Podstata převratu bělohorského.

Dr. Rudolf Wierer (Brno).1)
Prameny: Goldast: Commentarii de regni' Bohemiae juribus ac privilegiis libri VI. Prancofuti ad Moenum. 1719. — J. a H. Jireček: Zřízení zemská království českého 16. věku. Praha 1882. — H . Jirěček: Codex juris Bohemici. Tomi V.: Pars 2. Praha 1888.
Literatura: Baxa : Dějiny práva, na území republiky československé (akademické přednášky). — Baxa: Inkolát a indigenát. Praha 1908. I. kap. — Čelakovský : Povšechné české dějiny právní. II. vydání, Praha 1900. — D’Elvert : Die Bestrafung der Böhmischen Rebellion. Brno 1868. —.Denis: La Bohême depuis la Montagne Blanche. Paříž 1903, — Gindely: Geschichte des dreissigjährigen Krieges. Praha 1882. — Kadlec : Dějiny veřejného práva ve střední Evropě III. vydání. Praha 1923. — Kadlec; Z ústavního vývoje habsburského mocnářství, Praha 1912. —. Kalousek: České státní právo II. vydání. Praha 1892. — Kapras : Právní dějiny zemí koruny české II. a III. díl. Praha 1913 a 1920. — Krofta: Bílá hora. Praha 1914. — Kybal: Arnošt Denis a Bílá hora. Praha 1912. — Pekař: Bílá Hora. Praha 1921. — Rezek : Dějiny Čech a Moravy nové doby. I. díl. Praha 1892. — Rieger: Říšské dějiny rakouské. Praha. 1908. — Stránský: Republica Bojema přeložil E. Tonner. Praha 1893. — Tieftrunk; O politickém stavu zemi českých po bitvě bělohorské. Čas. čes. Musea 1870 —Toman: Das böhmische Staatsrecht und die Entwickelung der österreichischen Reichsidee. Praha 1872. —Toman; Schicksale des böhmischen Staatsrechtes in den Jahren 1620—1627. Prana 1870. — Tomek; Sněmy české dle Obnoveného Zřízení Zemského. Praha 1868.

§ 1 Nástin předbělohorských poměrů právních.

Český stát předbělohorský byl monarchií stavovskou, jejíž jednotlivé země byly poutány k sobě hlavně osobou královou a institucemi právními, jež čerpaly oprávnění z moci královské. Z těchto jest jmenovat! hlavně komoru českou, královskou radu a soudy dvorský, komorní a apelační. '
Z jednotících prvků rázu stavovského jest vytknouti českou dvorskou kancelář, v této době první úřad českého státu. Silnými pouty byly dále smlouvy mezinárodní, pro celou korunu uzavírané a společná obrana proti nepříteli, inkolát a generální Sněm zemí koruny české.
Vůči říši římsko-německé byl stát český samostatným, ač mnozí němečtí státovědci tento fakt popírali (tak Goldast). Jinak se měla věc, pokud se politické samostatnosti české koruny týče. Dynastie dovedla všem třem soustátím v oboru vojenství, zahraničních styků a královských financí hadřaditi via facti společné instituce, Stavoyé zaujímali vůči společným úřadům stanovisko nepřátelské.
V národním ohledu zůstaly. Cechy i Morava zeměmi převážně českými, což bylo sankcionováno roku 1615, ač německá minorita, imigrací neustále posilovaná, měla dosti značný politický vliv. V náboženském ohledu byly Cechy zemí většinou nekatolickou, ačkoli postavení majority — bratří a luteránů — nebylo právně zabezpečeno vůči minoritě — katolíkům a starokališníkům. Vyjasnění přinesl teprve majestát a porovnání z r. 1609, ač i zde bylo mnoho nejistoty, zejména pokud se týče statků církevních.
Po ústavní stránce zůstával stát český dualistickým státem středověkým přes všechna absolutistická úsilí Habsburků. Tak nemohli králové uplatniti zejména zásadu ryzí dědičnosti trůnu. Neomezenou zůstávala moc královská pouze v úzkém oboru královských regálů a komorních financí, jakož i v neveliké kompetenci královských úřadů. Pouze soudy královské měly větší váhu, která se ovšem nemohla plně měřit s významem soudů stavovských. Stavové vykonávali velký vliv na obsazování úřadů a soudů zemských, svolovali k udílení inkolátu a zcizování korunních statků. Zemská zřízení zavazovala krále korunovační přísahou, aby nezkracoval a neobcházel práv země bez svolení stavů.
Nejvýznamnějším orgánem stavovským byl sněm, skládající se ze tří stavů: panského, rytířského a městského. Pokusy králů zavésti na sněm panovníkovi oddané preláty, stavové důsledně mařili a uzákonili status quo v zemských zřízeních, od válek husitských trvající. Vedle již zmíněných oprávnění menších vykonával sněm spolu s králem moc zákonodárnou a povoloval berně. '
Leč i v oboru moci vládní a výkonné, kde bylo postavení panovníkovo mnohem silnější, měla stavovská práva pevnou oporu v zemských a stavovských úřednících. Úředníci tito byli jmenováni králem s radou stavů, přísahali nejen králi, ale i stavům byli jmenováni na doživotí a byli v zásadě nesesaditelní. Proti absolutismu královskému chránilo stavy nejen ustanovení, že cizinci nesmí býti ustanoveni na úřady zemské, nýbrž i postavení nejvyššího kancléře, který ručil za to, že vydaná listina královská neodporuje zákonům zemským.
Pokud se místní správy týče, nedosáhla samospráva krajská takové moci a vážnosti, jako na př. v Uhrách, ježto panovníci sjezdy krajské bez jejich svolení konané zakazovali. Leč i samospráva městská byla po povstání roku 1547 omezena tím, že do královských měst byli dosazeni královští rychtáři, kteří hájili práv královských v městské radě.
Stavovský ráz českého státu dosáhl svého vrcholu za českého povstání konfederací stavovskou z roku 1619. Hodnost královská byla prohlášena za volební. Stavové měli býti krále poslušni jen potud, pokud zachovával ústavu. Král nesměl beze svolení stavů vésti válku a dlužiti si. Sněmy měly designovati čtyři kandidáty na každý úřad. Současně byly prohlášeny všechny úřady královské za úřady zemské. Česká kancelář pozbyla výkonné moci. V oboru samosprávy městské konečně byla zrušena instituce královských rychtářů.

§ II. Potrestání českého odboje a vznik Obnoveného zřízení zemského.

