NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 3883.

Ustanovením § 21 tisk. nov. je zavedeno bezpodmíněné ručení rázu ryze majetkového za cizí zavinění i bez vlastního zavinění.
Výrok podle § 21 tisk. nov. o ručební povinnosti vydavatele a vlastníka periodického tiskopisu není výrokem o trestu a nemůže proto býti napadán zmateční stížností z důvodu § 281 čís. 11 tr. ř.
Výtku, že výrok podle § 21 tisk. nov. neměl býti pojat do rozsudku, jest pokládati za dozorčí stížnost podle § 15 tr. ř.
Věcnou výtku, že výrok podle § 21 tisk. nov. je pochyben, an ten, komu se ukládá ručební povinnost, vydavatelem a vlastníkem nebyl a není, jest pokládati za stížnost podle § 392 tr. ř., pokud se vztahuje na náklady trestního řízení, a za odvolání podle § 14 (3) tisk. nov., pokud se vztahuje na náklady uveřejnění rozsudkového výroku.
Za zmateční stížnost (čís. 11 § 281 tr. ř.) nelze ji pokládati ani, pokud se týká ručební povinnosti za tresty na penězích.
(Rozh. ze dne 26. května 1930, Zm II 311/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací usnesl se v neveřejném zasedání o odvolání (zmateční stížnosti) vydavatelů periodického tiskopisu »S.« do rozsudku krajského jako kmetského soudu v Olomouci ze dne 28. května 1929, pokud jím bylo vysloveno, že stěžovatelé podle § 21 tisk. nov. ručí za tresty na penězích atd. s obžalovanými rukou společnou a nerozdílnou, — takto: Spisy se postupují vrchnímu soudu v Brně k vyřízení opravných prostředků.
Důvody:
Napadeným rozsudkem bylo vysloveno, že podle § 21 tiskové novely za tresty na penězích, za náklady trestního řízení jakož i za náklady uveřejnění rozsudkového výroku ručí s obžalovanými (správně jen s obžalovaným Konrádem B-em jako zodpovědným redaktorem — odst. 1 § 21 tisk. n.) rukou společnou a nerozdílnou František M. a Josef J. jako vydavatelé periodického tiskopisu »S.«. Do tohoto rozsudkového výroku podali M. a J. odvolání na vrchní soud v Brně jako soud odvolací. Tento soud však vrátil spisy krajskému soudu v Olomouci s příkazem, by k odvolání M-a a J-y přihlížel jako ke zmateční stížnosti a o ní jako takové dále po zákonu jednal. V důsledku toho předložil krajský soud spisy nejvyššímu soudu k rozhodnutí, však neprávem, neboť nejde o zmateční stížnost v žádném z uplatňovaných směrů. Odvolatelé namítají v »odvolání« jednak, 1. že napadený výrok neměl býti vůbec pojat do rozsudku, an zákon, vytyčuje povinnost solidárního ručení vlastníka a vydavatele periodického tiskopisu s redaktorem a s původcem, ponechává soukromému obžalobci na vůli, chce-li ony náklady vymáhati na vlastníku nebo na vydavateli periodického tiskopisu, a proto, ani neustanovuje, by ručební povinnost vydavatele a vlastníka listu byla přímo vyslovena v rozsudkovém výroku; 2. jednak, že napadený výrok je pochybený, an zákon ukládá ručební povinnost jen vydavateli a vlastníku tiskopisu, jimiž stěžovatelé prý nejsou a nikdy nebyli. Jen touto námitkou napadají tedy odvolatelé výrok o ručební povinnosti věcně, kdežto ona námitka, jíž odvolatelé zřejmě vytýkají, že kmetský soud, pojav napadený rozsudek do rozsudku, osoboval si opatření spadající mimo obor působnosti trestních soudů, dotýká se otázky rázu administrativního a podané »odvolání« je proto v tomto směru, ježto právní pořad není zákonem ani výslovně zakázán ani jinak upraven, pokládati za dozorčí