Čís. 4445.

Ke »skutečnému odevzdání« nemovitosti ve smyslu §u 943 obč. zák. se nevyžaduje knihovního vkladu.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1924, Rv I 1797/24).
Žalobkyně domáhala se na pozůstalosti po Emanuelu P-ovi určení, že dům č. p. 161 nepatří do pozůstalosti, že žalovaná pozůstalost jest povinna uznati platnost darování domu toho zůstavitelem žalobkyni a svoliti ku vkladu vlastnického práva pro žalobkyni. Oba nižší soudу žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Prvý soud nesprávně prý posoudil věc po stránce právní, jsa toho názoru, že ku darování nemovité věci jest nutně zapotřebí knihovního vkladu, poněvadž ustanovení §u 943 obč. zák. rozdílu mezi movitou a nemovitou věcí nečiní. Výtka ta je úplně lichá. Jest sice pravda, že ustanovení §u 943 obč. zák. nečiní rozdílu mezi movitou a nemovitou věcí, ale rozdíl ten je patrným z ustanovení páté hlavy občanského zákona. Kdežto dle §u 426, 427 a 428 obč. zák. stačí ku nabytí věci movité pouhé odevzdání věci z ruky do ruky nebo symbolické znamením nebo prohlášení, směřující ku odevzdání, jest dle §u 431 a 432 obč. zák. (nov.) ku nabytí věci nemovité zapotřebí zápisu do veřejných knih na základě ověřené listiny ve formě ku platnosti toho kterého právního jednání předepsané. A poněvadž jedná se v tomto případě o darování věci nemovité, jest třeba listiny, která má náležitosti §u 432 obč. zák., (n) a zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák. Ani této listiny ani knihovního zápisu tu není a proto také o nabytí darované věci mluviti nelze. A vycházel-li prvý soud z tohoto právního názoru, neměl také zapotřebí, aby zjišťovaly zda skutečně fysické odevzdáni věci se stalo, a nelze ani o vadnosti řízení mluviti.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Právní názor odvolacího soudu, že ku darování nemovité věci je nutně zapotřebí knihovního vkladu, nelze sdíleti. Požadavkem »skutečného odevzdání« v §u 943 obč. zák. projevuje se zřetelně zákonodárcův úmysl, vyjmouti z velících předpisů formálních jenom takové případy, v nichž přistupuje ku darovací smlouvě ještě jiný, od ní rozlišný, jako »odevzdání« poznatelný úkon. Úkon tento musí býti smysly vnímatelný, na venek poznatelný a musí býti tak uzpůsoben, aby se v něm nepochybně projevovala vážná vůle dárcova, že má předmět darování ihned přejíti z dárcovy držby do držby obdarovaného. Při superrevisi občanského zákona bylo u příležitosti usnesení, aby předpis §u 943 obč. zák. byl zachován, výslovně řečeno: »zamýšlel-li dárce vážně věc darovati, pak ji odevzdej, nebo vydej listinu«. Z toho vyplývá, že doslov §u 943 obč. zák. »skutečné odevzdání« má v protivě ku pouhému slibu darovacímu význam okamžitého provedení právního výsledku smluvního, darováním zamýšleného. Dovolatelka tvrdila a o tom důkazy nabízela, že zůstavitel koupil dům, o který běží, pro ni, dům ten jí daroval, že jí vydal od něho všechny klíče, že ona dar ten přijala a od té doby užívala ho vlastnicky, že se do domu toho odstěhovala, dala si v něm upraviti svým nákladem zahradu, že z něho dostávala činži, že zůstavitel zamýšlel knihovně provésti převod domu, že ona ho žádala, aby se to k vůli daním prozatím nestalo a pak že to bylo znemožněno dárcovou smrtí. Je-li tomu tak, šlo by o »skutečné odevzdání« podle §u 943 obč. zák., poněvadž by byl sporný dům dovolatelce odevzdán do skutečného výkonu držby, a uváží-li se, že doslov »skutečné odevzdání« není nic jiného než protiva pouhého slibu nebo pouhé smlouvy darovací a že podle §u 943 obč. zák. má i odevzdání prohlášením (§§ 425, 428 obč. zák.) týž právní význam, jako fysické odevzdání, uváží-li se, že podle dovolatelčina tvrzení měl zůstavitel skutečně vážnou vůli počiny shora uvedenými dovolatelce řečený dům nejen darovati, nýbrž i odevzdati, a že ona darování jeho také přijala a na domě tom vlastnickou držbu opravdu vykonávala, sluší uznati, že je vedle čís. 4 i onen podle čís. 2 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod opodstatněn, že totiž neúplnost odvolacího řízení spočívá v tom, že o dovolatelčiných tvrzeních nebyly připuštěny jí nabízené a vůbec jakékoliv důkazy.

Citace:

č. 4445. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 739-740.