Ferdinand II. byl již před vítězstvím bělohorským odhodlán využiti svého vítězství k radikální změně ústavy české, kterou by byla zajištěna převaha katolicismu a moc královská všestranně posílena. Ferdinand II. byl již svým vychováním získán ideám légistů francouzských a španělských, ideám, které spatřovaly v absolutismu panovníkově nejlepší záruku duševního i hmotného blaha poddaných. Zvláště pak oblíbil si Ferdinand II. legisty horlivě hájenou theorii o propadnutí práv, která tvrdila, že poměr panovníka k poddaným jest poměrem smluvním. Poruší-li tedy strana jedna povinnosti, smlouvou uložené, má strana druhá právo upravit vzájemný poměr jednostranně bez ohledu na práva strany druhé, podle mínění legistů propadlá. V těchto názorech byl Ferdinand IL, panovník ostatně málo schopný a nesamostatný, posilován nejen svými rádci, ale i vlivem papežským a španělským. Vliv tento byl ovšem nemalý; působily tu nejen ohledy náboženské a příbuzenské, ale i politické. Ferdinand II. vděčil papeži za hojnou podporu mravní a hmotnou a pomoc příbuzenského španělského dvora zachránila Ferdinanda v kritickém roce 1619. Papežský nuncius Garaffa naléhal nejen na energické provádění protireformace v Čechách, ale radil nepochybně i k zvrácení moci stavovské v Čechách, která podle jeho mínění ohrožovala zdárný rozvoj katolicismu.
Španělský vyslanec hrabě Oňate, pro svůj veliký vliv diktátorem Germanie zvaný, radil nepokrytě k přísnému potrestání odbojníků a k úplnému vyvrácení ústavy české. Podle názorů španělského dvoru měl býti zaveden v Čechách absolutismus a dědická smlouva z roku 1617, zaručující španělské větvi habsburské nárok na trůn český při vymření vídeňské větve po meči, měla se státi zákonem českým.
' Proti těnmto mocným vlivům hájili čeští rádcové královi, nejvyšší kancléř Lobkovic, sudí zemský Slavata a komorník Martinic názor, že svobody země nemají býti rušeny, žádali pouze, aby byla v novém zřízení zabezpečena dědičnost trůnu a práva katolického náboženství.
Ferdinand II. přiklonil se brzy k radám cizinců, odkládal však provedení převratu ústavního pro nejistou situaci zahraniční.
I. Tresty a konfiskace.
Nejdříve potrestáni byli náčelníci odboje způsobem, který se zdál krutým i době současné. Jakkoliv se většina vzbouřenců listem z 13. listopadu 1620 pokorně poddala na milost, přece bylo odsouzeno mimořádným soudem 27 vůdců odboje k smrti a také 21. června 1621 popraveno. Ale ani tato exekuce nebyla trestem hlavním. Později byla zřízena komise konfiskační, která trestala pokutami na statku i ty, kdož za odboje jakýmkoliv způsobem se vládě odbojné podrobili nebo ji uznali. Mnozí byli potrestáni konfiskací celého jmění. Ale ve všech případech bylo zkonfiskováno celé jmění a pouze podíl, konfiskaci nepodrobený, byl vrácen potrestaným v penězích špatné jakosti. Takto zkonfiskována byla převážná část země (%—%) (Pekař: Bílá hora, str. 94—96. Zastaralé jsou odhady Bílkovy v Dějinách konfiskací. Praha 1882.). tedy asi 500 statků. Komora královská měla býti obohacena prodejem statků a peněžitými pokutami o 25—30 milionů zlatých. Obohacení financí královských se však nedosáhlo. Mnohé statky hyly císařem rozdány milcům a duchovenstvu, většina statků byla prodána státníkům a generálům Ferdinanda II. za nízkou cenu, kterou ostatně mnozí vyplatili ve falešné minci. Těchto podvodů se zúčastnily přední osoby (Lichtenstein, Valdštejn, Michna). Do Cech se nahrnulo takto množství cizinců (Němců, Valonů, Italů a Španělů), kteří chovali k českému národu a jazyku jen opovržení a kteří nikdy k zemi nepřilnuli a ovšem proti přehmatům panovnickým nikdy práv zemských z přesvědčení nehájili. Tato imigrace znamenala silné ohrožení české národnosti, ježto zbylé české šlechtické rody hleděly se u dvora oblíbeným přistěhovalcům všemožně přizpůsobiti.
2. Protireformace.
Po konfiskacích následovala protireformace. Tato byla prováděna opatrně, aby nebyli popuzeni protestanté němečtí. Roku 1621 byli z Cech vypuzeni kazatelé bratrští a kalvinští pod záminkou. že pobuřují zemi proti králi. Následujícího roku, kdyžtě byl dvůr povzbuzen vítězstvím císařské armády nad protestanty v Němcích, byli vypovězeni kazatelé luteránští a protestantská bohoslužba byla zakázána. Současně počala protireformace v královských městech a na statcích katolických vrchností. Téhož roku 1622 byla jesuitům odevzdána universita. R. 1624 bylo městům zakázáno přijímati nekatolíky za měšťany. Později bylo zakázáno nekatolíkům klásti do desk a uzavírali sňatky a roku 1626 nařízeno všem měšťanům měst královských, aby do určité lhůty se stali katolíky nebo aby zemi opustili. Poslední rána stihla nekatolíky roku 1627. Obnovené zřízení prohlásilo náboženství katolické za jedině oprávněné náboženství v zemi. Tento předpis byl proveden patentem z 26. července 1627, jímž nařízeno všem poddaným (tedy i šlechtě), aby se do 6 měsíců s králem ve víře srovnali nebo se vystěhovali ze země. Téhož roku počala se prováděli protireformace systematicky po celé zemi pod vedením zvláštní protireformační komise v Praze. Veliká část nekatolických stavů — nevolný lid selský se stěhovali nemohl — opustila zemi. Po roce 1627 opustilo Cechy na 1396 šlechticů; celkem prý se vystěhovalo na 36000 rodin. Protireformace byla ovšem později fakticky zastavena válečným ruchem, leč po skončení války třicetileté přiznávala se značná část země ke katolicismu a převážná část tajných nekatolíků byla v 17. století obrácena ke katolicismu.
3. Přípravy k ústavní revoluci.
Dosti pozdě se odvážil dvůr změniti českou ústavu. Fakticky ovšem se připravovala radikální změna zemského zřízení dosti brzo. Ferdinand II., který byl přece práva české koruny potvrdil již reversem korunovačním z roku 1617 a znovu po smrti krále Matěje 6. dubna 1619, dotazoval se potají nedlouho po Bílé hoře svých rádců, jaká opatření by měl učiniti v otázce ústavní.
Zatím byl v Čechách dosazen mimořádný gubernátor kníže Lichtenstein, obdařený neobmezenou téměř pravomocí, která ovšem odporovala ústavě zemské.
Velikou důležitost mělo dobré zdání tajných radů Ferdinandových, podané asi roku 1621. Ferdinand se totiž tázal, jak by měl upraviti správu zemskou při svém příjezdu do Cech. Tajní radové uváděli jednotlivá ustanovení zemského zřízení, odporující podle jejich mínění řádné moci královské. Zavrhovali jmenovitě ustanovení, že král se má raditi o věcech zemských pouze s nejvyššími úředníky a soudci, nikoli však s cizinci, že mnohé úřady se považují za zemské, nikoliv královské a že úředníci zemští přísahají stavům samým. Nejvíce zarážela absolutistické rádce ustanovení, že král přísahá stavům a že ústava vypočítává záležitosti, v nichž král moci nemá (Z. Z. 1564. A 20-A 31). Pokud se týče způsobu, jak by měly úřady býti zbaveny své moci, navrhovali tajní radové, aby král všechny úřady zemské sice obsadil, aby však moc úřadů omezil provozováním neobmezené moci, až by konečně Cechové absolutismu uvykli a proti ústavnímu převratu se nebránili., Ferdinand, řídě ' se radami důvěrníků, skrýval své záměry dokonale. Roku 1623 přijel do Cech a obsadil úřady a soud zemský, potvrdil však mimořádnou pravomoc gubernátora knížete Liechtensteina. Jakkoliv král ve svém patenté prohlašoval, že obsadil úřady zemské s radou zemskou (D’Elvert: Die Bestrafung der böhmischen Rebellion, sir. 164), přece porušoval současně ústavu, potvrzuje neústavní moc Liechtensteinovi. Po svém návratu do Vídně odhodlal se Ferdinand k podivnému skutku, který se ostře odráží od pozdějšího oktrojování nového zřízení zemského. Dal toti.ž zaslat! 20, září 1623 do Prahy relaci do desk, nařizující zrušení všech »neřádných« zápisů, zapsaných do desk v době revoluce. Ferdinand v relaci mluví o povstání, způsobeném některými obyvateli království, a prohlašuje výslovně: »My na tom nikdy býti neráčíme, abychom poddaným Našim práva jejich rušili, anebo je zmenšovali, než aby s vejhradou vrchnosti a moci Naši královské bez ubližování práva našeho dědičného všichni stavové — — ..... při svých právích a spravedlnostech chráněni byli, o to pečovali ráčíme.« (D’Elvert n. u. str. 178. Toman: Schicksale des böhmischen Staatsrechtes str. 21.) Ferdinand II. touto relací obnovil vlastně starou ústavu českou a tím nabývá tato relace významu nemalého. Král ovšem činí dvě výhrady: nemá se ubližovali moci královské a dědičnosti trůnu, Ferdinand II. vzdává se vlastně provádění absolutistické theorie o propadnutí práv, uznávaje práva stavů. Na této věci ničeho nemění výhrada moci královské. Král uznávaje privilegia stavovská, vyhrazuje si moc, která mu přísluší dle staré ústavy zemské a vylučuje jenom nezákonná obmezení moci královské, která provedli odbojní stavové v české konfederaci z roku 1619 (viz § I.). Stejně vylučuje výhrada dědičnosti trůnu volební trůnní posloupnost, v téže konfederaci prohlášenou. Tento výklad královské relace z 20. září 1623 jest, nepochybným, uvážíme-li, že prohlášení o právní nepřetržitosti ústavy české jest obsaženo v relaci, zrušující všechny neřádné zápisy do desk z doby povstání. Tato relace však nebyla výrazem upřímných záměrů králových. Byla spíše výrazem obavy Ferdinandovy před vpádem Bethlenovým do Rakous a před protihabsburskou koalicí, utvořenou roku 1623.
Ferdinand II. chtěje ponechati Čechům naději na obnovení svobod zemských, sliboval roku 1624, že svolá sněm a vybízel české úředníky zemské, aby pilně pokračovali v revisi zřízení zemských. V zápětí však uložil neústavně daň z masa, piva a vína. čeští úředníci zemští však žádali, aby daň nebyla vybírána, jelikož prý nebyla sněmem povolena. Král odpověděl nemilostivě a vytýkal úředníkům, že se odvolávají na domnělá privilegia. Nyní ovšem odhalil král své pravé záměry. Úředníci zemští ve své odpovědi zdůrazňovali, že nyní není více nepotrestaných rebelů v zemi, proto žádali krále, aby netrestal zrušením svobod zemských svých věrných poddaných a aby byl pamětliv svého slova, daného v relaci z 20. září 1623. Zaražen nebojácnou odpovědí, dal se dvůr na zdánlivý ústup. Král odpověděl laskavě, ujistil úředníky svou milostí a slíbil, že se privilegia budou revidovali. Zdánlivá umírněnost dvora se dá lehce vysvětlili: dánský král Kristián IV., podporován Francií, Anglií a Nizozemskem, postavil se v čelo protestantů německých a chystal se počátkem roku 1625 k boji proti císaři. V této době pochopitelně nechtěl dvůr jitřili nespokojenost v Čechách, kde byli nekatoličtí stavové stále ještě četní.
V potají byl zatím chystán ústavní převrat zvláště horlivě» 12. března 1625 vydán rozkaz z říšské kanceláře německé, jímž zřízena komise k revisi zřízení zemského. Cleny komise ustanoveni: »Cechové« Karel kníže Liechtenstein, gubernátor v Čechách, Albrecht z Valdštejna, císařský generál, Lužičan Ota Nostitz, německý místokancléř království českého a Dr. Hassold, radí pražského soudu apelačního. Vedle těchto čtyř »Cechů« byli členy komise ještě čtyři cizinci: Petr Jindřich Stralendorf, místopředseda německé říšské rady dvorské, rakouský místokancléř Jan Verda a konečně pak přísedící říšské rady dvorské dr. Ota Mejlander a dr. Konrád Hillebrand. Cleny komise stali se tedy čtyři tajní radové, kteří již svým úřadem byli povoláni k tomu, aby se stali nástroji absolutismu. Členem komise nestal se žádný zákonitý vyšší zemský úředník český, nikdo z těch Cechu, kteří po tak dloubou dobu ukazovali svoji věrnost a i značnou poslušnost vůči absolutistickým sklonům panovníkovým.
Komise tato byla ustavena zcela bez vědomí sněmu zemského i nejvyšších úředníků českých a byla v naprostém rozporu se stěžejními zásadami dosavadního vývoje ústavního. Ferdinand II. svěřoval sepsání zřízení zemského cizincům a vylučoval českou radu zemskou z projednávání věcí tak důležitých. I není pochybným, že již zřízením této komise porušil Ferdinand 11. nejen »propadlá« práva zemská, ale i svůj slavnostní slib, daný v relaci z roku 1623.
Komisi dán ku pomoci návrh zřízení zemského, zpracovaný českými úředníky, ovšem nebyla stanovena závaznost návrhu úředníků pro revisní práci. Komise měla se podle výslovného rozkazu císařova řídit třemi zásadami:
1. Náboženství katolické mělo býti upevněno.
2. Moc královská měla býti zachována. (Rozuměj: stati se neobmezenou.)
3. Cizinci přistěhovalí měli míti stejná práva jako rodilí Čechové.
Komise vyřídila v sedmi schůzích celé právo veřejné. Za základ vzala zřízení zemské z roku 1564, vlastně články A 1— D 49. téhož zřízení, pojednávající o právu veřejném. Komise přijala při revisní práci theorii o propadlých právech do všech důsledků; nepřijala zajisté ani jediný článek starého zřízení zemského beze změny.
Když byla část o právu veřejném hotova, byl návrh zemského zřízení předložen císaři; českému kancléři Lobkovicovi zatím zůstal neznámým. Komise byla rozpuštěna a soukromoprávní část nového zřízení měli vypracovali dr. Hassold a dr. Melander. Oba měli si vžiti na pomoc právníka znalého české řeči a měli v důležitých věcech vyžádali si rady českých úředníků zemských. ^
V této době dvůr své úmysly ještě tajil. Ferdinand II. vyzval některé úředníky české, hlavně Martinice, aby vypracovali opět návrh nového zřízení zemského. Zemští úředníci Martinic, Černín á Kolovrat vypracovali návrh, nyní de facto zbytečný, a zaslali jej 1, října 1625 králi do Vídně. Zatím se odhodlal Ferdinand II. zrušili purkrabství karlštejnské a přidělili důchody purkrabství české královně; úmysl svůj provedl 16. května 1625. Tímto skutkem ukázal Ferdinand II. své záměry dosti zřetelně, přes to, že čeští úředníci zemští chtěli zachovali purkrabství karlštejnské, zrušil Ferdinand úřad těch, kteří měli býti strážci koruny a archivu zemského, tedy ochránci svobod zemských. Události politické přály záměrům dvora měrou nebývalou: Valdštejn a Tilly bitvou u Dessavy a u Lutteru v roce 1626 rozdrtili válečnou moc Dánů a luteránů severoněmeckých. Dvůr přestal taji ti své úmysly a českým úředníkům zemským oznámen obsah nového zřízení s podotknutím, že král míní nové jzřízení prostě oktrojovati bez svolení sněmu.
Zatím byly vypracovány s pomocí Slavatovou a Nostitzovo.i části nového zřízení, upravující právo soukromé a dokončený návrh byl koncem roku 1626 vytištěn.
Dříve než se slibovaný sněm sešel, bylo vydáno 10. května 1627 »Ferdinanda II. Obnovené právo a zřízení zemské dědičného království Českého« s pověstným přísným uvozovacím patentem, tbeorii o propadlých právech zřejmě hlásajícím.
Doplňkem Obnoveného zřízení bylo potvrzení svobod a privilegií zemských z 29. května 1627, jímž potvrzena »všechna privilegia svobody a majestáty, jež by proti Obnovenému zřízení zemskému nečelily«. (Kalousek: České státní právo str. 600—601)
Různé pochybnosti o správném výkladu nového zřízení byly odstraněny tím, že Ferdinand II. vydal 1. února 1640 »Královské deklaratorie a novelly«, aby nové zřízení blíže vysvětlil a z malé části i opravil. Deklaratorie a novelly zmírňovaly přísně absolutistický duch nového zřízení; zejména činily menší , ústupky moci stavovské.
V těchto nových zákonech zračil se dvojjazyčný ráz pobělohorské doby. Obnovené zřízení bylo vydáno v autentickém znění německém a stejně jest tomu u většiny deklaratorií. Pouze český text potvrzení privilegií a části deklaratorií připomínal bývalé výhradné pan.ství češtiny.

