Čís. 702.


Zákon o ochraně nájemců (ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n.).
Slovo »jiný« (opravný prostředek) v § 4, poslední odstavec zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. má týž význam, jako slovo »další«
(opravný prostředek) v § 3, odstavec druhý, nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 12. října 1920, R I 846/20.)
V řízení o svolení k výpovědi dle § 4 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. odmítl nejvyšší soud dovolací rekurs.
Důvody:
Vedle § 4, poslední odstavec, zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. lze do usnesení, jímž rozhodnuto o pronajímatelovu návrhu na soudní svolení k výpovědi, podati stížnost do 8 dnů od jeho doručení ke sborovému soudu prvé stolice. »Jiný« opravný prostředek jest vyloučen. Marně pokouší se nájemce dovoditi ze slova »jiný« v citovaném zákonném předpisu ve srovnání s výrazem »další« v § 3, odstavci druhém nařízení ze dne 9. února 1919, čís. 62 sb. z. a n. přípustnost dovolacího rekursu. Lze arciť přiznati, že výrazem »další« byla nepřípustnost dovolacího rekursu přesněji vyslovena než výrazem »jiný«, jehož v platném zákoně o ochraně nájemců bylo použito. Nicméně lze ze zákona seznati, že výrazem »jiný« mělo býti vyjádřeno totéž, co dříve vyjádřeno bylo slovem »další«. Vykládá-li dovolací rekurent výraz »jiný« ve smyslu vyznačení druhu opravného prostředku, zapomíná, že o návrhu na svolení k výpovědi jedná a rozhoduje se v řízení nesporném, že v tomto řízení dopouští se proti rozhodnutím rekursního soudu jen opravný prostředek dovolacího rekursu (§§ 1416 nesp. říz.) a že tudíž vytčení této samozřejmosti v § 4, poslední odstavec zákona o ochraně nájemců bylo by zbytečným a zbytečná ustanovení nelze u zákonodárce předpokládati. Že slovem jiný nemínila se též stížnost jako species oproti rozkladu, takže by tím jen rozklad měl býti vyloučen, vyplývá z úvahy, že jednak nebylo příčiny, proč právě v tomto řízení měl by rozklad býti vylučován, jednak, že pravidelně nebude zde podmínky § 9, odstavec druhý nesp. říz., za které lze rozkladu vyhověti, takže nemělo ani praktického smyslu, by po této stránce vikláno bylo na úpravě opravných prostředků řízení nesporného. Z řečených úvah plyne, že výrazem »jiný« nemíní se druh opravného prostředku, nýbrž přípustnost opravného prostředku, že tudíž dovolávání se třetí stolice jest vyloučeno.
Citace:
č. 702. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 580-581.