NPD documents search: Právní prakse, 4 (1939-40) - Platnost říšských norem na území Protektorátu

Platnost říšských norem na území Protektorátu.

V úvodu ku spisku Dr. T. Pumpra »Rejstřík německých právních norem« vyslovuje Dr. J. Hoffmann názor, že platnost říšských předpisů v Protektorátu bývá vyjádřena nepřímo použitím slov »pro území Velkoněmecké říše« v promulgovaném předpisu. Má-li tím býti řečeno, že každá právní norma, obsahující odkaz tohoto znění, platí již z toho důvodu na území Protektorátu, jde o názor, jehož nesprávnost vysvítá na příkl. z nařízení z 1. září 1939 o opatřeních v oboru občanského řízení sporného, exekuce, konkursu a občanského práva, Ř. z. 1/39, str. 1656, pozměněného nařízením o dalších opatřeních v oboru práva exekučního z 31. října 1939, Ř. z. 1/39, str. 2139. Ze tato nařízení neplatí na území Protektorátu, pokud tento vykonává svá výsostná práva vlastními soudními orgány (čl. 3 výnosu Vůdce a říšského kancléře z 16. března 1939, č. 75/39 Sb. z. a n.), plyne z těchto úvah:
Jde o právní předpisy Říše, které ve smyslu nařízení ze dne 3. dubna 1939, Ř. z. I, str. 704 mají pro území Protektorátu Čechy a Morava jen tenkráte platnost, je-li tak výslovně stanoveno anebo vyplývá-li to z jejich obsahu. U citovaných nařízení ani prvý ani druhý předpoklad však dán není. Výslovného odkazu, že by nařízení ta platila pro území Protektorátu jejich text neobsahuje. Že by pak platila pro obvod ten již podle svého obsahu, dovoditi nelze. Jde tu o mimořádná opatření, vyvolaná válečným stavem Říše ve prospěch osob jednak přímo postižených mimořádnými poměry (odst. 1 a 2 nařízení) jednak i ve prospěch ostatních příslušníků Říše, stavem válečným sice bezprostředně nepostižených, kteří ale přes to v kriticky vážné době zvýšené ochrany zákona nezbytně potřebují (čl. 3 až 9 nařízení). Pokud se pak prvých týče, jde o příslušníky branné moci a osoby, které .jsou v důsledku politických událostí nuceny konati službu nebo zdržovati se mimo své řádné bydliště nebo které upadly jako vojíni nebo rukojmí do zajetí. Že tato opatření nevztahují se na státní příslušníky Protektorátu Čechy a Morava, kteří nekonajíce ve smyslu čl. 7 nařízení Vůdce a říšského kancléře z 16. března 1939 vojenskou službu v říšské branné moci, válečnými událostmi přímo postiženi n jsou, jest zřejmo. Vzhledem k tomu pak, že u nařízení ze dne 1. září 1939 jedná se o nařízení souhrnné a jednotné, nutno míti za to, že na příslušníky Protektorátu nevztahují se ani ostatní články citovaného nařízení a sice čl. 3 až 9, obzvláště když nepřímé postižení válečnými událostmi může u nich přicházeti v úvahu jen v daleko menší míře než u příslušníků říšskoněmeckých a když ochrana příslušníků Protektorátu před následky mimořádných událostí vhodným a účelným způsobem byla již předsevzata předpisy autonomními, vydanými na ochranu určitého okruhu osob potřebných a když ochrana ta v případě potřeby dalšími autonomními předpisy po případě nadále může býti poskytována nebo rozšířena.
Správnost těchto vývodů vyplývá ze skutečnosti, že teprve nařízením vlády Protektorátu Čechy a Morava ze dne 14. prosince 1939, č. 14 Sb. z 10. února 1940 byly vydány obdobné autonomní předpisy na ochranu válečnými událostmi postižených příslušníků Protektorátu.
Frydrych.

Citace:

Platnost říšských norem na území Protektorátu. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1939-40, svazek/ročník 4, s. 138-139.