§ III. Česká ústava pobělohorská,

1. Území
Územně se zmenšil český stát pobělohorský o Lužici. Ferdinand II. odměnil saského kurfirsta Jana Jiřího za pomoc poskytnutou proti českému povstání tím, že mu postoupil r. 1623' v zástavní držení Horní i Dolní Lužici. K výplatě ze zástavy však nedošlo. Mírem pražským z 30. května 1635 postoupil Ferdinand saskému kurfiřtu Lužice jako dědičné mužské léno koruny české. Král český si vyhradil titul markrabího lužického, užívání erbu lužickéhd a zpětný nápad, kdyby vymřelo jak mužské potomstvo kurfirstovo, tak i altenburská linie dynastie saská a mužské potomstvo dcer kurfirstových. Ačkoliv král český zůstával vrchním lenním pánem Lužice, bylo jasno, že faktické poměry politické zničí i ta práva, která české koruně k Lužici náležela.
Naproti tomu byl odmítnut Ferdinandem III. pokus německých luteránských knížat vyplatiti ze zástavy Chebsko. Ferdinand III. tvrdil při mírovém jednání v Osnabrücku, že Chebsko se stalo vlastnictvím české koruny a také toto stanovisko uhájil. Jinak byly svazky poutající zbylé země české koruny, Čechy, Moravu a Slezsko spíše utuženy než zeslabeny.
Zesílení moci královské ve všech třech zemích znamenala upevnění hlavního pouta jednoty koruny, jelikož stavové, živel centrifugální respektive autonomistický, pozbyli valné části své moci. Tento pevný svazek jednoty koruny české nemohla oslabiti ani okolnost, že některé bývalé centrální úřady, jmenovitě soud dvorský a komorní, své moci v zemích přivtělených pozbyly úplně a za jiné pak jako na příklad česká komora svoji pravomoc v přivtělených zemích ztrácely. Z ostatních pout jednoty zmizely sněmy generální, ač-li nepovažujeme deputace stavu vedlejších zemí při korunovacích za jakési generální sněmy.
Avšak celkem zmizela jen vzájemná pouta nevalného významu.
Mnohé jednotící instituce trvaly nezměněně, jmenovitě trval dále úřad mincmistrovský, jakož i funkce sněmu českého bdítř nad jednotou koruny české a svolovati k svobodění zahraničních lén a zcizování korunních statků.
Největší význam pro jednotu koruny české mělo zvýšení pravomoci české dvorské kanceláře, která se stala nejvyšším ústředním úřadem správním i soudním celé koruny české (viz níže). Konečně byla posílena co do intensity i povinnost stavů hájiti celé koruny české i ve vojně za hranicemi, čehož dříve nebývalo.
Jednota Čech vlastních byla utužena připojením Loketská k sněmovní organisaci české roku 1644. Později bylo také Kladsko úžeji připoutáno k Čechám tím, že Obnovené zřízení se stalá zákonem i v Kladsku.
2. Správní a státní samostatnost zemi koruny české.
Bílá hora samostatností českého státu nezrušila. Nelze tudíž přijmouti mínění Arnošta Denise (La Bohême depuis le Montagne-Blanche), tvrdící, že Bílá hora znamenala konec samostatnosti české. Politická samostatnost byla ztracena již roku 1526, kdy rod habsburský spojil tři státy středoevropské pod svoji vládou. Od roku 1526 byla tedy panovničí politika vnitřní i vnější vedena hledisky dynastickými, které mnohdy se zájmy českými se nesrovnávaly, ba leckdys zájmům českého státu škodily (uherská politika Habsburků). Jinak však trvala i po Bílé hoře správní samostatriošt koruny české.
Tím, že tu byl nejvyšší úřad správní i soudní — česká kancelář — bylo vyloučeno přímé zasahování centrálních úřadů , do správy země. Ovšem nebývalé rozpětí moci panovníkovy posilovalo nutně ústřední orgány, dosud českou ústavou neuznané a umožňovalo také silný vliv centrálních úřadů na správu české koruny.
Tak jmenovitě byl vliv tajné rady za Ferdinanda II. tak mocný, že zatlačil zcela vliv českých úředníků zemských při revisi zemského zřízení (viz § II). Komora dvorská v této době svoji moc povznesla tak, že česká komora stala se jí vlastně podřízenou. Vliv dvorské rady vojenské vzrostl pak nadmíru. Vojsko stavovské — zemská pohotovost — stalo se nepotřebným v době technické i taktické reformy vojska. Vojsko bylo zváno vojskem císařským a záviselo na panovníkovi a jeho centrálních orgánech téměř výlučně. Ve státě českém panovník výslovně si vyhradil výlučné právo najímati vojsko ( O. Z. Z. A. 12.).
Vojsko císařské, na stavech jednotlivých soustátí nezávislé, stalo se hlavním sloupem centralistických snah Habsburků v době pozdější. Na státní samostatnosti zemí koruny české trvala i doba pobělohorská.
Spojení české koruny s říší říšskoněmeckou zaniklo téměř úplně za katolických Habsburků, kteří chtěli uchrániti české země od vnikání vlivů německoprotestantských z Německa. Ferdinand IH. přijal roku 1628 poslední investituru královskou z rukou císařových. Říše navykla tomuto poměru a král český důsledkem toho nebyl zastoupen ani na sněmu říšském, ani v poradách kurfirstů. Země české byly vyňaty z ustanovení míru vestfálského o věcech náboženských. Zde dlužno zdůraznili, že Ferdinand H. nepřijal názoru, hájeného zejména jemu lak oddaným Goldastem (Goldast: Lib. H. Gap. VII., Lib. IV. Gap. IV.—XI.), jenž pohlížel na vzbouřené Cechy jako na lenníky říše, proti lennímu pánovi —císaři římskoněmeckému — se vzbouřivší a proto svými právy propadnuvší.
Česká koruna však zachovávala svoji státní samostatnost i proti oběma soustátím habsburským. Trůnní prjíivo všech tří soustátí lišilo se značně od sebe a byla tu tedy možnost, že se slabý svazek tří habsburských států rozpadne při vymření dynastie po meči.
3. Poměry národnostní a náboženské.
V národnostním ohledu nastala ve sféře zemského práva změna velmi pronikavá. Výhradně panství češtiny jako jazyka úřetlního přestává. Němčina stává se s češtinou rgvnoprâvnou, aby, jak Olmovené zřízení samo doznává, přistěhovalí cizinci mohli užívati řeči, kterou dobře znají (O. Z. Z. T 6.). Němčina má s češtinou rovná práva úřadování u soudu zemského (B. 12, C. 2-C. 5.), který jest rozdělen na sbor český a německý (D. 47.), u zemských desk (I, 6.) a u dvorské kanceláře (F. 4.)
Ve skutečnosti připravuje se pozvolna nadvláda němčiny. Již zemské zřízení jest vydáno německy (český soukromý překlad sahá do odstavce F. 1.) a roku 1644 nařizuje Ferdinand III. soudil apelačnímu, aby referáty byly vedeny německy.
Těmto změnám zákonitým odpovídá skutečný stav v zemi. Zprvu ovšem protireformace zbavuje zemi luteranismu, hlavní to opory germanisace v době minulé. Ale tyto národní zisky jsou převáženy přílivem cizí šlechty, který se stává, národním nebezpečím zejména po zavraždění Valdštejnově r. 1634, kdy rozsáhlé statky Valdštejnovy byly získány s převážné části cizinci. Tato cizí šlechta, třebas z části románská, podporuje rozvof němčiny, jazyka jí bližšího a známějšího.
Národnostní državu českou ohrožuje však i silný příliv cizích kolonistů německých, kteří se usazují v polo vylidněných městech a vesnicích blíže pohraničí. Ovšem v době po Bílé hoře nepokračuje přece germanisace tak rychle jako v době pozdější.
V poměrech náboženských nastává Bílou horou převrat zásadní. Všechna privilegia daná podobo jím v době minulé se výslovně zrušují, ba každý pokus o jejich obnovení je ohrožen tresty na cti, hrdle a majetku (A. 23.), Náboženství katolické jest prohlášeno za jedině dovolené náboženství v zemi a Přijímání nekatolíků do země je zakázáno. (A. 23.) Král sám přísahá při korunovaci, že bude katolicism chránili (A 3.). Postavení náboženství katolického jako náboženství státního jest zajišťováno horlivou proti reformační činností, která jest po míru z roku 1648 všemožně podporována jak králem, tak stavy. Král i stavové vidí v protestantismu všech odstínů nepřítele, který připravuje novou evoluci náboženskou i ústavně-politickou. Protireformace je účinně podporována privilegovaným postavením kléru (viz níže) a zřizováním nových biskupství (v Litoměřicích a Hradci Králové). Církev dostává se Ovšem do područí státu. Již církvi oddaný Ferdinand III. osobuje si v některých případech »ius placeti regii«. Zcizování církevního majetku závisí na povolení krále (A. 25.), který se stává nejvyšším ochráncem církve (A. 25.). Z nekatolíků jsou trpěni pouze židé, hlavně proto, že stranili za české revoluce Ferdinandu II. Proto také nedodržují se přísně různá omezení židů v životě veřejném, jmenovitě nezachovává se zákaz nabývali nemovitostí.
4. Král a jeho moc.
A) Dědičnost trůnu a korunovace.
Dědičná posloupnost trůnu českého stala se převratem bělohorským nejdůležitějším bodem ústavy české. Obnovené zřízení prohlašuje český trůn za dědičný v nejvlastnějším slova smyslu. Nové zřízení dovolává se (A. 1.) hlavně majestátu Karla V ze 7. dubna 1348, jímž Kárej I. udělil právo voliti krále stavům království českého a zemí přivtělených v tom případě, kdyby nebylo více žádného mužského nebo ženského dědice trůnu z královského rodu českého nebo kdyby poslední dědic stal se trůnu neschopným pro duševní nemoc anebo duchovní stav anebo konečně kdyby se poslední dědic trůnu zřekl. Dále se dovolává zřízení zemské nařízení o kněžně Anně z 11. ledna 1510 a druhého reversu Ferdinanda I, na volení z 2. září 1545. První zákon udílel nárok na trůn Anně, dceři Vladislava II. Jagelonce v tom případě, že by dědic trůnu Ludvík zemřel bez dědiců. Vladislav IÏ. se ovšem zavázal stavům, že Annu nezamluví a neprovdá bez rady a svolení stavů. Druhý zákon prohlašoval. že Čechové přijali roku 1526 Annu Jagelovnu za dědičku trůnu a že jejího chotě Ferdinanda I. za krále zvolili a přijali. Tento revers z roku 1545 odporoval ovšem historické pravdě. Ferdinand I. byl zvolen svobodně a stavové výslovně dědický nárok Anny zamítli, tvrdíce, že byla provdána za života svého otce a že takto svého nároku pozbyla, ostatně prý, tvrdili stavové, dědické nároky před se jdou a nikoliv nazpátek. Obnovené zřízení vykládá ledy všechny tyto tři zákony bez ohledu na soukromé právo české, které odpírá dceři provdané za života rodičů nárok na dědictví. Jinak přijímá nové zřízení zemské rozsah dědického práva tak, jak byl stanoven staršími zákony a nemění tudíž ničeho na extensile, to jest na rozsahu dědického práva. Obnovené zřízení zemské nestanoví pevný řád nástupnický, ač mnozí rádcové Ferdinanda II. k vydání podobného zákona radili. Primogenitura, zavedená v 16. století pro rod habsburský právem zvykovým, platí nadále. Nárok ženského potomstva na trůn není z textu zřízení jasný. I není neodůvodněným výklad, že dědický nárok přísluší jen dceři nebo sestře zemřelého krále.
