Čís. 14806.

K předpisu § 879 odst. 1 obč. zák.
Nemravnost právního jednání jest posuzovali jen podle objektivních poměrů.
Ujednání, jímž se soutěžitel zavázal druhému soutěžiteli za slib provise, že se nezúčastní soutěže (nepodá nabídky), neodporuje samo o sobě ještě dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1935, Rv II 882/33.)
Žalovaná ujednala se žalobcem, že nepodá nabídku r . . . . ské továrně na stavbu železobetonového komínu a že se nebude dále starati o svou nabídku na provedení komínu z cihel, že však jí žalobce zaplatí 3% provisi ze stavební sumy, bude-li mu stavba železobetonového komínu zadána, což se pak také stalo. Žalované však provise nebyla žalobcem vyplacena a namítá ji proto žalovaná započtením proti žalobou vymáhané pohledávce za provedení stavebních prací. První soud pokládal smlouvu o provisi za nemravnou, tudíž podle § 879 odst. 1. obč. zák. za nicotnou, kdežto odvolací soud žádné nemravnosti v uvedeném jednání neshledal a prohlásil je za platné. Následkem toho neuznal první soud kompensační pohledávku za pravou a odsoudil žalovanou k zaplacení zažalované pohledávky, kdežto odvolací soud uznal za oprávněnu i vzájemnou pohledávku a zamítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest jen otázka, zda se smlouva uvedeného obsahu příčí dobrým mravům. V té příčině jest předeslati, že se strany v první stolici přely jen o to, zda došlo, či nedošlo k ujednání, jak je žalovaná tvrdila, a že se procesní soud zabýval otázkou nemravnosti smlouvy v rozsudku sám od sebe. Tento postup nebyl v opravném řízení vytýkán, takže zůstává v dovolacím řízení mimo úvahu. Následky postupu prvního soudu se však objevily v jiném směru a jdou až do třetí stolice. Procesní soud totiž svým názorem strany překvapil, nedav jim příležitost, aby k němu zaujaly v první stolici stanovisko. Následek toho byl, že se spor o tuto otázku rozvinul mezi stranami teprve v opravných spisech, kde jednak žalovaná strana v odvolacím spisu, jednak žalobce v dovolacím spisu uváděli řadu nových skutečností, jimiž potírali názor toho kterého soudu jim nepříznivý. Kdyby šlo o skutečnosti pro rozhodnutí sporu podstatné, byla by tu ovšem vada řízení jak první, tak druhé stolice, protože by již první soud byl musil použiti § 182 c. ř. s., ale v souzeném případě o takové podstatné skutečnosti nejde. K otázce pojmu smlouvy nemravné lze povšechně uvésti jen tolik, že zákon neuvádí blíže známky pro pojem smlouvy příčící se dobrým mravům a přenechává úvaze soudu, aby o tom rozhodl přihlížeje k jednotlivostem případu. Nemravnost může býti shledána jak v obsahu, tak v účelu smlouvy; i smlouva obsahu o sobě dovoleného může se státi nemravnou, jestliže její pro obě strany poznatelný účel k tomu směřuje, aby bylo podporováno něco nedovoleného nebo dobrým mravům odporujícího (srov. na př. rozhodnutí čís. 9198, 11767, 14461 a srov. také vysvětlivky k § 879 III novely str. 261). Ale právě tyto jednotlivosti souzeného případu vedou k závěru, že o smlouvu nemravnou nešlo, a to ani tehdy, kdyby se vycházelo z tvrzení dovolatelova. Žalobce opírá své dovolání o to, že příslib provise byl nemravný a napadá opačný názor odvolacího soudu s hlediska § 503 čís. 4 c. ř. s. proto, že prý ujednání bylo na úkor zákazníka r . . . ské továrny, poněvadž žalovaná, kdyby byla nabídku podala, mohla ji učiniti o 30 až 40000 Kč nižší, než byla nabídka dovolatelova, a přičítá žalované subjektivní vinu na tomto poškození, poněvadž prý sama měla špatné svědomí, jak je prý to patrno z toho, že si ujednání nedala ani písemně potvrdit a otálela s uplatňováním nároku na provisi, a vytýká dále, že neměl důvodu k příslibu provise, ježto prý žalovaná nebyla mu žádnou konkurencí, poněvadž neprovádí železobetonové stavby, a tvrdí, že příslib provise byl vynucen pohrůžkou, že žalovaná podá nižší nabídku. Tyto výtky však nejsou oprávněny. Vždyť zájmy zákazníkovy tu nepřicházejí v úvahu již proto, že dovolatel podal nižší nabídku, kterouž ostatně r... ská továrna nebyla ani vázána, již před tím, než došlo k ujednání. Slíbená provise proto ani nemohla v jeho nabídce býti zakalkulovaná, jak by to bylo možné, kdyby byla podána až po ujednání provise. Domněnky, že žalovaná by mohla podati nabídku o 30 až 40000 Kč nižší, nelze při řešení sporné otázky použiti, poněvadž to není skutečnost, nýbrž právě jen domněnka, jejíž oprávněnost ani není možno dokázati. Příslibem provise zkrátil tedy žalobce jen svůj vlastní zisk, ale zákon, který v § 879 obč. zák. staví dobré mravy na roveň zákonnému zákazu, nepovažuje zřejmě za nemravnou již každou takovou smlouvu, z které má jedna strana zisk a druhá majetkovou újmu. Že by žalobce platil provisi bezdůvodně, odporuje zjištěné skutečnosti, že provisi přislíbil, čemuž nelze přece rozuměti jinak, než že pokládal ve svém zájmu za výhodnější platiti provisi, než se vystaviti konkurenci žalované. Tvrzení žalobcovo, že žalovaná sama považovala ujednání za nemravné, nemá pro řešení sporné otázky právního významu, právě tak jako otázka, zda jsou anebo nejsou podobná ujednání objektivních poměrů a nikoli podle subjektivního názoru stran, ani podle objektivních poměrů a nikoli podle subjektivního názoru stran, ani podle toho, je-li jednání v určité oblasti obvyklým či nikoliv. Také tvrzení, že žalovaná nebyla dovolateli žádnou konkurencí, protože neprovádí železobetonové stavby, nemůže nijak podepříti jeho názor o nemravnosti ujednání, neboť i kdyby to bylo pravdivé, nebylo by tím vyloučeno, že by žalovaná mohla podati ofertu a práce prováděti ať sama, ať prostřednictvím jiného. O nedostatku konkurence by bylo možno mluvili tenkráte, kdyby žalobce byl vůbec jediným podnikatelem, který by mohl zadávané práce provésti, což ani sám netvrdí. Námitkou žalobcovou, že k ujednání byl donucen, nelze se již proto zabývali, že se nedotýká »nemravnosti«, nýbrž neplatnosti smlouvy z jiného důvodu než pro nemravnost (§ 870 obč. zák.) a že žalobce z toho důvodu neplatnost smlouvy v první stolici neuplatnil (§§ 482 I a 513 c. ř. s.). Skutečnost pak, žalobcem v dovolání při provádění dovolacího důvodu právní mylností jen dotčená, že beztoho musil ze své původní nabídky na naléhání r . . ské továrny slevili, nemá pro tento spor významu.

Citace:

č. 14806. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 951-953.