Čís. 16331.

Dědická posloupnost po zůstaviteli, jenž nabyl podle § 3, odst. 1, zák. o zrušení svěřenství č. 179/1924 Sb. z. a n. jmění zbaveného svěřenského svazku (zrušeného rodinného fideikomisu) jako přední dědic (fiduciář), omezený fideikomisární substitucí ve prospěch prvního čekatele.
Ustanovení zřizovací listiny, že mužským čekatelům náleží přednost před ženami, nebylo zrušeno § 106 ústavní listiny a nelze je pokládati za omezení, příčící se právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví.
Je-li ze zřizovací listiny zrušeného svěřenství (rodinného fideikomisu) patrno, že podatel přihlášky k dědictví po předním dědici není prvým čekatelem, který by byl podle zřizovací listiny povolán v čas nápadu k nástupnictví ve svěřenství, jest dědickou přihláškou odvolávající se na zřizovací listinu odmítnouti.
Pokud tu jest první čekatel podle zřizovací listiny o rodinném svěřenství, nenastává dědická posloupnost podle ustanovení občanského zákona o posloupnosti dědické ze zákona nebo z testamentu. Ustanovení § 1, odst. 3, řeč. zák. nemá na mysli zánik takových práv, která zákon o zrušení svěřenství čekatelům výslovně zachovává v platnosti, jako je právo prvního čekatele, ustanoveného zřizovací listinou. (Rozh. ze dne 25. září 1937, R II 299/37.)
K pozůstalosti po Zikmundu D., zemřelém dne 6. záři 1936, které zůstavitel nabyl podle § 3, odst. 1, zák. o zrušení svěřenství č. 179/1924 Sb. z. a n. jako přední dědic, omezený fideikomisární substitucí, se přihlásili s výhradou inventáře Kuno D. a MUDr. Marie D., oba na základě zřizovací listiny ze dne 22. května 1670. Pozůstalostní soud přijal obě dědické přihlášky. Rekursní soud k rekursu přihlášeného dědice Kuna D. odmítl dědickou přihlášku MUDr. Marie O. Důvody: Soud musí přijmouti dědickou přihlášku, která vyhovuje zákonu (§§ 799 a 800 obč. zák.), avšak smí odmítnouti dědické přihlášky zřejmě nezákonné, zcela libovolně a žádným, dědickým důvodem nepodložené (rozh. č. 11472 Sb. n. s.). A dědická přihláška MUDr. Marie D. je skutečně takovouto zcela libovolnou a žádným dědickým důvodem nepodloženou přihláškou. Vysvitne to hned z dalších vývodů: Zákonem ze dne 3. července 1924, č. 179 Sb. z. a n. byla svěřenství (rodinné fideikomisy) všeho druhu zrušena. V § 2 řeč. zák. se pojednává o držitelích svěřenství, čekatelích a opatrovníku potomstva a přenechává se upravení poměrů uvolněného svěřenského jmění jejich dohodě. V § 3 se stanoví, co nastane, nebude-li dohoda předložena soudu k schválení. Řečený paragraf zní doslovně takto: »Nebude-li dohoda předložena ve lhůtě určené v § 2, odst. 4, ke schválení, nabude jmění zbaveného svěřenského svazku, kdo byl držitelem svěřenství v den, kterého nabyl tento zákon účinnosti, jako přední dědic (fiduciář) a bude omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisámí substitucí) ve prospěch prvního čekatele, který by byl podle zřizovací listiny (§ 2, odst. 2) povolán v čas nápadu k nástupnictví ve svěřenství.