Jelikož nástupnický řád zemí české koruny jest dle nového v zřízení určen výhradně zmíněnými zákony a jelikož koruna česká se převratem bělohorským nestala patrimoniem rodu habsburského, nemají pro korunu českou žádného státoprávního významu rodové nástupnické řády, vydávané jednotlivými ' panovníky bez vědomí a svolení stavů české koruny. Neplatí tedy pro Čechy ani dědičná smlouva Ferdinanda II. s Filipem III. španělským (viz výše), ani závěť Ferdinanda II. z r. 1635, jimiž se stanoví primogenitura ve všech třech státech a jimiž se zakazuje dělení zemí habsburských.
Nezměnilo-li nové zřízení ničeho na extensité trůnního práva, změnilo silně jeho intensitu. Trůn český nezůstává nikdy prázdným (A. 41.), ale pó smrti panovníkově nastupuje ihned dědic na trůn a přejímá všechny funkce panovničí.
Toto ustanovení vylučuje jakékoliv »přijímání« krále stavy,
které bylo v předbělohorské době obvyklým a které měnilo dědičnost trůnu v posloupnost jaksi polo dědičnou a polo volební.
Dědičnost trůnu jest Obnoveným zřízením zajištěna velmi pevně a účinně, yšechny přísahy poddaných (A. Z.) a úředníků (A. 42.- A. 48.) znějí dědičnému králi a jeho dědicům, čehož dříve nebývalo. Jakýkoliv pokus směřující k ohrožení dědičnosti trůnu, ba vlastně každá pochybnost o dědičnosti trůnu se trestá smrtí, ztrátou cti a konfiskací statků. Zkrátka každá stopa po volebnosti trůnu se má vyhladili. Význam, který Habsburkové přikládali dědičnosti českého trůnu, vysvítá nejlépe z názvu »dědičné království české«, jehož bylo po prvé užito v právní historii české v Obnoveném zřízení zemském a který byl později dynastií s oblibou užíván na úkor starého názvu »koruna česká«.
Tím, že po smrti panovníkově nastupoval dědic ipso iure a ipso facto (A. 41.), přestalo korunování býti jmenovitě podmínkou výkonu práv královských. Avšak, i když korunování nemanifestovalo více fakt přijímání krále národem, přece všeho významu nepozbylo. Korunování zůstalo nadále symbolem jednoty koruny české; docházelyť zajisté deputace stavů připojených zemí ke korunovaci a holdovaly králi. Korunovace byla však také symbolem neodvislosti a samostatnosti českého státu, ježto ústavy států ne' zcela samostatných této instituce neznaly. Konečně potvrzovalo korunování starou smlouvu mezi národem (ovšem politickým) a panovníkem. Korunování připomínalo tedy opět a opět fakt, že dynastie dosedla s vůlí a svolením národa na trůn státu fideikomisorického, nikoliv patrimonijního, kde nad králem \ stavy stál subjekt vyšší — koruna království českého.
Král v přísaze, novým zřízením značně změněné (A. 3.), sliboval, že bude chrániti katolické náboženství a spravedlivě vládnouti, stavy při jejich potvrzených a dobře nabytých privilegiích a výsadách zachovávati a že nebude ničeho od království odcizovati, nýbrž je rozmnožovat!.
Proti době předbělohorské (Z. Z. 15G4 A. Z.) nepřísahá král více stavům; novotou je též slib chrániti katolické náboženství a konečně novým je i výraz o zachovávání privilegií, králem potvrzených. Přísaha Obnoveného zřízení vyslovuje opět princip monarchický, vyslovený již v uvozovacím patentu; král jest zavázán zachovávati jen ta privilegia, která byla stavům udělena mocí královskou, jíž přísluší plnost moci ve státě.
B) Zákonodárná moc královská.
Jak již řečeno, vyhrazuje si král všechna práva kromě těch, která výslovně stavům udělil. Obnovené zřízení vyhrazuje králi právo zákonodárné »ins legis ferendae« (Uvozovací patent a čl. A. 8.). Právo toto se blíže definuje v uvozovacím patentu jako právo »k rozšíření, změnění a oipravení zřízení zemského«.
O rozsahu této výhrady byl veden spor. Někteří (Tomek: sněmy české dle O. Z. Z. str. 4. a násl., Toman: Das böhmische Staatsrecht str. 32.—37., Kalousek: České státní právo str. 435. a násl.) tvrdí, že král si vyhrazuje neobmezené právo zákonodárné pouze v oboru práva civilního (ve smyslu 17. století), tedy v oboru našeho práva občanského, procesního a trestního. Výklad svůj podporují tito badatelé takto: Uvozovací patent mluví v souvislosti s výhradou zákonodárnou o zákonodárství na poli práva civilního. Dále pak praví uvozovací patent, že »in genere« (všeobecně) znějící předpisy mají se vykládat! jinými předpisy téhož zřízení zemského znějícími »in specie« (konkrétně). Dlužno tedy, praví Toman, Tomek a Kalousek, předpis článku A 8., všeobecně pojednávající o výhradném královském právu zákonodárném vykládali předpisem uvozovacího patentu, jednajícím o královském neobmezeném zákonodárství v oboru práva civilního Výklad tento podporují zmínění badatelé i jinak. Ferdinand II. potvrdil 29. května 1627 všechna privilegia království českého, jež by nečelila Obnovenému zřízení zemskému. Toto potvrzení mlčí však o otázce, která konkrétní privilegia novému zřízení odporují a která se s ním snášejí. Potvrzení české zrušuje pouze oba majestáty Rudolfa II. o svobodách protestantismu a o zrušení konfiskací; jinak však uznává pouze právo stavů povolovati berně. Dlužno tedy, míní zmínění badatelé, sáhnouti k Potvrzeni privilegií moravských z 26. června 1628, která obsahuje autentický seznam privilegií, novému zří zení neodporujících a tudíž i nadále platných. Z potvrzených privilegií moravských mnohá pojednávají jak o Moravě, tak i o Čechách, jiná pak pojednávají o poměrech, které se v celku srovnávají s poměry v Čechách samých. I platí tedy v Čechách nadále ta privilegia, která buď jsou uznána na Moravě nebo svým obsahem jsou v podstatě totožná s potvrzenými privilegiemi moravskými. Potvrzená moravská privilegia jednají nejen o případech, kdy panovníci jednali se souhlasem .stavů v zákonodárství, ve smlouvách mezinárodních, ale i v případech, kdy stavové přijímali dědice trůnu za své panovníky. Ferdinand II. prý potvrzením těchto privilegií uznal právo stavů na účast v zákonodárství v oboru celého práva veřejného.
Zmíněný názor popírá, byť ne úplně, Rieger (Říšské dějiny str. 244.) a k jeho mínění se přidala většina badatelů novějších. Král si vyhražuje dle tvrzení těchto badatelů neobmezené právo zákonodárné nejen v oboru práva civilního a trestního, ale i v těch oborech práva veřejného, které nejsou zvláště upraveny výsadami, potvrzenými zmíněným již listem z 29. května 1627. Rovněž nemůže král rušiti vnějšího českého práva státního, to jest státní samostatnosti koruny české.
Za správné dlužno pokládali mínění druhé. Výklad, že v uvozovacím patentu se mluví o neobmezené zákonodárné noci pouze v oboru práva civilního, nelze přijati, jelikož z uvozovacílio patentu, dosti nejasně mluvícího, nelze usuzovali, že výhrada práva zákonodárného se vztahuje pouze k právu civilnímu.
Ovšem potvrzení privilegií obmezuje panovníkovo neobmezené zákonodárné právo měrou nemalou. Práva, která potvrzením privilegií stavům zůstala, nemůže král libovolně měnili, jsa vázán poutem velmi významným - korunovační přísahou, která krále výslovně zavazuje, aby potvrzená práva stavů zachovával. Potvrzená privilegia česká, novému zřízení neodporující, zasahu.jí do nejrůznějších oborů veřejného práva a jelikož , téměř každá změna zřízení zemského, v absolutistickém duchů provedená, odporovala by potvrzeným privilegiím stavu, omezuje se výhrada panovníkova práva zákonodárného v oboru veřejnoprávním na pole velmi úzké.
Zda ovšem král mínil se poctivě děliti se stavy ve výkonu veřejno-právního zákonodárství, jest velmi pochybným, ba nepravděpodobným. Obnovené zřízení znemožňuje jakoukoliv zákonodárnou iniciativu stavů, předpisujíc sněmu, aby výhradně projednával proposice královské (A. 6.). Chtě-li by někdo nějaký návrh podali, musí prosili, aby podobný návrh byl přijat do proposice královské. Tímto ustanovením byla úplně, vyloučena jakákoliv iniciativa stavů. Toto přísné ustanovení bylo později změněno deklaratoriemi (ěl. A. a G.). Deklaratorie totiž dovolují stavům, aby se mohli po vyřízení proposicí královských raditi o menších věcech, které by se nedotýkaly osoby, výsosti, autority a práv královských. Podobný návrh může dle deklaratorií býti podán jen tehdy, svolí-li k němu komisaři královští. Je-li lakový návrh schválen, musí býti předložen ještě k sankci královské.
Výhradné zákonodárné právo panovníkovo bylo zajištěno i jiným způsobem. Pravomoc soudu zemského, právo nalézati, to jest tvořili v případech, které zákonodárstvím nebyly rozhodnuty. přestala úplně. Král si vyhradil právo rozhodovali o sporných případech, které positivním zákonodárstvím nebyly řešeny buď vůbec anebo jen částečně (D. 49.). Doložili sluší, že král své výhrady zákonodárné užil především k tomu, aby jednak Koldínovým městským právům přiznal podpůrnou platnost i v oboru práva zemského (D. 49., K, 1., R. 31.), jednak aby zaváděl cizí práva do zákonodárství zemského. (Dokončení.)

