Čís. 17381.

Zákazem přesouvati daně (§ 341 zák. o přímých daních) není dotčeno ustanovení dovětku, jímž zůstavitel uložil dědici, aby platil s ročním důchodem odkazovníku i rentovou a důchodovou daň připadající na tento důchod.
(Rozh. ze dne 15. září 1939, Rv I 2810/38.)
Zůstavitel Karel S., k jehož pozůstalosti se přihlásil bezvýminečně jeho syn (žalovaný) jakožto dědic z testamentu, zanechal poslední po řízení, v němž uložil žalovanému, aby žalobkyni vyplácel roční důchod 30000 K pololetně předem počínaje dnem jeho úmrtí. Žalobkyně přednesla, že podle posledního pořízení veškeré dědické poplatky a všechny daně jakéhokoliv pojmenování má platiti žalovaný, takže musí obdržeti roční důchod čistý. Jde o požitky, podrobené rentové dani, pokud se týče dani důchodové. Poněvadž jí z vyplácených částek byly tyto daně skutečně předepsány (daň důchodová jejímu manželu, ježto s ním sdílí společnou domácnost), domáhá se na žalovaném zaplacení těchto daní. Proti žalobě namítl žalovaný, že žalobkyně nemůže zaplacení těchto daní požadovati vzhledem k § 341 zák. č. 76 z r. 1927 a 226/36 Sb. z. a n., ježto tento závazek, uložený mu posledním pořízením, jest právně nepřípustný a neplatný. Nižší soudy uznaly podle žaloby a odvolací soud v otázce, o niž jde, uvedl v důvodech: Podle § 341 cit. zák. (zák. č. 76/27, 180/27, 167/30, 226/36 ve znění vyhlášky 227/36, opravené číslem 284/36), jsou neplatné pouze dohody sjednané, aby přímou daň nesla místo poplatníka zcela nebo částečně osoba jiná. Odvolatel nepřípustně toto ustanovení zákona rozšiřuje na všechna »jednání, která by směřovala k tomu, aby...« a marně v tom směru poukazuje na materiálie zákona. Z důvodové zprávy (tisk senátu N. S. R. r. 1927 č. 1000) nelze pro výklad odvolatelův nic vyčísti a je z ní jen zřejmo, že zákon zmíněným ustanovením chtěl zabrániti aspoň zjevnému přesouvání daně s poplatníků na osoby jiné smlouvami, kterými by poplatník svou daňovou povinnost chtěl převaliti na subjekt, kterému zákonodárce povinnost nésti daně uložiti nechtěl. Zde však nejde o žádnou smlouvu, nýbrž o jednostranné pořízení zůstavitelovo, ale nejde ani o akt poplatníka, který by se daňové povinnosti chtěl vyhnouti, nýbrž o akt osoby od něho odlišné, ježto poplatníkem by tu byla žalobkyně, případně její manžel. Nelze tudíž ani z výše uvedeného ustanovení zákona dovoditi, že by dovolatel nebyl výše uvedeným příkazem zůstavitelovým vázán, a stejně tak ne z § 653 obč. zák., když, jak dovozeno, nejde o žádné opatření protizákonné ani o žádnou výminku nemožnou nebo nedovolenou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud neshledal zákonného důvodu, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn nebo zrušen (§ 510, odst. 3 c. ř. s.). Pokud jde o výklad § 341 zák. o přímých daních ze dne 15. června 1927 č. 76 z. a n., podotýká se toto: Ono ustanovení zákonné zní: »Dohody sjednané, aby přímou daň nesla místo poplatníka zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou právně účinné.« Vládní nařízení ze dne 20. prosince 1927 č. 175 Sb. z. a n., kterým se provádí zákon o přímých daních, poznamenává k § 341: »Právní bezúčinnost takových smluv platí pro každý obor právní, tedy nejen pro obor práva soukromého, nýbrž i pro obor práva daňového.« (Viz čl. 16. uváděcího ustanovení. § 17 čís. 6 a § 78 e) zák. o přímých daních v čl. 16. uvedené, mluví o závazcích smluvně převzatých.) V komentáři k zákonu o přímých daních, vydaném Dr. Bušákem a dalšími spisovateli, praví se na straně 901 toto: »Ustanovení § 341 má čeliti zejména přesouvání přímých daní, jež podle úmyslu zákonodárce má nésti ze svého poplatník, to jest osoba podle zákona daní povinná, smluvní cestou na osoby jiné od poplatníka odlišné.« V souzené věci jde o daň důchodovou a rentovou. V hlavě 1. o dani důchodové a v hlavě 6. o rentové dani zmiňuje se však zákon o přímých daních také o dědictví (§ 7/2); o neodevzdaných pozůstalostech a o osobách povolaných k dědické posloupnosti, jež nabyly požívání pozůstalosti (§§ 1, odstavec 4 a 24, odstavec 3); o požitcích, které se zakládají na darování, posledním pořízení nebo na koupi důchodu (§ 172 odstavec 2 č. 5). Pojednává tedy zákon o přímých daních nejen o dohodách (smlouvách), nýbrž i o posledním pořízení a dědictví. Z toho plyne, že dohodou ve smyslu § 341 tohoto zákona a smlouvou podle prováděcího nařízení k § 341 nelze rozuměti dovětek Karla S. ze dne 21. března 1935, který je pouze jednostranným právním jednáním pro případ smrti. Právní jednání Karla S., založené touto listinou, nespadá proto pod ustanovení § 341 zák. o přímých daních, stanovící právní bezúčinnost přesouvání daní. Rozhodnutí č. 17246 Sb. n. s. nelze v projednávané věci použíti, poněvadž v případě řešeném oním rozhodnutím šlo o pachtovní smlouvu.

Citace:

č. 17381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 447-449.