Čís. 4080.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.
Pokud jest zaměstnanec okresní nemocenské pokladny obchodním pomocníkem.
(Rozh. ze dne 30. července 1924, Rv II 496/24).
Žalobce byl ve službách žalované okresní nemocenské pokladny, jež ho dne 1. září 1923 bez výpovědi propustila. Žaloba o služební požitky za měsíce září a prosinec 1923, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce uplatňuje toliko dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s. Dovolání jeho jest neoprávněno, neboť nižší soudy posoudily věc správně po stránce právní. Odůvodnění jejich rozsudků vyhovuje věci i zákonu; vývody spisu dovolacího nejsou způsobilé, by toto odůvodnění vyvrátily. Podle skutkových zjištění nižších soudů byl žalobce přijat do služeb žalované pokladny jako výpomocný kontrolor s denním platem, smluvní poměr mohl býti každou stranou kdykoli bez výpovědi hned zrušen, žalobce měl samostatně dozor nad nemocnými osobami, podléhajícími pojištění u žalované pokladny, vyšetřoval skutkové okolností, týkající se jejích služebních poměrů, úrazy a podobné, zjišťoval, zdali dělníci, kteří se hlásili jako nemocní a žádali podporu, leželi nebo pracovali, pořizoval záznamy a podával denně zprávy o své činnosti. To nebyly vyšší služby nekupecké podle §u 2 zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910 cís. ř. z., neboť byly to služby jed noduché, jež může vykonávati kdokoli beze zvláštního vzdělání a beze zvláštní způsobilosti. Okolnost, že žalobce byl za svou činnost zodpověděn žalované pokladně po stránce finanční, že totiž ručil jí za škodu, kterou by jí byl způsobil zaviněně nesprávným plněním povinností služebních, nemění na tom ničeho; zodpovědnost takovou má podle §u 1295 obč. zák. každý zřízenec vůči svému zaměstnavateli. Že by byl měl žalobce nějaké nadřízené postavení nad osobami, jeho dozoru podléhajícími, nelze ze skutkových zjištění vyvozovati; pouhým dozorem nenabyl nadřízeného postavení na nimi, neboť nebyl to dozor nad zřízenci žalované pokladny. Předpisů zákona o obchodních pomocnících tedy nelze zde užíti. Žalobce tvrdí v dovolacím spisu, že v §u 2 tohoto zákona uvedeni jsou zaměstnanci nemocenských pokladen výslovně mezi osobami, na něž působnost zákona tohoto se vztahuje, ale to není správné v tomto všeobecném znění, nýbrž jen s omezením, vysloveným v úvodu §u 2, totiž jen, pokud jde o zaměstnance, kteří jsou určeni výhradně ke konání služeb kupeckých, nebo vyšších neobchodních (nekupeckých). Poněvadž žalobce přijat byl do služeb žalované pokladny na denní plat a umluveno bylo, že může býti kdykoli bez výpovědi hned propuštěn, není jeho propuštění, nastalé dne 1. září 1923, v rozporu ani s občanským zákonem a žalobce nemá nároku na mzdu za další dobu podle §u 1162 b) obč. zák., neboť podle §u 1159 obč. zák. lze dáti výpověď kdykoli pro následující den, jestliže při služebním poměru, jehož předmětem nejsou služby vyššího druhu, úplata vyměřena jest podle dní. Že žalobce byl u žalované pokladny zaměstnán skoro 3 roky, jest vzhledem na toto ustanovení §u 1159 obč. zák., nedůležito; předpisu tohoto §u 1159 o výpovědi týdenní, dané prvního pracovního dne v týdnu pro konec týdne tohoto, nelze užíti, poněvadž není ani zjištěno ani tvrzeno, že, jak tento předpis předpokládá, služební poměr žalobcův k žalované pokladně byl hlavním působištěm výdělečné činnosti jeho. Ustanovení §u 1159 a) obč. zák. rovněž nelze užíti, poněvadž není zde podmínek, v něm uvedených.

Citace:

č. 4080. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 138-139.