Podstata převratu bělohorského.

Dr. Rudolf Wierer (Brno). ,
(Dokončení.)

C. Ostatní práva královská.

Králi příslušejí vedle práva zákonodárného mnohá práva jiná. Deklaratorie (A. a 14.) prohlašují, že králi příslušejí všechna práva a regály, náležející každému zeměpánu v jeho území. Širokého pojmu xregály« bylo užíváno panovníky doby pobělohorské a zvláště panovníky pozdější doby k tomu, aby skrovná práva stavů a země byla rušena. Jmenovitě bylo se strany dvora důsledně tvrzeno, že královské regály mají při konfliktu s právy stavů přednost. Každý poddaný byl povinen královské regály chránili a uznávati (A. 21.)
V jednotlivostecíi má král práva následující;
1. Výhradná moc vojenská.
Stavové jsou povinni táhnouti v případě války i za hranice (A. 11). Panovníci tohoto práva ostatně málo užívali, svolávajíce necvičenou a špatně ozbrojenou stavovskou hotovost jen v případech krajní nouze, a spokojovali se s tím, že žádali od stavů berně k účelům vojenským najmě k najímání žoldnéřů. Výhradná moe. vojenská byla posilována okolností, že jedině král mohl dovolili najímání vojska (A. 12.).
2. Representace státu v zahraničí.
V zahraničním styku vystupoval král v době po Bílé hoře namnoze jako císař římsko-německý, ačkoliv často vystupoval i jako král český.
3. Nejvyšší moc soudní.
V této době staly se všechny soudy královskými. Proti době dřívější bylo možno odvolali se i z rozsudku soudu zemského ke králi prostřednictvím české kanceláře (F. 75., F. 82.). Každý nález soudu zemského, znějící ztrátu hrdla nebo cti musil býti předložen králi k resoluci (A. 10.). Ve všech věcech, týkajících se násilí, odnětí majetku, vraždy a urážky cti, bylo možno, přímo se obrátili se žalobou ke králi prostřednictvím dvorské kanceláře (F. 1.). Ustanovení doby předbělohorské, že král nemá nikoho glejtovati (chrániti) (Z. Z. 1564., A. 22., A. 23.) před soudem zemským anebo jej z pravomoci soudu vyjímali, bylo úplně zvráceno ustanovením, že král může libovolně kohokoliv před zemským soudem glejtem chrániti (A. 18.). Konečně si vyhražoval král právo trestali konfiskací jmění rušitele pokoje zemského a spiklence.
4. Moc správní.
Král obsazoval úřady, nyní již vesměs královské, osobami stavovskými »po vzaté o tom dostatečné zprávě« s nejvyššími úředníky a soudci zemskými (A. 9.). Král vyslechl nyní pouze »zprávu« o návrzích na obsazení úřednických míst, nikoliv »radu« jako v době dřívější. Dále vyhražoval si panovník »ius condendi magistratus«, právo zakládali úřady zemské, ač toto právo dosti odporovalo potvrzeným privilegiím. Král svolával sněmy a krajské sjezdy (A. 4.), uděloval práva výročních, trhů» svoloval k zřizování zámků a pevností a k zvýšení cel (A 14.), zřizoval akademie, uděloval doktoráty, jmenoval notáře a legitimoval nemanželské děti vesměs jako v době dřívější.
5. Ochrana církve. '
Král církev katolickou jako církev státní všemožně podporoval a chránil. Za to si vyhrazoval dozor (A. 26.) nad církevní správou, nad publikací papežských rozkazů a nad církevním soudnictvím trestním. Konečně jmenoval král většinu biskupů a svoloval ke zcizení jmění církevního.
6. Práva finanční.
Královské příjmy se nezměnily ve své podstatě proti době předbělohorské. Královské regály byly rozmnoženy o regál solní, o jehož uznání se pokoušeli již bezvýsledně předchůdci Ferdinanda II. a o regál poštovní, udělený hrabatům Paarům. Jinak spočívaly pravidelné příjmy panovníkovy na výnosu z cel, mýt, židů. statků královských a z posudného. Posudné bylo městům zvýšeno na jeden zlatý ze sudu piva (A. 34.). Posudné neplatila města Plzeň a Budějovice za věrnost, osvědčelou králi v českém jrovstání. Příjmy královské, iplynoucí z hor, zůstaly proti době předbělohorské nezměněny, jelikož starý rád horní, zvaný »Smlouva o hory a kovy« z roku 1575, byl Obnoveným zřízením recipován (Á. 21.).
Právo povolovati berně zůstalo stavům nadále (A. 5.), ale vláda obcházela toto ustanovení tím» že zaváděla beze svolení stavů různé daně nepřímé, což ovšem se týká vlastně již doby pozdější.
7. Vrchní právo lenní.
Král udílel léna zahraniční i domácí, rozmnožená konfiskacemi. Proti době předbělohorské mohl udíleti zahraniční léna jinde než na hradě pražském (A. 19.).
8, Právo povyšovali do stavu.
Král udílel šlechtictví (A. 15.) a inkolát (A. 20.) nerzávisle na stavech (viz níže).
V. Stavové.
Počet stavů byl rozmnožen o stav duchovní, který se stal prvním stavem zemským (A. 24.). Stav tento byl obdařen vítězným králem četnými výsadami. Kromě toho nabyl stav duchovní od štědrého Ferdinanda II. mnohých statků. Příslušníci stavu duchovního podléhali soudnictví církevnímu, v záležitostech týkajících se statků zemských podléhali duchovní nadále soudu zemskému. .
Podmínkou příslušnosti k dalším dvěma stavům panskému a rytířskému byl inkolát, to jest kvalifikované občanství státní. Inkolát byl y době předbělohorské udílen králem a stavy. Obnovené zřízení stanovilo, že král udílí inkolát (20.). Inkolát zůstal i podle nového zřízení podmínkou způsobilosti, nabývati statků de.skových. Bylo sice stanoveno, že cizinci, kteří nemajíce inkolátu. nabyli statků deskových v údobí konfiskací, nemají býti pod přísnými tresty rušeni jakýmkoliv způsobem ve své držbě, avšak pro příště neměl žádný cizinec nabývati majetku v Čechách. Ten, jemuž byl inkolát králem udělen, měl vykonati přísahu dědičné poddanosti králi a dědicům trůnu (A. 2.) a složiti revers k zemi, jímž se zavazoval nemíti nikoho jiného za pána než českého krále. Když nový inkola tyto náležitosti vykonal, mohl se hlásili o místo na sněmu zemském. Kdo by koupil nějaký statek, nejsa českým inkolou, ztratil by kupní sumu i statek sám ve prospěch komory královské.
Zároveň bylo stanoveno, že příslušníci (inkolové) vedlejších zemí koruny nemusí, chtějí-li nabýti českých statků deskových, míti ještě zvláštního českého inkolátu, že však jsou povinni vykonati poddanskou přísahu a složit revers k deskám. Konečně měly všechny spory vzešlé z udělení inkolátu býti řešeny králem. Proti době předbělohorské zůstával inkolát, nehledíme-li ke způsobů udílení, nezměněn, novotou byla pouze změna poddanské přísahy ve smyslu zaručujícím uznání dědičnosti trůnu.
Šlechtictví udílel podle nového zřízení král sám (A. 15.). Každý povýšený i jeho syn měl slouti »slovutný panoše«, teprve jeho vnuk měl byli zván »urozeným vladykou«. Zároveň však si král vyhrazoval právo povyšovali ihned do starožitných rodů vladyckých. Proti době předbělohorské odpadlo přijímání do stavu.
Druhým stavem byl stav panský. (A. 27.) Vliv stavu panského vzrostl vůči ostatním třem stavům valnou měrou. Uvnitř stavu panského vynikali vévodové a knížata, kteří zaujímali první místo ve stavu. (A. 2.) Po nich následovali čtyři hrabata zvláště privilegovaní (A. 29.) — byli to hlavní rádcové Ferdinandovi, dále pánové rodů starožitných a na konec páriové novotní, to jest nedávno povýšení. Ferdinand II. zařadil mezi starožitné pány šest svých rádců, slíbil však, že bude jinak zachovávali privilegium z roku 1502. o povyšování do stavu panského. (A. 30.) Zmíněné privilegium činilo povýšení do stavu závislým na přijetí povýšence stavem panským. Ferdinand II. však listem vydaným roku 1629. výslovně prohlásil, že nemíní se vzdali výhradného práva udíleli povýšení do stavu panského.
Třetím stavem byli rytíři (A. 31.), jejichž význam proti době bělohorské nemálo poklesl. Emigrace náboženská zbavila zemi četných rodin rytířských, zbylé rytířské rodiny chudly a mnohdy, se i šlechtictví vzdávaly.
Čtvrtým stavem zemským byla města královská. (A. 34.) Postavení mést bylo dosti špatné. Města byla zvýšením posudného a konfiskací statků městských ochuzena. Mnohá města přestala býti královskými a byla prodána vrchnostem (Prachatice, Slaný, Týn nad Vltavou). Poněkud lepší bylo pouze postavení měst privilegovaných: Prahy, Kutné Hory, Plzně a Budějovic, která vedle jiných oprávnění mohla nabývali statků deskových.
VI. Sněmy.
Ve složení a pravomoci sněmů zemských nastaly Obnoveným zřízením zemským změny velmi pronikavé. Svolávání sněmů zůstalo ovšem jako dříve výhradným právem panovníkovým. ÍA. 4.) Na sněm byl Obnoveným zřízením uveden stav prelátský. (A. 24.) Místo a hlas na sněmu měli ovšem jenom biskupové a infulovaní preláti, pokud drželi deskové statky. Podle reskriptu z roku 1642. musili býti preláti příslušníky koruny české (Baxa: Inkolát a indigenát str. 10). Stav duchovní se dělil na tři třídy, které byly vytvořeny teprve později. Přední místo po arcibiskupovi měl velký převor řádu maltézského.
