NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 8718.

Majitel noclehárny (svobodárny), jenž neprovozuje ubytování hostů za účelem docílení zisku, není hostinským ve smyslu §§ 970 a 1316 obč. zák. Pokud neručí za ztrátu věcí nocležníka ani na základě schovací smlouvy.
(Rozh. ze dne 16. února 1929, Rv I 1026/28.)
Žalobce nocoval v noclehárně žalovaného kuratoria pro zlepšení bytových poměrů. Any mu byly odcizeny různé předměty, domáhal se na žalovaném kuratoriu náhrady škody tvrdě, že krádež byla umožněna nedodržováním domácího řádu, neboť pachatel proti předpisům § 21 a 22 domácího řádu měl volno vstoupiti do spacího oddělení po 9 hodině dopolední, v době, kde se nikdo v tomto oddělení nesmí zdržovati. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Žalující strana opřela žalobu o tvrzení, že žalovaná strana nedodržovala soustavně domácí řád jí vydaný a tvořící podklad smlouvy mezi ní a žalobcem, pokud se týče, že porušování domácího řádu vědomě trpěla, na upozornění nedbala, takže pachatel krádeže proti předpisům § 21 a 22 domácího řádu mohl do spacího oddělení po 9 hodině vstoupiti a věci žalobci odciziti. V tom spatřuje hrubé opomenutí žalované strany a důvod její povinnosti k náhradě škody, ježto není naděje, že by žalobce na pachateli dosáhl náhrady. Teprve za ústního jednání tvrdil žalobce, že žalovaná strana provozuje přechovávání noclehářů po živnostensku, že nocleháři byli odkázáni dávati si do skříní ve světnici své věci, což bylo proti domácímu řádu, a odůvodňuje povinnost žalované strany к náhradě škody ustanovením § 970 a), pokud se týče § 1316 obč. zák. Posléze uvádí žalobce jako opomenutí, že žalovaná strana ponechávala pachatele krádeže bez zaplacení ve Svobodárně. Všechny tyto okolnosti lze pokládali za důvody žaloby, proti nimž, pokud byly teprve za řízení uplatňovány, žalovaná strana podle § 235 c. ř. s. se neohradila. Prvý soud zjistil na základě výpovědi svědka Arnošta A-а, že Svododárnu nelze pokládati za podnik živnostenský. Toto zjištění napadá strana žalující namítajíc, že z toho, že Svobodárna jest podnikem »subvencovaným« ještě neplyne, že nemůže býti podnikem živnostenským nebo výdělečným a dokazuje výpočtem, že poplatek 30 Kč týdně za osobu jest poplatkem přemrštěným. Svědek Arnošt A. však nepotvrdil jen, že Svobodárna jest podnikem subvencovaným, nýbrž potvrdil, že Svobodárna ponechává ve svých místnostech nocleháře, že se však tak neděje po živnostensku, výdělečně, že neplatí daň z výdělku a že jest nad to podnikem subvencovaným; že náhrada 30 Kč týdně jest jen úhradou za režii. Totéž potvrdil v podstatě svědek Antonín L. a soud odvolací okolnosti tyto, prvým sou- dem zjištěné, rovněž činí podkladem svého rozhodnutí. Podle § 1 a 2 stanov žalovaného kuratoria, jichž pravost byla nepopřena, jest účelem strany žalované usilovati o zlepšení bytových poměrů v Praze a v okolí, zejména zřizovati zde činžovní domky. Podle § 6 stanov má podrobná pravidla o používání Svobodárny navrhnouti výbor a schváliti valná hromada. Žalovaná strana sama se na tento domácí řád odvolává. Soud odvolací souhlasí proto s názorem prvého soudu, že Svobodárna není podnikem živnostenským a výdělečným a že nespadá tudíž pod ustanovení § 970 a) a § 1316 obč. zák., které má na mysli hostinské, pokud se týče živnostenské podnikatele, kteří provozují přechovávání noclehářů po živnostensku. Není důvodu, by pojem osob v § 970 a) obč. zák. vytčený přes meze tohoto zákona byl 'rozšiřován na osoby, které, nemajíce z ubytování výdělku, plní jen povinnost sociální, obdobně jako chudobince, nemocnice, stravovny a jiné humánní ústavy, které rovněž pod pojem osob § 970 a 1316 obč. zák. nelze podřadí ti. Na tom nemění nic ustanovení domácího řádu, mluvící o hostu, o hotelovém pořádku, ba tato zmínka právě nasvědčuje tomu, že Svobodárna hotelem není, že poplatek jest jen poplatkem režijním. Pokud jde o právní povahu Svobodárny po rozumu § 970 a) a 1316 obč. zák. nelze pokládati výtky odvolatele proti rozsudku prvého soudu za odůvodněné a důsledky činěné z tohoto poměru na základe právě uvedených ustanovení jsou neoprávněné. Nehledíc k těmto ustanovením odůvodňuje žalobce svůj nárok proti žalované straně nedodržováním domácího řádu, který sám prohlašuje za podklad smlouvy mezi ním a žalovanou stranou. Porušení domácího řádu spatřuje v tom, že pachatel krádeže krádež spáchal v době po 9. hodině ranní, kdy podle ustanovení § 21 a 22 řádu jest zakázáno noclehářům v obytných místnostech meškati. Další nedodržení domácího řádu spatřuje v tom, že do obytných místností byly dány zvláštní