NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 15748.

Částečná sleva úroková, ujednaná s dlužníkem při poskytnutí zápůjčky jako náhrada za trpění služebnosti, platí i pro úroky zavedené vládní vyhláškou č. 59/1933 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1937, Rv II 269/35.)
Žalující záložna prodala žalovanému ideální polovici reality za 50000 Kč. Žalovaný zaplatil před podpisem kupní smlouvy částku 20000 Kč a zbytek se zavázal spláceti od 1. dubna 1929 v pololetních splátkách, vždy předem splatných po 1500 Kč. Dále se zavázal nezaplacenou jistinu zúrokovati od 30. září 1928 8% úroky a platiti úroky v pololetních splátkách, vždy předem dne 1. dubna a 1. září v jednotlivém roce splatných. Za souhlasu žalobkynina měl žalovaný na základě zatímního ujednání ze dne 6. září 1928 platiti místo 8% úroků 6% úroky, a to po dobu, dokud nebude vymazána služebnost trpění chléva ve prospěch manželů S-ových. Podle přednesu žalobkyně nezaplatil jí žalovaný splátku na jistinu ve výši 1500 Kč, splatnou 1. dubna 1934 za pololetí od 1. dubna do 30. září 1934, a na zadrželých 5 3/4% úrocích 921 Kč 10 h. Proti žalobě na zaplacení těchto částek namítl žalovaný, že podle vládního nařízení č. 59/1933 Sb. z. a n. činí nejvyšší úroková sazba, kterou žalující může na něm žádati, 5 3/4% a že musí odpočísti slevu 2% jako náhradu za znehodnocení reality služebností. Podle odst. VIII kupní smlouvy z 15. listopadu 1928 bylo ujednáno, že za souhlasu žalobkyně mají kupitelé zúrokovati její pohledávku 6% úroky po dobu, než služebnost se stane bezpředmětnou anebo bude vymazána. Podle prozatímního ujednání bude žalobkyně počítati žalovanému pouze 6% místo pravidelného úroku po dobu trvání služebnosti. Poněvadž 2% sleva má býti odškodněním po dobu trvání služebnosti, musí žalující odpočítati 2% slevu od maximální zákonné úrokové sazby, takže může žádati jen 3 3/4% úroky. Prvý soud přisoudil žalující 1500 Kč s 3 3/4% úroky ode dne 1. dubna 1934, zamítl však žalobu, pokud se domáhala zaplacení dalších 2% z této částky a z částky 921 Kč 10 h s 5 3/4% úroky ode dne 9. května 1934. Odvolací soud uznal podle žaloby i pokud ji prvý soud zamítl. Důvody: Přihlíží-li se k obsahu smlouvy z 15. listopadu 1928 i předchozího zatímního ujednání ze 6. září 1928, není pochyby oi tom, že podle ujednání stran o úrokové sazbě místo »pravidelného úroku« měly úroky se zřetelem na váznoucí služebnost S-ových činiti jen 6% ročně po případě podle kupní smlouvy z 15. listopadu 1928 místo ujednané úrokové sazby 8% bylo dojednáno se zřetelem na váznoucí služebnost až do jejího vyma- zání 6%. Je na snadě, že žádná ze smluvních stran při tomto ujednání nepředvídala vládní vyhlášku, jíž od 1. května 1933 byly stanoveny nejvyšší úrokové sazby. Odvolací soud nesouhlasí s právním názorem prvního soudu, že jest žalovanému zachovati tutéž srážku 2% na úrocích i z maximální sazby úrokové 5 3/4%, stanovené uvedenou vládní vyhláškou, ježto sleva z ujednaných 8% na 6% byla žalovanému poskytnuta jen se zřením na váznoucí služebnost. Předpis § 9 řeč. vlád. vyhlášky, že po dobu její platnosti pozbývají účinnosti ustanovení smluv peněžních ústavů, pokud se nesrovnávají se zásadami vyhlášky, dotýká se ujednání sporných stran o úrokové sazbě a ruší ji jen, pokud ujednaná úroková sazba — a to je úroková sazba 6% — přesahuje maximálně přípustnou sazbu úrokovou 5 3/4%. Na tom nemůže nic měniti okolnost a důvod, z jakého mezi stranami došlo k ujednání sazby 6%, jaká beze sporu