Mezi stavem panským měli přednost vévodové a knížata (A. 28.), kteří seděli dle doby uvedení na sněm. po nich zasedali úředníci zemští stavu panského, dále privilegovaní hrabata Trautmansdorfové, Slavatové, Martinicové a Valdštýnové (A. 29.), dále páni rodů starožitných a konečně páni novotní (povýšenci). Ve stavu rytířském měli přednost nejvyšší úředníci zemští. O právu měst zasedati na sněmu zemském byly vedeny dlouhé spory. Stavové vyšší dovolovali pouze zástupcům měst privilegovaných (Prahy, Kutné Hory, Plzně a Budějovic) seděti, zástupci ostatních měst musili státi. Neprivilegovaná města přestala následkem toho sněm obesílati. Pokud se usnášení sněmu týče, přestal dřívější způsob hlasování podle kurií.
Obnovené zřízení zakázalo stavům pod přísnými tresty jakékoliv shromažďování mimo hlavní shromáždění sněmovní.
(A. 7.) Následkem toho odevzdával každý člen tří vyšších stavů svůj hlas osobně a nakonec odevzdával hlas zástupce stavu městského za celý stav. Tímto způsobem měl hlas celého stavu městského tutéž váhu jako hlas kteréhokoliv rytíře. Tento zvyk opíral se o nesprávný výklad nového zřízení, které přece zřejmě praví v článku A. 34.: »Co se měst dotýče» takové jsme My všechny i jedno každé z nich. .. .. . milostí obdařili, že jsme je za jeden stav přijíti ráčili.«
Jelikož tedy celý stav městský požíval jen hlasu jediného a jelikož rytíři přestali se namnoze zúčastňovali nákladného sněmování, měl stav panský rozhodnou převahu na sněmích pobělohorských. Pro jednotu české koruny mělo velký význam připojení Loketská k sněmovní organisaci české, které bylo provedeno roku 1644.
Pravomoc sněmu byla velmi značně, zmenšena proti periodě dřívější. Nicméně vykonával sněm práva velmi důležitá:
1. Sněm svoloval k zcizování částí koruny, k osvobození lén zahraničních a k prodeji korunních statků. Toto právo sněmu českého, stanovené majestátem z 12. listopadu 1499, uznal Ferdinand II. nejen teoreticky v korunovační přísaze (A. 3.) a v potvrzení privilegií z roku 1627, ale i prakticky, vyžádav si roku 1636. svolení českého sněmu k odstoupení Lužice. Toto právo vykonali stavové v době pobělohorské několikráte, svolujíce k prodeji statků korunních.
2. Sněm povoloval berně stejně jako v době dřívější. Obnovené zřízení uznalo toto právo sněmu, zakázalo však stavům, činiti při povolování berní neslušné výminky, které by směřovaly k nabytí nových privilegií na úkor moci a vážnosti královy. (A. 5.) Stavové povolujíce berně vyhražovali si určitou kontrolu nad tím, aby výnosu berní bylo užito k ustanovenému účelu. Časem počali rozvrhovali výnos berní na výdaje vojenské» na část určenou k volné disposici panovníkově a na vlastní potřeby zemské.
3. Sněm svoloval k svolání hotovosti zemské. Zmíněné právo vykonával ostatně sněm v době pobělohorské velmi zřídka.
4. Za dluhy královské ovšem sněm neručil, ač mnohdy povoloval určité sumy na jejich umoření. Přece však chránil sněm královskou komoru před exekucí, povoluje jí moratorium.
5. Práva zákonodárného požíval sněm v míře velmi obmezené. Sněm musil býti žádán o svolení, hodlal-li král vydati zákon, odporující potvrzeným privilegiím stavovským. Jinak příslušelo sněmu zákonodárné právo v záležitostech berních. Sněm vyměřoval berně, určoval berní jednotku a stanovil způsob vybírání berní. Práva zákonodárné iniciativy sněm původně vůbec neměl. (A. 6.) Deklaratorie (A. a 9.) přiznaly stavům právo raditi sc se svolením královských sněmovních komisařů o menších věcech, netýkajících se práv, vážnosti a osoby královy (viz výše). Sněm užíval poskytnuté inciativy k vydávání zákonů policejních a hospodářských, zejména vydával zákony o poměrech poddanských, o myslivosti a silnicích, o míře a váze a plavbě říční. Konečně vydával sněm nařízení, týkající se věcí náboženských, jmenovitě provádění protireformace, zřizování a opatřování far a svěcení svátků.
6. Pravomoc správní vykonával sněm při vybírání berní. K tomu účelu volíval krajské a zemské berníky.
Sněmy generální zemí koruny české nebyly v této době svolávány. Panovníci habsburští viděli v nich právem ohnisko stavovské solidarity, absolutismu panovničímu nebezpečné. Toliko při korunovacích přicházely stavovské deputace z přivtělených zemí a účastnily se schůzí stavů českých, které měly takto jaksi ráz generálních sněmů. Jindy pak se scházely deputace zemských úředníků a zástupců stavovských k schůzím, na nichž byly projednávány věci společné celé koruně české. Nesporným právem generálních sněmů zůstalo právo voliti krále po vymření dynastie po meči a přeslici. (A. 1.)
VII. Úřady a soudy zemské.
Úředníci a soudcové zemští ztratili svůj stavovský ráz. Změna tato zračila se v názvu »nejvyšší královští úředníci zemští v dědičném království českém«, který byl zaveden již roku 1628. Úředníci zemští byli jmenováni králem, který nvní bral pouze »zprávu« nikoliv »radu« od stavu. A 9.) Zeměpanský charakter nejvyšších úředníků a soudců byl zabezpečen ustanovením, že úředníci mají po 5 letech úřad složití. (A. 39.) Ustanovení toto nebylo sice zachováváno, nicméně znamenalo veliký rozdíl proti stavu dřívějšímu, kdy nejvyšší úředníci zemští byli jmenováni na doživotí. '
Nejvyšší úředníci a soudci zemští přísahali (A. 42.—A. 47.) nyní králi a jeho dědicům, že budou zachovávali mlčení o tajných úmyslech králových a slibovali říditi se Obnoveným zřízením. Závazek stavům, obvyklý ve všech přísahách úředníků doby minulé, zanikl.
Jinak byly staré úřady zemské ponechány a k nim přidány úřady presidenta nad apelacemi a presidenta české komory. A. 36.) Pouze purkrabství karlštejnské nebylo obnoveno (Viz § II.) Nejvyšší úředníci byli ovšem jmenováni z řad stavů. Pánům připadly úřady: purkrabího, hofmistra, maršálka, komořího, sudího zemského, kancléře, sudího dvorského a presidenta soudu apelačního. (A. 36.) Rytíři podrželi úřady: písaře zemského, podkomořího a purkrabího kraje hradeckého. (A. 37.) Úřad presidenta komory mohl býti obsazen pánem nebo rytířem (A. 36.), úřad podkomořího mohl pak obdržeti měšťan Starého Města pražského, byl-li urozeni rytířského. (A. 3.) Úřad mincmistrovský mohl býti udělen příslušníku kteréhokoliv světského stavu zemského. (A. 38.) Celkem nenastala Bílou horou ve vnějším rázu zemských úřadů větší změna. Menší úřady zemské nebyly nyní již osazovány nejvyššími úředníky zemskými samými, nýbrž králem na návrh nejvyšších úředníků. (I. 5.) Sbor nejvyšších úředníků tvořil za nepřítomnosti královy zemi místodržitelství královské, vedoucí správu země. Členy místodržitelství stávali se mnohdy i ti, kdož nebyli úředníky zemskými. Zejména velký převor maltézský býval stálým členem místodržitelství. Místodržitelství vykonávalo mimo funkce správní ještě důležité funkce soudní, jmenovitě projednávalo, nezasedal-li soud zemský věci sirotčí, spory mezní a spory o držbu. Podotknouli sluší, že expedice místodržitelství se dělila na expedici vojenskou, českou a německou.
Z významnějších úřadů dlužno'jmenovati úřad fiskální, jehož přednosta, zvaný královským prokurátorem, zastupoval fiskus ve sporech soudních.
V organisaci soudů nastaly mnohé změny. Počtů přísedících soudu zemského zvýšen na 26 členů, z nichž mělo býti 16 pánů a 10 vladyků. Zvýšení počtu přísedících bylo nezbytným, jelikož zavedením římsko-kanovnického procesu písemného (B. 4., C. 1.) byl zatlačen ústní proces český, čímž ovšem práce na soudě přibylo nemálo.
Zemský soud byl rozdělen na dva senáty: český a německý. (D. 47.) Jinak zůstala kompetence soudu zemského nezměněna; zůstalť nadále soudní stolicí pro statky svobodné a pro záležitosti obou světských vyšších stavů. Zato pominula svrchovanost soudu zemského. I jinak byla svrchovanost soudu zemského prolomena; rozsudky znějící na ztrátu hrdla a cti musely býti předkládány králi k rozhodnutí. Z ostatních rozsudků soudu zemského se připouštěla suplikace o revisi« to jest odvolání ke králi. Případy, pro něž nebylo předpisů zákonných, neměly býti více rozhodovány soudem, jenž takto vykonával jakési právo zákonodárné, nýbrž král měl právo, aby takové případy rozhodl novým předpisem právním. (D. 49.) Proti dřívějšímu stavu vyhradil si král právo chrániti glejty před pravomocí soudu zemského. Zasedání soudu zemského dálo se i nyní třikráte do roka po 14 dnů. Zůstalo také při ustanovení, že čtyři dny před započetím každého termínu mají býti vyřizovány věci vdov a sirotků.. (B. 1.) Pravomoc soudu komorního nebyla valně změněna a soud komorní zůstal soudem pro věci menšího významu, hlavně pro věci výtržné. Soud komorpí konkuroval se soudem zemským v pravomoci ve.sporech o věno a o nedodržení smluv, (B. 10.) Odvislým od soudu zemského zůstal komorní soud dále; byloť výslovně stanoveno, že ve sporných případech má komorní soud bráti naučení u soudu zemského. (F. 74.) Soud dvorský uchoval svoji kompetenci ve .sporech o léna královská. Význam soudu dvorského se však menšil tím, že počet lén konfiskacemi rozmnůžených se tenčil častým osvobozováním lén (allodifikací).