skříně proti předpisu § 45 domácího řádu, čemuž lze přiřaditi i okolnost, že skříně nebyly opatřeny po pokusu krádeže novými zámky, nýbrž jen opraveny. Odvolává-li se žalobce na domácí řád jako na podklad smlouvy, nemůže nedbali přesného ustanovení § 44 domácího řádu, podle něhož žalovaná strana vylučuje každé ručení za předměty jakéhokoliv druhu, které nebyly uschovány po rozumu §§ 38 až 43 domácího řádu, tedy na zvláštní stvrzenku. Na tomto smluvním ustanovení nemůže nic změniti okolnost, že v obytných místnostech byly skříně, do nichž nocleháři byli odkázáni dávati si šaty, neboť tím ne- převzala žalovaná strana záruku za věci ve skříních. Záruku tuto bylo by lze odvoditi nejvýše z ustanovení § 970 a) a § 1316 obč. zák. nikoliv však z ustanovení domácího řádu. Postavením skříní jako takovým v místnostech nedopustila se ostatně žalovaná strana vůbec zavinění, z něhož by závazek k náhradě škody bylo lze odvoditi.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud uznal na základě zjištění nižších soudů správně (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že žalovaný spolek nelze raditi mezi hostinské, kteří provozují po živnostensku ubytování hostí, neboť důkazy nebyl prokázán opak. Nelze usuzovati na výdělečnost podniku, ano nebylo zjištěno, zda jest účelem »Svobodárny«, by provozovala ubytování hostí za účelem docílení zisku. Tvrzení žalované strany, že příjmy podniku sotva kryjí režii, nebylo důkazy vyvráceno a proto se nepodařil žalobci důkaz o takové povaze žalovaného spolku, jaký mají na mysli §§ 970 a 1316 obč. zák. slovem »hostinští«. Právem proto neuznaly nižší soudy, že žalovaný spolek jest práv ze škody žalobci krádeží způsobené podle § 970 neb § 1316 obč. zák. Žalovaný spolek neručí vsak za škodu krádeží žalobci vzniklou ani ze smlouvy schovací. Každý host »Svobodárny« podrobuje se tím, že přijme ubytování ve Svobodárně, domácímu řádu Svobodárny, což platí i o žalobci, jenž se řádu toho výslovně dovolává. Podle § 44 tohoto řádu ručí Svobodárna, žalovaný spolek, za předměty dané mu v uschování jen potud, pokud se tak stalo způsobem naznačeným v §§ 39, 40 a 41 domác. řádu, t. j. ručí za hotové peníze, skvosty atd., pokud byly odevzdány ve výdejně poukázek v uschování na přijímací lístek (§ 39) a ručí za kufry, koše a jiná zavazadla, pokud byly odevzdány v uschování proti stvrzence do skladiště zavazadel (§ 40). Za takto uschované věci, kteréž uschovává správa Svobodárny pod vlastní uzávěrou, ručí žalovaný spolek podle § 44, nikoli však za předměty, jež byly jiným způsobem, nebo v jiných místnostech Svobodárny, nebo hostem samým uschovány (§ 44). Podíle toho neručí žalovaný spolek ani za věci uschované hostem ve skříních, ať tyto byly umístěny ve zvláštní místnosti, nebo v ložnici hostově, ke kterým byl hosti půjčen klíč, jejž po čas svého pobytu ve Svobodárně podržuje a jej odevzdává teprve při odchodu z ústavu (§ 45 a 46 dom. řádu). Z toho plyne a správně tudíž uznal už odvolací soud, že ten, kdo si uloží věci své do skříně, k níž používá klíče, jejž Svobodárně k uschování neodevzdává, nýbrž jej u sebe podržuje, ukládá si tam věci své na vlastní nebezpečí a nemůže žádati od spolku náhradu, když mu byly jiným hostem odcizeny, neboť spolek nepřevzal ručení za jejich bezpečnost smlouvou uschovací. Tím méně ovšem může žádati náhradu za věci, které si uložil do svého kufru neb koše, když tyto nesvěřil к uschování správě ústavu podle § 40 domác. řádu, nýbrž je nechal pouze pod svou postelí v ložnici. Rovněž zde není nějakého závazku žalovaného spolku z činu bezprávného, jak dovolatel dále dovozuje z toho, že žalovaná poskytla odciziteli věcí G-ovi nocleh po několik nocí, aniž měl předem nájemné zaplaceno, jak §§ 6 a 4 dom. řádu vyžadují, neboť okolnost, že prodloužila Svobodárna G-ovi právo pobytu ve svém ústavu, ač neobnovil nájemné, jest její škodou, tím však se nikterak nezakládá ještě závazek hradí ti škodu, kterou G. způsobil krádeží jinému hosti. Okradenému nelze se dovolávati předpisů §§ 4 a 6 domu řádu k odůvodnění náhradního nároku, neboť předpisy tyto upravují jen poměr hosta k majiteli podniku a nikoli proti osobám třetím (jiným hostům) a jich nepoužití nelze pokládati za čin bezprávný proti jinému hosti; vždyť nemá přijatý host nárok žádati, by se žádalo nájemné též od každého jiného hosta a nikomu nepromíjelo; tohoto práva mu domácí řád neposkytuje. Ostatně není mezi zaplacením a nezaplacením nájemného a krádeží, pokud se týče škodou žalobcovou, příčinné spojitosti.

Citace:

č. 8718. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 253-256.