« V souzeném případě nebyla dohoda předložena soudu k schválení. Vyslovil proto krajský soud v B. usnesením ze dne 5. srpna 1926, č. j. F 6/98-1158, že dočasný držitel Zikmund D. — to jest nynější zůstavitel — nabyl dnem 15. listopadu 1924 jmění zabavenébo svěřenského svazku jako přední dědíc (fiduciář) a tím, že bude omezen svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvního čekatele, který by byl podle zřizovací listiny ze dne 22. května 1670 povolán v čas nápadu k nástupnictví ve svěřenství. Usnesením téhož soudu ze dne 12. ledna 1927, č. j. F 6/98-1167, byl zjednán knihovní pořádek odpovídající knihovnímu stavu podle knihovního výpisu, č. j. D 409/36-21. Když tedy pozůstalostní soud rozhodoval o přijetí dědických přihlášek Kuna D. (stěžovatele) a MUDr. Marie D., měl přihlížeti k dotčené zřizovací listině. To však zřejmě neučinil a tím ovšem pochybil při rozhodnuti o dědické přihlášce MUDr. Marie D. Podle zřizovací listiny, odstavec 18, jsou ženští členové rodu D. vyloučeni z nástupnictví, jsou-li na živu mužští členové tohoto rodu. Mužští členové rodu D. jsou však nesporně na živu, neboť jsou jimi stěžovatel Kuno D., Max Josef D., L. D., JUDr. Karel D. a PhDr. Mikuláš D. a dědická přihláška mužského člena tohoto rodu Kuna D. byla již pravoplatně soudem přijata. Se zřením na obsah zřizovací listiny, existenci mužských členů rodu D. a pravoplatně přijaté dědické přihlášce Kuna D., jednoho z těchto členů, jeví se dědická přihláška MUDr. Marie D., která se dovolává zřizovací listiny jako právního důvodu k nabytí dědictví, zcela libovolná a žádným dědickým důvodem nepodložená. Bylo ji proto odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu MUDr. Marie D.
Důvody:
Zikmund D. nabyl bývalého rodinného svěřenství podle § 3, odst. 1, zákona o zrušeni svěřenství ze dne 3. července 1924, č. 179 Sb. z. a n., jako přední dědíc (fiduciář), omezený svěřenským nástupnictvím (fideikomisární substitucí) ve prospěch prvního čekatele, který by byl podle zřizovací listiny (§ 2, odst. 2, řeč. zák.) povolán v čas nápadu k nástupnictví ve svěřenství. Když pak 6. září 1936 zemřel, přihlásil se k jeho pozůstalosti, pokud jest omezena vpředu řečeným svěřenským nástupnictvím, Kuno D., jehož dědická přihláška je pravoplatně na soud přijata, a Dr. Marie D., jejíž dědickou přihlášku soud prvé stolice přijal, kdežto rekursní soud ji odmítl. Oba jmenovaní podali dědickou přihlášku na základě zřizovací listiny ze dne 22. května 1670, v jejímž odst. 10 jest ustanoveno toto:
»Da aber Führs 10 nach verhängnis des Allerhöchsten auss obbenendten Unsern Söhnen, einer vor dem anderen (wie leider bereits geschehen) oder auch dessen Eheleibliche Mannliche Descendenten oder lini, vor dass andern lini mit Todt abgingen; ais dann wollen wir, dass dem lezt verstorbenen oder dessen lezten Mannlichen Eheleiblichen Efben der Ueberlebende Primogenitus, wann derselbe allein Uebrig wehre, in dessen oder seiner Lini Antheil succedieren und so offt nur ein Eheleiblicher Mannlicher Erb von beeden linien sich im leben befünde, derselbe, und dessen Eheleibliche Mannlicbe Erben beede Erb Stamimtheil, jedoch nur solang halten soll, bies von ihm, oder seinen Nacbkommenden Mannlichen Erben wiederuim Zween Eheleibliche Mannliche Erben entsprossen; auf welchen Fall alss dann iedesmiahls, so oft sich solches zutrage, diese unsere Gütter denen vor Unss gemachten proportionen nach, wieder voneinander geschieden, und der eine Theil, wie vorschon verordnet, auf das Secundogeniti Lini verstammen soll, auf obbedeuteten Fall aber davon Unseren Eheleiblichen Mannlichen Descendenten nur eine Haubt vorhanden werde, soll führs 11 ...«.