Zpravidla bývaly oba soudy komorní i dvorský obsazovány
týmiž přísedícími, takže se zdálo, že oba soudy jsou soudem jedním, který má (pouze dva různé předsedy: komorní soud hofmistra a dvorský soud sudího dvorského.
Soud apelační svoji pravomoc značně upevnil a rozšířil. Podle nové instrukce z roku 1644. skládal se z 8 šlechticů obou stavů a z 8 doktorů práv. Polovina přísedících měla hýli brána z Čechů, druhá polovina z Němců. Pokud se pravomoci týče, rozhodoval apelační soud o odvoláních z rozsudků soudů městských z celé koruny české. Městským soudem bylo nařízeno bráti v těžkých případech naučení u soudu apelačního. (R. 8.) Soud apelační soudil v první instanci velezradu a selské vzpoury, v druhé instanci pak rozhodovat o stížnostech poddaných proti vrchnostem. Od soudu apelačního bylo možno odvolali se dle instrukce z roku 1684. ke králi. Když pak bylo zrušeno hejtmanství německých lén roku 1651., byla jeho kompetence předána roku 1654. soudu apelačnímu. Tím stal se soud apelační soudní stolicí pro česká léna zahraniční (feuda extra curtem).
Všechny soudy staly se nyní soudy královskými. Přísedící soudu zemského, komorního a dvorského zavazovali se králi přísahou (A. 44., A. 45.), v podstatě shodnou s přísahou nejvyšších úředníků zemských.
VIII. Česká dvorská kancelář.
Česká kancelář rozšířila v době pobělohorské svoji moc tak, že se stala nejvyšším správním a soudním úřadem zemí koruny české, ačkoliv kancléř zaujímal v pořadí nejvyšších úředníků pouze místo šesté. Kancelář zdržovala se neustále u dvora, valnou většinou ve Vídni sídlícího a tím její význaim rostl. Kancléř zvaný také »nejvyšším kancléřem krále českého«, byl úředníkem zeměpanským, který jako všichni nejvyšší úředníci se zavazoval přísahou pouze králi a jeho dědicům. (A. 43.) Přes tento svůj zeměipanský charakter zůstával kancléř silnou zárukou správní samostatnosti koruny české. Kancléř opatroval velkou i malou pečeť a spolupodepisoval (kontrasignoval) a pečetil všechna písemná nařízení královská. Kancléři stál k ruce místokancléř zvaný německým místokancléřem s četným pomocným personálem. Materielní zodpovědnost Českého kancléře nebyla bělohorským převratem zrušena. Kancléř jmenovitě ručil za to, že královský rozkaz, jím spolupodepsaný, neruší uznaných a potvrzených práv zemských i stavovských. Přední postavení kanceláře české mezi všemi ostatními úřady bylo potvrzeno předpisem Obnoveného zřízení (F. 1.), který ustanovil, že nejvyšší úředníci a soudcové zemští nemají docházeli do kanceláře, to jest ke dvoru kdykoliv, nýbrž jen tehdy, byli-li zvláště povoláni. Zmíněný předpis umožňoval české kanceláři strhnouti na sebe vliv, který rada zemská vykonávala na krále.
Okolnost, že kancelář sídlila neustále u dvora, způsobila, že kancelář de facto vykonávala práva soudní. Obnoveným zřízením panovníkovi udělená. Na českou kancelář mohly býti podávány rozepře o držbu násilím odňatou, o násilí, vraždu, nářek cti a propadené pokuty pocházející z hrdelních a trestních věcí. (F. 1.) Dále musil každý nález soudu zemského, znějící na ztrátu hrdla a cti, býti předložen králi prostřednictvím české kanceláře k rozhodnutí. (A. 10.) Konečně bylo dovoleno odvolali se z rozsudků soudů zemského, komorního a dvorského ve formě prosby o revisi procesu. (lA 75., F. 82.) Také od soudu apelačního mohlo jíti odvolání může ke králi podle královského rozhodnutí z roku 1634.
Soudní pravomoc svoji vykonávala kancelář různě, šlo-li o proces v první nebo druhé instanci. V první instanci zavedla kancelář proces (ovšem písemný) do dupliky (F. 4.) a pak odevzdala záležitost sedmi osobám vybraným králem z nejvyšších úředníků a soudech zemských i komorních. Jmenovaní úředníci a soudcové spolu s kancléřem a místokancléřem spornou věc rozsoudili a král o rozsudku rozhodl s konečnou platností. Revise procesu byla projednávána komisí o devíti členech. Králi byl rozsudek předkládán k rozhodnuti jen tehdy, lišil-li se od rozhodnutí instance první.
IX. Správa krajská, městská a vrchnostenská.
Instituci krajských hejtmanů doba pobělohorská přejala. V čele kraje stáli dva krajští hejtmané pán a rytíř. Krajští hejtmané se stali úředníky zeměpanskými; přísahali králi a dědicům jeho věrnost a slibovali ochránili moc královskou proti všem spiknutím. (A. 48.) Jinak zůstali do jisté míry úředníky stavovskými, jsouce jmenováni výhradně králem ze šlechty v kraji usedlé. Na jmenování krajských hejtmanů vykonával určitý vliv svými návrhy soud komorní» místodržitelství a ovšem i česká kancelář. V zásadě byli hejtmané jmenováni zprvu na jeden rok, později na 5 let, ačkoliv pravidelně zůstávali v úřadě déle.
Pravomoc hejtmanů vztahovala se hlaině na správu a na policii krajskou. Hejtmané bděli nad veřejnou bezpečností, stíhali lupiče a povaleče, dohlíželi na silnice a vůbec na porpěry hospodářské v kraji. V první instanci rozhodovali krajští hejtmané o stížnostech poddaných sedláků. Pokud se bernictví týče, spolupůsobili hejtmané krajští při sdělávání katastrů a vedli také berní exekuci.
Velmi brzy se stala nepraktickou funkce hejtmanů jako velitelů hotovosti krajské (A. 48.), ačkoliv se hejtmané i později starali o některé potřeby vojska v kraji ležícího.
Ve správě měst nastaly změny dosti pronikavé. K městům vyňatým z moci podkomořího, Starému a Novému Městu pražskému a Kutné Hoře přibyly roku 1623. Budějovice, roku 1627. Plzeň a Menší Město pražské roku 1628. Města tato, zvaná městy privilegovanými, měla právo zasedati na sněmu a klásti do desk to jest nabývati svobodných statků zemských. Královskými městy vůbec přestaly býti Slaný, Prachatice a Týn nad Vltavou a na čas i Vodňany a Písek, Městem královským se stal Německý Brod, takže měst královských bylo 24, Královská města horní zůstávala podřízena mincmistrovi v oboru správy a hornímu soudu v Kutné Hoře v oboru soudnictví. .3
Samospráva měst královských byla omezena tím, že roku 1621. byli dosazeni do všech měst vyjma Plzně a Budějovic rychtáři královští, kteří byli v české revoluci odstraněni. Města pražská dostala opět královského hejtmana, který vedl správu policejní. Královští rychtáři hájili jako v době dřívější práv a důchodů panovníkových a bděli nad pořádkem v městech.
Valnou měrou byla obmezena samospráva městská v ohledu hospodářském a finančním. Správa finanční byla svěřena zvláštním úředníkům městským a podléhala dozoru podkomořího a královského prokurátora. Finanční stav měst byl velmi špatný. Města dlouholetou válkou zchudla a byla tížena vysokými daněmi a různými poplatky hlavně zvýšeným podsůdným.
Ve správě vrchnostenské byla samosjjráva obcí poddaných téměř úplně zničena. Jmenovitě města poddaná ztratila svoje práva, získaná v době dřívější, obzvláště ztraceno bylo osvobození od »člověčenství«, to, jest od nevolnictví.
Vesnice byly spravovány rychtářem, který byl namnoze jmenován vrchností. Vrchnosti vykonávaly nad poddanými správu finanční, moc správní i soudní. Rychtář spolu s vesnickými konšely vykonával nařízení vrchností, spravoval obecní jmění a vykonával i nižší soudnictví.
Stav lidu poddaného byl v době pobělohorské velmi trudný. Vrchnosti, z části cizího původu, chovaly k sedlákům nedůvěru ba opovržení. Sedlák byl utiskován úřednictvem vrchnostenským, proti němuž se mohl dovolali pouze pomoci krajského hejtmana, který ovšem byl také šlechticem a vrchností.
Poddaní trpěli však nejvíce neutěšenými poměry hospodářskými. Po strašném vylidnění, válkou způsobeném, spojovaly vrchnosti pozemky opuštěných statků s pozemky vrchnostenskými. Poddaní, jejichž počet zřídl, musili konali velké a těžké roboty, aby zvětšené pozemky vrchností mohly býti obdělány. K tomu přistupovaly ještě dávky farářům a vrchnosti a konečně’ i berně zemské, které byly šlechtou .svalovány na poddané. Při tomto neutěšeném stavu sedláků docházelo k četným selským vzpourám.

