ležel i při dalším zlém nakládání, s tím, co shledali soudní lékaři na mrtvole D-ově, a nemusel-li stěžovatel, pakliže obhajoba jeho v ostatních směrech jest pravdivou, předpokládati a nepředpokládal-li, že se sám anebo společně s D-em útokům F-ovým ubrání. Příležitost a nutnost, by porotci dostáli svému úkolu i v tomto směru, bylo zjednati otázkou dodatkovou, stal-li se skutek z donucení neodolatelného. Neboť stav dle §u 2 písm. g) tr. zák., trestnost skutku vylučující, byl, jak dovoženo, stěžovatelem tvrzen a již pouhé tvrzení zavazuje dle §u 319 tr. ř. porotní soudní dvůr, by dal porotcům otázku, tomuto tvrzení odpovídající. Neučiniv tak, porušil porotní soudní dvůr předpis §u 319 tr. ř., rozsudek je zmatečným dle čís. 6 §u 344 tr. ř. Proto bylo dle §u 348 tr. ř. napadený rozsudek, pokud jest zmatkem stižen, to jest ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy, a následkem toho i ve výroku o trestu stěžovatelově a výrocích s tím souvisejících zrušiti.

Citace:

č. 1973. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 251-253.