V souzené věci není sporu o tom, že smrtí Zikmunda D. vymřela moravská větev rodu D. po meči, kdežto česká větev se skládá z několika mužských členů, takže ]e tu vedle prvorozeného Dr. Mikuláše D. a jeho synů ještě druhorozený Kuno D., kteřížto mužští členové rodu vylučují podle vpředu citovaného odst. 10 zřizovací listiny posloupnost ženských členů moravské větve, které by bylo lze považovati za první čekatele ve smyslu § 3, odst. 1, zák. o zrušení svěřenství teprve tehda, kdyby celý rod, t. j. obě jeho větve byly vymřely po meči, jak jest ustanoveno v uvedené zřizovací listině v odst. 18: »da nun aber Führs 18. Nach dem willen Gottes unsere Mannliche Eheleibliche Erben ganz abstürben, und alsdann entweder obbesagter unser respective lieber Bruder und Schwager Herr Balthasar Freyherr von W. oder einige Mannliche Eheleibliche Descendenten von ihm und zugleich ein oder Tochter von einem oder dem anderen Unsern Sohnen, oder einige von Ihren Tochtern ents,prossener Eheleiblicher Mannlicher Erb oder Erben vorhanden wehren, alssdann soli der eine Halbe Theil von obbesagten Unsern Güttern auff ihn, Herm Balthasar Freyherrn von W. und seine Eheleibliche Mannliche Erben succesive nach Ordnung der obbeschriebenen Primogenitur und Fidei Commiss, der andere halbe Theil aber nach eben derselben Ordnung, und Recht auf obbedeutete von Unsern Sohnen posterierende Tochter und derselben Eheleibliche Mannliche Erben doch mit diesem beding fallen führs l. Dass diese von unsere Sohne Tochtern herkombene Masculi erben dem Zunahmen ihres Gesohlechtes auch von W. sich zu schreiben. So wohl auch Führs 2, neben ihren angeborenen Wappen, dass W-sche zu führen, schuldig sein.«
Naproti tomu dovozuje dovolací stěžovatelka, že shora uvedená přednost mužských členů rodu zanikla podle zákona o zrušení svěřenství po případě podle zákona o zrušení šlechtictví ze dne 10. prosince 1918, č. 61 Sb. z. a n. a § 106 ústavní listiny a že ze zřizovací listiny po vyloučení všech domněle podle jejího názoru již zrušených ustanovení nezbývá prý nic než fideikomisní substituce, která prý musí býti projednána podle předpisů občanského zákona. Ona se tudíž zřejmě považuje za první čekatelku ve smyslu §§ 2 a 3 zákona o zrušení svěřenství. Podle § 2, odst. 2, tohoto zákona jsou však čekateli ti, kteří v den, kterého zákon o zrušení svěřenství nabude účinnosti, jsou povoláni podle zřizovací listiny k posloupnosti ve svěřenství a jsou již na živu nebo aspoň pokládáni za narozené, při čemž se však nehledí na omezení zřizovacích listin, která se příčí právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví (pro nerovný sňatek, nedostatek šlechtictví nebo určitého počtu šlechtických předků a podob.). Z toho tedy jasně plyne, že se k jiným omezením zřizovacích listin při posuzování otázky, kdo je prvním čekatelem ve smyslu § 2, odst. 2, řeč. zák. přihlížeti musí, a nemá opačný názor dovolací stěžovatelky opory ani v zákoně, ani v jeho právnickém výkladu, neboť i dnes lze v posledním pořízení přiznati mužům přednost před ženami, a nelze v tom spatřovati výsadu pohlaví nedovolenou podle ústavy, takže § 106 ústavní listiny ono ustanovení zřizovací listiny, jež dává přednost mužským agnatům před ženami, nebylo zrušeno, a má ustanovení § 2, odst. 2, zákona o zrušení svěřenství na mysli jen taková omezení, jež