§ IV, Závěr.

Přihlédneme-li ke všem důsledkům ústavního převratu bělohorského, nemůžeme uznati názor některými badateli (Tomek, Rezek) vyslovený, že Bílá hora znamenala v ohledu ústavním jistý pokrok. Moc panovničí, v Čechách nemálo rozšířená, neužila své velké moci k prospěchu země. Absolutism habsburský nevykonal pro zemi ani zdaleka tolik, kolik vykonal současný absolutism v Braniborech a jiných .státech německých po roce 1648, Naopak absolutism pobělohorský zemi svým hospodářským a vojenským systémem jen ochuzoval. V Cechách pobělohorských nenalezneme hmotného blahobytu, který byl podporován i, jinak velmi egoistickým, absolutismem francouzským. Cechy vylidněné a zchudlé podléhaly náporu germanisace čím dále tím silnějšímu. V politickém ohledu staly se české země provincií habsburskou, třebas že správní a státní samostatnost české koruny trvala i nadále.
Bělohorský převrat neznamenal konec samostatnosti české, znamenal však pokračování v habsburském centralismu započatém roku 1526. a byl také hlavním základem snah, které v 18. a 19. století zničily i správní samostatnost zemí koruny české a které její státní samostatnost nanejvýše ohrozily.

Ze sémináře dějin českého práva profesora Dra B. Baxy.

Citace:

Platonův Gorgias: Přeložil František Novotný. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1932, svazek/ročník 13, číslo/sešit 9-10, s. 353-353.