stížnost podle § 15 tr. ř., o níž rozhodne sborový soud druhé stolice. O zmateční stížnost nejde však ani, pokud se řečený výrok napadá věcně. Podle poslední věty § 23 zákona čís. 124/24 sb. z. a n. příslušejí vlastníku a vydavateli periodického tiskopisu jen tytéž opravné prostředky, jako obžalovanému. Je proto nepochybno, že pokud se odpor stěžovatelů vztahuje k nákladům trestního řízení, jde tu jen o opravný prostředek stížnosti podle § 392 tr. ř., a že, pokud směřuje proti výroku o nákladech uveřejnění rozsudkového výroku, jde o odvolání podle § 14 (3) tisk. nov., ježto ani obžalovanému jiné opravné prostředky proti řečeným výrokům nepříslušejí. O obou opravných prostředcích rozhoduje však vrchní soud jako sborový soud druhé stolice, nikoliv zrušovací soud.
Ani ve vývodech, směřujících proti výroku o ručební povinnosti stěžovatelů za tresty na penězích, nelze spatřovati uplatňování opravného prostředku zmateční stížnosti. Tímto opravným prostředkem lze sice napadati kromě výroku o vině i (za předpokladu § 281 čís. 11 tr. ř.) výrok o trestu, jakým jest i peněžitá pokuta 100 Kč, k níž byl odsouzen zodpovědný redaktor Konrád B. Z vývodů odvolání však vyplývá, že stěžovatelé nenapadají výrok ten ani výslovně, ani zjevným poukazem s hlediska § 281 čís. 11 tr. ř., neboť netvrdí, že kmetský soud co do tohoto výroku porušil nebo nesprávně vyložil zákon v některém ze směrů v čís. 11 § 281 tr. ř. výlučně vypočtených. Cítí se stiženými jen tím, že byl do rozsudku pojat výrok o jejich ručení jako vydavatelů podle § 21 tisk. nov., ač prý jimi nejsou a nebyli, nýbrž »Vydavatelská společnost s r. o.«, takže podle § 21 tisk. nov. ručí majetkově jen ona, nikoli odvolatelé. Rozsudkový výrok, že stěžovatelé jako vydavatelé periodického tiskopisu ručí podle § 21 tisk. nov. za tresty na penězích s obžalovanými (správně jen s obžalovaným zodpovědným redaktorem Konrádem B-em) rukou společnou a nerozdílnou, — nelze však proti stěžovatelům považovati za výrok o trestu. Ručení vydavatele (vlastníka) podle § 21 tisk. nov. za platy tam uvedené nepředpokládá jeho vinu (ta není v napadeném rozsudku ani zjištěna), není proto trestem ve smyslu trestně právním, nýbrž je pouhým majetkovým ručením za platy uložené zodpovědnému redaktoru, jakýmsi veřejnoprávním zajišťovacím prostředkem, který má (prevencí) zabrániti budoucímu porušení právního řádu, hroze vydavateli (vlastníku) majetkouvou újmou pro případ zavinění zodpovědného redaktora. Ustanovením § 21 tisk. nov. je zavedeno bezpodmíněné ručení rázu ryze majetkového za cizí zavinění i bez vlastního zavinění (sb. n. s. civ. čís. 7419). Mluví se proto v § 24 tisk. nov. o »platební povinnosti«, která, hledíc k doslovu § 21, vzniká již podle zákona (ex lege) jako následek odsouzení zodpovědného redaktora. Není-li však podle toho výrok podle § 21 tisk. nov. o ručební povinnosti vydavatele (majitele) výrokem o trestu, nemůže býti napadán zmateční stížností (podle čís. 11 § 281 tr. ř.), a spisy byly i v tomto směru zrušovacímu soudu neprávem předloženy. Bylo proto k vyřízení opravných prostředků postoupiti spisy vrchnímu soudu, na němž bude, by, neshledá-li v posléze řečeném směru opravný prostředek odvolání, zkoumal, nejde-li tu aspoň o dozorčí stížnost podle § 15 tr. ř.

Citace:

č. 3883. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 324-327.