se příčí právnímu řádu nastalému po 28. říjnu 1918 zrušením šlechtictví. Ale o takovýto případ výsad plynoucích z rozdílu pohlaví v souzené věci nejde, jak bylo právě vyloženo (srv. Krčmář v Právníku 1925, str. 274—275, Weyr ve Slovníku veřejného práva československého svazek IV, heslo: Šlechtictví, str. 866—869 a Soustava československého práva státního 1924, str. 77). Z toho plyne, že dovolací stěžovatelka není první čekatelkou ve smyslu zřizovací listiny, takže substituční pozůstalost po Zikmundu D. jí nenapadla a proto rekursní soud právem odmítl její dědickou přihlášku k oné pozůstalosti, která tvoří substituční podstatu podle § 3 zák. o zrušení svěřenství. Toto zjištění práva, na němž záviselo rozhodnutí o přijetí či nepřijetí dědické přihlášky dovolací stěžovatelky, mohlo se podle § 25 zák. č. 100/1931 Sb. z. a n. státi v nesporném řízení — ovšem jen s účinky pro toto řízení —, a je proto dovolací stěžovatelkou vznesená výtka zmatečnosti napadeného usnesení lichá. Napadené usnesení není ostatně stiženo žádnou vytýkanou nebo jinou zmatečnosti.
Nejvyšší soud dovodil v celé řadě svých rozhodnutí, že pozůstalostní soud má odmítnouti dědickou přihlášku, je-li ze spisů nebo jiných listin (na př. ze zakládací listiny rodinného svěřenství) zřejmé, že podateli dědické právo nepřísluší (rozh. č. 1751 a 4729 Sb. n. s.), nebo jde-li o přihlášku zřejmě nezákonnou, zcela libovolnou a žádným dědickým důvodem nepodloženou, (rozh. č. 14478 Sb. n. s.). Právě o tu otázku jde i v souzeném případě, kde dovolací stěžovatelka dovozuje své dědické právo ze zřizovací listiny, podle níž však hledíc na vylíčené poměry a na existenci mužského čekatele první čekatelkou není. Pokud ovšem dovolací stěžovatelka uvádí také, že jde již jen o pouhou fideikomisární substituci, kterou projednati sluší podle ustanovení občanského zákona, přehlíží, že tento názor je v rozporu s § 3 zákona o zrušení svěřenství a že občanský zákon neobsahuje žádného ustanovení, jež by se hodilo na souzený případ, neboť ustanovení substituta, jak plyne z povahy fideikomisární substituce, může býti jen dílem zůstavitele a zákon nemůže nahraditi jeho vůlí a ani tak nikde nečiní (srv. § 564, 604, 608 obč. zák.). I ve výjimečném případě, který je upraven právě v § 3 zákona o zrušení svěřenství, ustanovil zákon za fideikomisárního substituta prvního čekatele, t. j. osobu, která by byla povolána v čas nápadu k nástupnictví ve svěřenství podle zřizovací listiny (§ 2, odst. 2, l. o.). Kdyby zákon chtěl nabytá práva onoho čekatele naprosto odstraniti, byl by tak mohl beze všeho ustanoviti tím, že by dočasné držitele svěřenství učinil neomezenými vlastníky rodinných svěřenství. Ježto však tak neučinil, dal tím najevo, že prozatím, to jest, pokud tu jest ještě první čekatel podle zřizovací listiny, nemá nastati beze všeho dědická posloupnost podle ustanovení občanského zákona o posloupností dědické ze zákona nebo z testamentu, takže příbuzenský stupeň dovolací stěžovatelky k zůstaviteli Zikmundu D. musí zůstati v souzeném případě bez povšimnutí. Ustanovení § 1, odst. 3, nemá pak na mysli zánik takových práv, která zákon o zrušení svěřenství čekatelům výslovně v platnosti zachovává, jako je právo prvního čekatele, jímž jest Kuno D.

Citace:

č. 16331. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 236-241.