NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2983.

Trestání válečné lichvy.
Pod trestní sankcí § 8 odst. 2 b) lich. zák. ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. (čl. 1. 1 b) lich. nov. ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.) spadá nejen požadování nebo přijetí majetkového prospěchu při původním pronájmu, nýbrž i později, zejména při pozdějším ujednání o pokračování v nájmu (za obnovu a prodloužení původního nájmu).
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1927, Zm II 373/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 1. července 1927, pokud jím byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin předražování podle § 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a čl. I., 1 b) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., zrušil rozsudek nalézacího soudu v napadené části, t. j. potud, pokud jím byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin předražování podle § 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. (odst. II. b) rozsudkového výroku), jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Zmateční stížnost napadá sprošťující rozsudek pouze v odst. II. b) rozsudečného výroku, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro přečin předražování podle § 8 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a čl. I. 1 b) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n. Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., dovozuje zmateční stížnost, že rozsudek v napadené části vychází z právně mylného výkladu zákona. Dlužno jí přiznati oprávnění z těchto důvodů: Nalézací soud zjistil, že obžalovaný pronajal manželům W-ovým ve svém domě v Z. byt za měsíční nájemné 60 Kč na dobu šesti měsíců, že se manželé W-ovi zavázali tento byt po uplynutí šestiměsíční nájemní doby do jednoho měsíce po výpovědi pronajímatelově uprázdniti a že složili k zajištění této povinnosti kauci 5.000 Kč, která měla propadnouti ve prospěch obžalovaného, kdyby nedostáli převzatému závazku byt vykliditi. Zjistil dále, že po uplynutí smluvené nájemní doby dal obžalovaný sděliti manželům W-ovým svým právním zástupcem, že kauce propadla, poněvadž se po půl roce nestěhovali a že jim dává výpověď s tím, by vyklidili byt do 31. května 1926. Zjistil posléze — a to je nejrozhodnější — že po výpovědi žádal obžalovaný na W-ové 3000 Kč (pna pak nabídla 2500 Kč) za to, »by měla pokoj a mohli zůstat v bytě,« a že si obžalovaný za svou ochotu, že W-ovy dále v bytě ponechal, dal zaplatit! 2500 Kč. Nalézací soud neshledal v požadování a přijetí této částky objektivní skutkovou podstatu přečinu předražování podle § 8 zákona, ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a čl. I. 1 b) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n., odůvodňuje to tím, že toto zákonné ustanovení prohlašuje za trestné pouze, požaduje-li pronajímatel (kromě nájemného) majetkový prospěch při pronajímání bytu, kdežto tu prý jde o přijetí daru nebo majetkové výhody po pronajatí bytu; nelze prý také mluviti o obnovení původní nájemní smlouvy, ježto původní nájemní smlouva trvala dále vzhledem k ustanovení § 2 odst. třetí zák. na ochr. náj. a nemohla býti zrušena výpovědí, která podle zákona na ochranu nájemníků byla neplatnou, což prý i obžalovaný jako majitel domu věděl a jistě to věděl jeho právní zástupce.
Proti tomuto omezujícímu výkladu zákona mluví jak jeho doslov tak i jeho účel. Zákon neklade důraz, jak mylně má za to rozsudek, na dobu, kdy se byt pronajímá, nýbrž prohlašuje všeobecně za trestné požadování majetkového prospěchu pronajímatelem za to, že byt pronajímá. Jest samozřejmé, že se takovéto požadování může státi nejen při původním pronájmu, nýbrž i později, zejména při pozdějším ujednání o pokračování v nájmu. Účelem lichevní novely pak bylo — jak zřejmě vychází najevo ze zprávy ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny o vládním návrhu novely k lichevnímu zákonu (tisk čís. 4433 p. s.), stanovením nových skutkových podstat čl. I. 1 a) až c) postihnouti všecky případy, kde byly požadovány kromě nájemného různé hmotné výhody (jakkoliv označené) — jež měly nahraditi ve skutečnosti toliko vyšší nájemné, — poněvadž původní předpis § 8 lich. zák. se ukázal málo účinným k potíráni bytové lichvy. Tento účel sám mluví proti omezujícímu výkladu zákona, který ostatně nemá opory v doslovu, jak bylo již řečeno. V souzeném případě zjistil soud, že podle vůle stran byla původní nájemní smlouva časově omezena a že obžalovaný za to, že dovolil, by manželé W-ovi »mohli zůstati v bytě«, by v nájmu pokračovali — tedy za obnovu a prodloužení původního nájmu — žádal a přijal majetkový prospěch. Takovéto požadování však spadá vzhledem k tomu, co bylo řečeno, zcela nepochybně pod trestní sankci čl. I. 1 b) lich. nov., ježto pronajímatel požadoval majetkový prospěch za to, že znovu pronajal byt, při němž původní nájemní smlouva podle vůle stran zanikla uplynutím času. Okolnost, na kterou klade váhu rozsudek, že se na byt manželů W-ových vztahovala ustanovení zákona na ochranu nájemníků, že proto byla přípustná výpověď pouze z důvodů uvedených v § 1 a v § 3 odst. (2) zák. na ochr. náj. čís. 48/25, že ke zrušení nájemní smlouvy mohlo dojíti jen se svolením soudu, a že výpověď daná obžalovaným byla právně bezúčinná — nemá pro otázku trestnosti požadování majetkového prospěchu ve směru objektivním významu; tuto trestní stránku dlužno posuzovati výlučně podle obsahu ujednání, k němuž došlo z vůle stran, tedy podle obsahu požadování obžalovaného — bez ohledu na to, zda bylo civilně-právně platné a právně účinné čili nic. Vytknutý právní omyl činí rozsudek zmatečným podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. Poněvadž první soud vyloučil objektivní skutkovou podstatu přečinu, vycházeje z nesprávného výkladu zákona, a nezabýval se vůbec subjektivní stránkou viny, nelze rozhodnouti ve věci samé. Bylo proto podle § 288 čís. 3 tr. ř. rozsudek v napadené části zrušiti a věc vrátiti soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl. Bude na soudu nalézacím, by při opětném projednání věci přihlédl po případe také k ustanovení § 8 čís. 1 odst. třetí zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. v doslovu zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.

Citace:

Čís. 2983. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 877-879.