Čís. 13719.

Směnky (zákon ze dne 13. prosince 1927, čís. 1 sb. z. a n. na rok 1928).
Schází-li zákonný předpoklad nedostatku plné moci na straně toho, kdo podepsal směnku jako zmocněnec společností podle občanského zákoníka (§ 1175 a násl. obč. zák.), nemůže býti směnečně zavázán podle § 103 (1) směn. zák., třebaže z jeho podpisu za společnost nemohl ani pro společnost vzejíti směnečný závazek.
(Rozh. ze dne 4. července 1934, Rv I 1101/34.)
Firma Bratří L. byla rodinnou společností, jež provozovala cihelnu a na níž byli kapitálově súčastněni bratří: Quido, Alois a František L-ovi. Na směnce, o niž tu jde, byla uvedena jako směnečník firma bratři L. Směnka byla podepsána Františkem L-em. Žalobkyně zažalovala původní směnku proti firmě Bratří L., a byl proti této firmě vydán pravoplatný směnečný platební příkaz. Nebylo sporu o tom, že firma Bratři L. neexistuje. Směnečný platební příkaz, vydaný napotom proti Františku L-ovi, procesní soud prvé stolice zrušil. Odvolací soud ponechal směnečný platební příkaz v platnosti. Důvody: V adrese směnky je vyznačena firma Bratří L., za kterou směnku přijal František L. a směnečný platební příkaz byl vydán proti firmě, o které však je zjištěno, že jí v době podpisu směnky nebylo, a žalovaný František L. při podpisu směnky nemohl býti v pochybnosti, že směnku podpisuje za neexistující firmu. Směnečný platební příkaz vydaný proti neexistující firmě nemůže tedy býti vykonán, exekuci na jeho podkladě vésti s úspěchem nelze a proto jest žalovati osobu, která směnku za neexistující firmu podepsala, a účelem sporu jest, rozhodnouti, zda a pokud nárok žalující strany proti Františku L-ovi, jenž směnku podepsal, jest odůvodněn. V tom směru prvý Soud, uznav, že práva ze směnky vydáním směnečného platebního příkazu proti příjemci zanikla, neposoudil věc po stránce právní správně. Poukaz na případ, kde je zavázána ze směnky veřejná obchodní společnost, že je napřed žalovati ji a, při nedobytnosti směnečné pohledávky veřejné společníky, není případný, ježto vydáním směn. platebního příkazu proti společnosti jako přijateli se vyčerpává směnečné právo proti ní a vzhledem k čl. 112 obch. zák. i proti jejím veřejným společníkům. Exekuční titul proti společnosti lze ovšem provésti i proti veřejným společníkům zvláště (§ 11 ex. ř.). Lze ovšem přímo žalovati na základě směnky akceptované společností toho, jehož jméno je ve firmě veřejné obchodní společnosti. Odvolatelka dovozuje, že žalovaný, jenž podepsal směnku jménem neexistující firmy, podepsal ji jako zástupce k tomu oprávněný a proto ručí sám směnečně z této směnky. Prvý soud je názoru, že žalovaný, nejsa ve směnečné adrese uveden, není směnečníkem a proto nemůže býti příjemcem a že podepsal směnku jako společník v adrese neuvedené society, jak ji normálně znamenal. Avšak firma uvedená v době podpisu směnky, jak je nesporno, vůbec právně neexistovala, ani později v obchodním rejstříku nebyla zapsána a tedy právně existentní se nestala. Nemohla se tedy směnečně zavázati a směnku svým jménem, kterého neměla, podepsati, a žalovaného k právnímu jednání, najmě ku podpisu směnky zmocniti. Žalovaný, jak uvedeno, podepsal se pod razítkem neexistující firmy. Že se chtěl podepsati za tuto firmu, nemá významu, a podepsal se tedy jako zástupce k tomuto jednání neoprávněný a proto ručí sám směnečně podle § 103 sm. zák., a ze svého podpisu na směnce je práv.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Vycházel-li odvolací soud z okolnosti, jež byla prvým soudem za nespornou vzata, že firma Bratři L., strojní cihelna ve V., neexistuje, neocitl se tím v rozporu se spisy (č. 3 § 503 c. ř. s.), jak dovolatelka vytýká, poněvadž z rozsudku je zřejmo, že odvolací soud měl na mysli veřejnou obchodní společnost tohoto znění, jež nebyla a není protokolována. Jest ovšem připustiti, že pod firmou Bratři L. podle zjištění prvého soudu provozovala rodinná společnost cihelnu ve V., na níž mimo žalovaného byli kapitálově zúčastněni též jeho bratři Quido a Alois, že jejich korespondenci podepisoval některý z nich svým jménem, nebo připojil svůj podpis pod razítko firmy. Z toho lze po právní stránce usuzovati, že tu sice nebyla protokolovaná veřejná obchodní společnost, ale že tu jde o společný podnik provozovaný třemi bratry pod uvedeným označením, tedy o společnost podle občanského zákoníka (§ 1175 a násl. obč. zák.). Takováto společnost jako taková nemůže ovšem býti podmětem práv a závazků, a proto vyzněl na prázdno platební příkaz proti ní vydaný. Že důvod žaloby proti žalovanému jakožto příjemci směnky neobstojí, je patrno již ze směnky samé. Není v ní uveden jako směnečník (§ 3 čís. 6 sm. z.), a jest z jeho podpisu pod firmou Bratři L., strojní cihelna ve V. usuzovati, že nechtěl směnku osobně za sebe přijati. Zbývá jen odpověděti k otázce, zda žalovaný není směnečně zavázán ve smyslu § 103 (1) sm. zák. jakožto nepravý zástupce — falsus prokurátor —, že totiž podepsal směnečné prohlášení jako zmocněnec někoho jiného, nemaje k tomu plné moci. Podle napadeného zjištění prvého soudu podepisoval žalovaný za společnost Bratři L. korespondenci, z čehož jest ve smyslu § 1201 obč. zák. usuzovati, že byl jejím zmocněncem k právním jednáním, zejména, ana žalobkyně za sporu ani netvrdila nedostatek zmocnění žalovaného nebo překročení plné moci. K závaznosti nepravého zmocněnce ze směnky se vyhledává, by podepsal směnku jako zástupce předstíraje samo oprávnění, by se tedy neprávem vydával za oprávněného zástupce proti třetí osobě. V tom směru nebylo žalovanému nic takového prokázáno, ba ani tvrzeno žalobkyní. Schází-li však zákonný předpoklad nedostatku plné moci na straně žalovaného, nemůže býti směnečně zavázán podle § 103 (1) sm. zák. a nesejde na tom, že z jeho podpisu za společnost nemohl ani pro společnost vzejíti směnečný závazek. Pokud odvolací soud vycházel jen z předpokladu, že firma Bratři L. jako veřejná obchodní společnost neexistovala a nebyla v obchodním rejstříku zapsána a nemohla proto žalovaného zmocniti k podpisu směnky za ni a že žalovaný vystupoval při podpisu směnky jako nepravý její zástupce a je z toho práv podle § 103 (1) sm. zák., aniž přihlížel k jinému útvaru společnosti, neposoudil věc po právní stránce správně.

Citace:

č. 13719. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 13-15.