NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2679.

Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Výkon trestu z důvodu §u 6 čís. 1 zákona lze naříditi pouze do konce zkušební doby.
Účinek podle §u 1 odstavec druhý zákona nastává osvědčením se, nikoliv teprve výrokem soudu o osvědčení.
(Rozh. ze dne 1. března 1927, Zm I 107/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. června 1926, jímž bylo nařízeno podle §u 6 čís. 1 zákona o podmíněném odsouzení čís. 562/19, by trest uložený obžalovanému podmíněně rozsudkem téhož soudu ze dne 30. května 1923 byl vykonán, jakož i potvrzujícím usnesením krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 3. srpna 1926, byl porušen zákon v ustanovení §u 6 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., usnesení ta se zrušují a okresnímu soudu v Jindřichově Hradci se ukládá, by o tom, zda jest naříditi výkon odloženého trestu, znova rozhodl.
Důvody:
Obžalovaný byl rozsudkem okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. května 1923 odsouzen pro přestupky §§ 197, 461 tr. zák. a §u 2 zákona o tul. k trestu 14denního tuhého vězení, zostřeného a dosazeného jedním postem; byl mu povolen podmíněný odklad trestu s lhůtou tří roků. Okresní soud v Jindřichově Hradci neměl v době rozsudku po ruce trestního lístku a spokojil se údajem četnické zprávy, že obviněný jest podle vlastního udání zachovalý. Po uplynutí tříleté doby zkušební bylo okresním soudem v Jindřichově Hradci nařízeno veřejné jednání podle §u 6 čís. 1. zákona o podmíněném odsouzení čís. 562/19. Okresní soud, zjistiv jak vyžádaným trestním lístkem tak i dotyčnými spisy, že obviněný byl odsouzen: 1. rozsudkem okresního soudu v Novém Strašecí ze 16. ledna 1919 pro přestupek podle §§ 9, 197, 461 tr. zák. do vězení na 12 hodin; 2. rozsudkem okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze 14. ledna 1922 pro přestupek podle §§ 183, 461, 460 tr. zák. (§ 9 zák. čís. 471/21, 257/25) do tuhého vězení na 14 dnů; 3. rozsudkem okresního soudu v Unhošti z 1. října 1921 pro přestupek podle §u 411 tr. zák., vydal usnesení, že se nařizuje, by trest obžalovanému rozsudkem okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. května 1923 podmíněně uložený byl vykonán. Výrok ten jest odůvodněn tím, že, jak nyní vyšlo na jevo, byl odsouzený již třikrát v létech 1919, 1922 a 1921 trestán pro přestupky spáchané z pohnutek nízkých a nečestných, a že tedy podle §§ 2 a 6 čís. 1. zákona musil býti podmíněný odklad trestu zrušen. Stížnost obviněného do tohoto usnesení byla usnesením krajského soudu v Čes. Budějovicích ze dne 3. srpna 1926 zamítnuta s poukazem na důvody napadeného usnesení.
Usnesení soudu prvé a druhé stolice spočívá na právně mylném výkladu zákona o podmíněném odsouzení čís. 562/19 v otázce, zda soud může naříditi výkon trestu z důvodu §u 6 čís. 1 i tehdy, kdy již zkušební doba pro odsouzeného úspěšně uplynula. Pro kladné zodpovědění této otázky bylo by lze uvésti tyto důvody: § 6 čís. 1 nejedná vůbec o chování se odsouzeného v době zkušební, nýbrž o překážkách, jež brání povolení podmíněného odkladu trestu podle §u 2; nesouvisí tedy naprosto s otázkou osvědčení, nýbrž obmezuje právoplatnost výroku, jímž byl povolen podmíněný odklad a to bez jakéhokoli časového omezení; vyjde-li tedy dodatečně, kdykoliv, na jevo nepřípustnost podmíněného odkladu výkonu trestu, mohl by nařízen býti výkon trestu, čímž stal by se bezpředmětným též výrok o osvědčení. Instituce zákona o podmíněném odsouzení vylučuje však takový výklad, neboť jím by se stala celá instituce ta vratkou a byla by vyvolána právní nejistota, jež by nemohla zůstati bez škodlivých následků. V zájmu právní jistoty jest, by o možnosti výkonu trestu podmíněně odloženého bylo do určité doby rozhodnuto, a nelze připustiti, by snad po mnoha létech se objevivší překážka podle §u 2 přivodila nejen výkon trestu, nýbrž i všechny ostatní následky odsouzení, o němž přece podle §u 1 se již dávno má za to, že se vůbec nestalo; to platí zejména pro území, v němž platí trestní zákon z roku 1852, neznající promlčení výkonu trestu. Z toho důvodu nutno vykládati předpis §u 6 čís. 1 zákona v souvislosti s ostatními odstavci tohoto §u a s §em 1 tak, že naříditi výkon trestu podle §u 6 čís. 1 jest možno jen tehdy, objevila-li se překážka tam uvedená dříve, než ještě nastaly právní účinky podle §u 1 odst. druhý, tedy nejpozději do konce zkušebně doby. Směrodatným jest konec zkušebné doby a nikoliv doba, kdy soud rozhoduje o osvědčení se, neboť účinek podle §u 1 odst. druhý nastává osvědčením se, a nikoliv teprve výrokem soudu o osvědčení se; záviselať by jinak možnost naříditi výkon trestu na nahodilých okolnostech nebo dokonce na průtahu soudu, kdyby zavčas o osvědčení nerozhodl. Ostatně již to, že zákon vůbec neustanovuje, do jaké lhůty má býti soudem vysloveno, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil (neosvědčil) a do jaké lhůty má býti výkon trestu ve smyslu §u 6 zákona nařízen, nasvědčuje tomu, že věc má býti konečně vyřízena v době zkušební. Proti předčasnému, ukvapenému rozhodování o podmíněném odsouzení poskytují dostatečnou záruku ustanovení §u 7 zákona, který v druhé větě druhého odstavce výslovně na to poukazuje, že má soud, není-li možno výrok o rozhodnutí o podmíněném odsouzení (na př. proto, že je nutno konati ještě šetření) pojati do rozsudku, rozhodnouti o něm zvláštním usnesením ve veřejném sedění. Bude proto na soudech, by při rozhodování o podmíněném odsouzení dbaly přesně tohoto ustanovení a nerozhodovaly o povolení podmíněného odkladu trestu dříve, dokud není šetření řádně a bezpečně provedena. Správnosti názoru, že naříditi výkon trestu podle §u 6 čís. 1 zák. čís. 562/19 lze pouze do konce zkušební doby, nasvědčuje též ustanovení §u 18 zákona, kde se v druhém odstavci nařizuje dodatečný výkon odloženého trestu, dojde-li do roku po době zkušebné k trestnímu řízení pro zločin spáchaný v době zkušebné. Tímto ustanovením prodlužuje se výminečně bezúčinnost uplynutí zkušební doby a nasvědčuje i tato výjimka pravidlu, že naříditi výkon trestu podle §u 6 čís. 1 zákona čís. 562/19 lze pouze do konce zkušební doby. Nařízení výkonu odloženého trestu stalo se toliko z důvodu §u 6 čís. 1 zákona, a proto okresní soud nezabýval se otázkou, zda není výkon trestu naříditi z některých jiných důvodů; nelze proto rozhodnouti ihned věcně a bylo k návrhu generální prokuratury podle §§ 33, 292 a 479 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

Čís. 2679.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 175-177.