NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 18 (1909) - Nemanželské matce přísluší, byla-li svedena

Č. 6880.

Vojenské věci. — Administrativní řízení: I. Čsl. voj. gážista nemá právního nároku, aby mu podle § 6, odst. 3 vl. nař. č. 10/1924 byla započtena služ. doba, kterou po převratě ztrávil jako voj. evidenční úředník v Bosně. — II. O žádosti za zápočet takový rozhoduje mno (nikoliv vláda).
(Nález ze dne 14. listopadu 1927 č. 22238.)
Věc: Alfred A. v M. proti ministerstvu národní obrany o započtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl před státním převratem voj. evidenčním úředníkem u okr. úřadu v M. v Bosně. Dne 18. ledna 1919 podal st-l žádost za přijetí do služeb čsl. republiky jako voj. evid. úředník. Žádost tato byla vyřízena kladně výnosem mno ze 6. února 1919. Dne 24. května 1919 nastoupil st-l službu u voj. doplň. velitelství v Košicích. Dne 14. listopadu 1924 podal st-l žádost, aby mu pro postup do vyšších požitků byla započtena služ. doba od 28. října 1918 do 22. května 1919, kterou ztrávil ve službách král. SHS, odůvodňuje svoji žádost tím, že pro neuspořádané poměry popřevratové, obtíže stěhovací, předávání úřední agendy a pomalost transportní akce z král. S. H. S. nemohl ihned nastoupiti službu v čsl. armádě. Nař. rozhodnutím zamítlo mno st-lovu žádost z důvodu, že st-l setrval o své újmě a bez písemného povolení čsl. voj. správy na místě dřívějšího služ. přidělení; podle § 6/1 vl. nař. č. 10/24 připočítá se mu k dřívější činné voj. službě do postupu do vyšších požitků jen skutečná činná služba v čsl. armádě.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
St-l buduje svůj nárok na započtení doby od 28. října 1918 do 22. května 1919 na předpisu § 6, odst. 3 vl. nař. č. 10/24, jenž stanoví, že službu ztrávenou před 28. říjnem 1918 nebo po něm v armádě některého ze spojeneckých nebo spřátelených států uvedených v zák. č. 462/ 19, pokud to není služba legionářská, lze započítati nejdéle do konce r. 1919, a poukazuje na další ustanovení právě cit. normy, dle něhož povolení k započtení uvedené služby uděluje v každém jednotlivém případě vláda, spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že rozhodlo o žádosti st-lově mno, ač dle cit. předpisu rozhodnutí to bylo vyhraženo vládě.
S tímto názorem stížnosti nelze však souhlasiti.
Mno, jakožto nejv. orgán správy voj., jest všeobecně příslušno rozhodovati o započtení služ. let voj. gážistům, pokud příslušnost ta nebyla zvláštním právním předpisem vyhražena úřadu nebo orgánu jinému. Takový předpis spatřuje st-l v ustanovení nahoře již cit. poslední věty 3. odst. § 6 vl. nař. č. 10/24, dle něhož povolení k započítání služby ztrávené před 28. říjnem 1918 nebo po něm v armádě některého ze spojeneckých nebo spřátelených států uděluje v každém jednotlivém případě vláda. Toto ustanovení nemá však obsahu, jaký mu přisuzuje st-l. Neníť jím řečeno, že rozhodování o žádostech o započtení uvedené služby přísluší vládě, nýbrž obsahem jeho, jak patrno ze slov »povolení uděluje« jest vyjádřeno jedině, že povoliti započtení uvedené služ. doby přísluší toliko vládě, nikoliv úřadu, který jinak o započtení služ. doby rozhoduje. Má tedy cit. ustanovení pouze ten smysl, že mno, i kdyby samo bylo názoru, že žádané započtení bylo by povoliti, nemohlo by tak učiniti samo ze své kompetence, nýbrž musilo by návrh, aby povolení bylo uděleno, postupiti vládě, jíž ve smyslu cit. poslední věty 3. odst. § 6 jedině přísluší, aby takové povolení udělila. Bylo tedy zmíněným předpisem vyhraženo vládě pouze právo udělovati povolení k započtení služ. doby uvedené v 1. větě 3. odst. § 6, kdežto všechna ostatní kompetence mno, rozhodovati o započtení služ. doby gážistů, zůstala zachována. Mohlo proto mno, nechtělo-li st-lem žádané započtení povoliti, rozhodovati, aniž bylo povinno předložiti st-lovu žádost k rozhodnutí vládě, o započtení tom samo, a nemohlo pak svým výrokem překročiti obor své působnosti, jak se domnívá st-l.
Ve věci samé sluší nejprve poznamenati, že znění nař. rozhodnutí nikterak neodůvodňuje názoru st-lova, že žal. úřad posuzoval žádost st-lovu s hlediska 2. odst. § 6 vl. nař. č. 10/24, jenž jedná o započtení služby v likvidačních útvarech armády býv. monarchie Rak.-Uher., a použil tak na případ st-lův nesprávného právního předpisu, a nutno především uvážiti, zda ustanovení 3. odst. § 6 vl. nař. č. 10/24, jehož se st-l dovolává, poskytuje vůbec právní stihatelný nárok na započtení služ. doby, o kterou šlo. Ustanovení to, ostatně již nahoře uvedené, praví, že službu ztrávenou před 28. říjnem 1918 nebo po něm v armádě některého ze spojeneckých nebo spřátelených států uvedených v zák. č. 462/19, pokud to není služba legionářská, lze započítati nejdéle do konce r. 1919. Z výrazu zde použitého, totiž z obratu »lze započítati«, jest patrno, že na započtení služby té není právního nároku, nýbrž že započtení to ponecháno jest volné úvaze žal. úřadu, pokud se týče vlády republiky čsl.
Je-li tomu tak, neměl ani st-l stihatelného nároku na započtení služby jím uplatňované ve smyslu 3. odst. § 6 a nemůže pak důvodně tvrditi, že nezapočtením služby té bylo porušeno nějaké jeho subj. právo, nechť již odepření službu tu započísti stalo se z důvodů jakýchkoliv. Jest proto lhostejno, zda služba st-lem od 28. října 1918 do 22. května 1919 v Bosně konaná byla službou v armádě některého ze spojeneckých nebo spřátelených států uvedených v zák. č. 462/19 a zda důvod, jejž pro své zamítavé stanovisko uvedl žal. úřad, jest ve shodě se skutečným stavem či nikoli. — — —

Citace:

č. 6634. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 33-35.