byla uznána stranami až do započetí účinnosti vládní vyhlášky. Žalobkyni jest proto přiznati nejen úroky za dobu od 1. května 1933 do 30. září 1934 — za kterou žalovaný zaplatil na úroky jen částku 331,40 Kč —podle úrokové sazby 5 3/4%, což činí za uvedenou dobu částku 1252,50 Kč, tedy po odpočtení zaplacených 331,40 Kč, částku 921,10 Kč žalobou uplatňovanou s 5 3/4% úroky od podání žaloby, nýbrž i rozdíl 2% na úrocích z částky 1500 Kč (naříkaným rozsudkem jen s 3 3/4% úroky přisouzené), s kterýmižto nároky byla žaloba napadenou částí rozsudku neprávem zamítnuta.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu, pokud byl změněn odvolacím soudem.
Důvody:
Žalovaný uplatňuje, že zatímním ujednáním ze dne 6. září 1928 a kupní smlouvou ze dne 15. listopadu 1928 ujednaná úroková sazba 6% není pevnou sazbou úrokovou, nýbrž jedině číslem vyšlým z výpočtu, když se žalobkyně zavázala dáti žalovanému náhradu za trpění služebnosti a stanovila výši této náhrady 2% dočasného nedoplatku dluhu a když se strany dohodly, že žalobkyně bude tuto náhradu platiti odečtením z pravidelných úroků, jež se žalovaný zavázal platiti. Odvolací soud zjistil sice v souhlase se soudem první stolice, že podle řečeného zatímního ujednání a kupní smlouvy ze dne 15. listopadu 1922 bylo žalovanému právě se zřením na trvání služebností až do jejího výmazu platiti místo 8% úroků pouze 6% úrok, ale zjištění to hodnotil po právní stránce se zřetelem k ustanovení vládní vyhlášky ze dne 12. dubna 1933 č. 59 Sb. z. a n. odlišně od názoru soudu prvního, dospěv k úsudku, že žalovanému nelze zachovati 2% srážku na úrocích jako náhradu za trpění služebnosti i z maximální sazby úrokové 5 3/4%, stanovené touto vyhláškou. Tento právní názor jest mylný. Podle odst. 1 § 3 vládní vyhlášky ze dne 12. dubna 1933 č. 59 Sb. z. a n. zahrnují sazby z úvěru (ad 10 až 14), pokud není v § 5 výslovně jinak ustanoveno, vše, co závod peněžního ústavu (peněžního podniku), který je v dotčené zemi, smí z úvěru dotčeného druhu na dlužníkovi anebo na uchazeči o úvěr nejvýše požadovati, dáti si slíbiti, neb přijmouti od něho na úroku a vedlejším plnění. Zakázáno jest tuto zásadu jakýmkoli způsobem obcházeti, zejména převodem úvěru na jiný vlastní závod v zemi s vyšší sazbou (odst. 2 § 3). O případ § 5 uvedené vyhlášky tu nejde. Podle odst. 3 § 9 vyhlášky pozbývají po dobu platnosti těchto zásad účinnosti ustanovení stanov peněžních ústavů a smluv, pokud se s těmito zásadami nesrovnávají. Podle obsahu předposledního odstavce zatímního ujednání ze dne 6. září 1928 a odst. VII smlouvy ze dne 15. listopadu 1928 byla v souzeném případě stanovena náhrada za poskytnutý úvěr částkou 8% a tento ujednaný úrok 8% byl postižen ustanoveními vládní vyhlášky ze dne 12. dubna 1933 č. 59 Sb. z. a n. tak, že byl snížen na výši 5 3/4%. Srážka 2% poskytovaná věřitelkou po dobu trvání služebnosti jako úplata za toto trpění není sazbou úrokovou ve smyslu tohoto nařízení, ale odškodným za újmy utrpěné poskytováním služebnosti a není vyhláškou tou dotčena. Kdyby byl názor odvolacího soudu uznán správným, mělo by to v zápětí, že by dlužník ze svého úvěru platil žalobkyni jednak 5 3/4% úrok vládní vyhláškou jako nejvýše přípustný, jednak by jí poskytoval další výhodu bezúplatným trpěním služebnosti, takže by toto vedlejší plnění přesahovalo úrokovou míru přípustnou a tím by odporovalo právě ustanovení § 3 uvedené vyhlášky.

Citace:

č. 1201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 625-626.