Čís. 4421.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Jde o důvod vyviňující dráhu, byl-li poškozený sražen pod vlak davem tlačícím se ku přijíždějícímu vlaku.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1924, Rv I 1473/24).
Žalobce byl davem hrnoucím se k přijíždějícímu vlaku podražen, lokomotivou vlaku zachycen a těžce poraněn. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody uznal procesní soud první stolice co do důvodu z polovice po právu. Odvolací soud nevyhověl odvolání žalovaného eráru.
Nejvyšší soud, neuznav zažalovaný nárok ani z polovice po právu, žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolatelovu spoluvinu s hlediska §u 1304 obč. zák. na žalobcově úrazu spatřoval odvolací soud v tom, že bylo samozřejmou povinností nádražního a u přijíždějícího vlaku službu konajícího personálu, by zabránil cestujícím nastupování do jedoucího ještě se pohybujícího vlaku, jakož i tlačení se ku vlaku do jeho nebezpečné blízkosti, že však této samozřejmé povinnosti nevyhověl ani službu konající úředník Jan Z., očekávající vlak před kolejí, po které vlak vjížděl do stanice, ani železniční zřízenec Alois R., jenž byl rovněž na peronu. Odvolací soud míní, že i když úředník Josef Č. cestující mezi první kolejí stojící napomínal, by dali pozor, že přijíždí vlak, a toto napomenutí pak s místa, kde očekával vlak, opětoval, nebyli tím službu konající úředník a zřízenec dráhy zbaveni povinnosti starati se o to, by cestující nastoupili do vlaku v pořádku, aby se za jízdy netlačili do vlaku, a došlo-li k tomu, jim v tom zabrániti. Odvolací soud vysvětluje, že se tak mělo státi »nějakým energickým a účelným způsobem«. Ale odvolací soud zjišťuje, že se žalobci jeho úraz přihodil tím způsobem, že se k jednomu jedoucímu vagonu buď samovolně, nebo byv stržen davem, přiblížil tak těsně, že buď byl sražen tlačícími se cestujícími nebo stupátkem jedoucího vagonu a tak se dostal pod vlak. Ani službu konající úředník, ani kdokoli jiný ze železničního na peroně službu konajícího personálu nemá povinnosti, by udržoval pořádek brachiální mocí, jako snad měl odvolací soud na mysli, uznav, že měl železniční personál tlačenici cestujících ku přijíždějícímu a dosud se pohybujícímu vlaku zabrániti nějakým energickým a účelným způsobem. Je také naprosto nejisto, zdali by se byl bezbranný personál železniční něčeho takového mohl odvážiti vůči většímu davu, jehož chovaní nesvědčilo o žádoucí ukázněnosti a jenž by starostlivost o jeho tělesnou bezpečnost pravděpodobně považoval za nedovolený zásah do práv platících pasažérů. Sluší uznati vzhledem ku předpisu §u 1297 obč. zák., že za takového stavu jedná každý jednotlivec na svůj vrub a na nebezpečenství, vždyť to je také obsah občanské svobody a neodvislosti, by jednotlivci nemusili býti poháněni poručníkováním a donucováním úředním ke všemu, co každému káže zdravý rozum. Vždyť velkoměstský strážník na nebezpečné křižovatce ulice také nemusí energicky napomínati obecenstvo, by nelezlo pod kola pádících aut, nýbrž každý ví a musí věděti, jak si má za určitých, zvláště nebezpečných okolností počínati. Byl-li žalobce stržen pod vlak tlačícím se davem, kázal mu zdravý rozum, by se do toho davu vůbec nevmísil, aby se nepřipojoval k těm, kdož usilovali naskočiti do vlaku ještě jedoucího. Pak mu byl v prvé řadě úraz způsoben těmi neznámými, vlastně nezjištěnými, ne-li nezjistitelnými lidmi, ale v druhé řadě způsobil si jej sám, že nedbal obyčejné opatrnosti, každému člověku normálního rozumu vrozené. Byl-li žalobce stržen pod vlak stupátkem, když se vlak ještě pohyboval, zavinil si svůj úraz výlučně sám, že se, ač i jemu zákon v §u 1297 obč. zák. ukládá úkony zdravého rozumu, přiblížil jedoucímu vlaku tak blízko, že již podle všeobecných pravidel a obyčejné zkušenosti životní musil nahlížeti a věděti, že tím ohrožuje ne-li svůj život, aspoň tělesnou bezpečnost. Když však, jak dovolací soud uznává, žalobcův úraz zaviněn byl třetími osobami nebo zavinil se jej žalobce výlučně sám, pozbývá žalobní nárok zákonné důvodnosti, neboť pak žalovaným prokázáno vyvinění podle §u 2 zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.

Citace:

č. 4421. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 702-703.