Čís. 8240.


Uznávací smlouva není pouhým doznáním skutečnosti, nýbrž má povahu disposice o právním poměru.
(Rozh. ze dne 23. srpna 1928, Rv I 1240/28.)
Žalobce byl se žalovaným v komisionářském spojení. Při vyjednávání na policejním ředitelství uznal žalovaný žalobcův nárok penízem 13000 Kč, z toho zaplatil 5000 Kč hotově a na zbytek 8000 Kč vydal žalobci směnku. Směnečný platební příkaz ponechal procesní soud prvé stolice v platnosti, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podstatou dovolání jest výtka, že odvolací soud neprávem pokládá uznání dluhu v prohlášení ze dne 28. října 1927 za platný důvod závazku. Uznáním může prý býti utvrzen jen závazek existující, který jest však sporný nebo pochybný, ale uznání samo nemůže vytvořiti závazek, kde dosud neexistoval. Dovolatel prý již v písemných námitkách tvrdil, že žalobci nic nedluhuje, o této námitce nebylo však jednáno. Výtka tato není odůvodněna. Uznání jest smlouvou, kterou se zjišťuje bez vzájemného ustoupení stran určitý právní poměr. Uznávací smlouva není tedy pouhým doznáním skutečnosti, nýbrž má povahu disposice o právním poměru, právě tak jako smír. (Srov. § 1396 obč. zák. a zákon ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák.) Nižšími soudy bylo zjištěno, že žalovaný spolu s Eugenem S-em byli se žalobcem v komisionářském spojení. Byl tu tedy určitý právní poměr, z něhož žalobce uplatňuje nárok, který ovšem žalovaný popírá, tvrdě, že žalobci nic nedluhuje. Když však došlo k vyjednávání na policejním ředitelství v Praze, uznal žalovaný prohlášením ze dne 28. října 1927 nárok žalobcův z poměru komisionářského ve výši 13000 Kč, uplatil hotově 5000 Kč a na zbytek 8000 Kč vydal žalobní směnku. V tom právě tkví disposice žalovaného o zmíněném právním poměru a má uznání plný právotvorný účinek. Procesní soud tedy nadbytečně prováděl důkazy (obchodními knihami a svědky), zda a v jaké výši vzešla žalobci pohledávka, ano zde bylo plné uznání žalovaného co do částky 13000 Kč, jejímž zbytkem jest právě peníz, na který byla vystavena směnka. Bylo proto také zbytečné prováděti ještě další důkazy, kterých žalovaný postrádá o tom, jak se utvářil komisionářský poměr v době před uznáním žalovaného, jmenovitě zda a jaká pohledávka z něho pro žalobce snad vybývala. Jde tedy již jen o to, zda žalovaný učinil uznávací prohlášení dobrovolně, či, jak tvrdil v námitkách, jen pod nátlakem a z přinucení, zejména vzhledem k pohrůžce zatčením. A tu zjistily nižší soudy, že na žalovaného nátlak činěn nebyl a že mu zatčením nebylo vyhrožováno. Žalovaný v dovolání tuto námitku již seslabuje, vytýkaje toliko, že nebyl výslechem stran zjištěn jeho duševní stav v době, kdy podepisoval prohlášení a žalobní směnku, že odvolací soud neměl zřetele k okolnostem, že byl žalovaný obeslán na policejní ředitelství a tam že bylo s ním jednáno, při čemž z neznalosti jazyka nemohl dosah jednání chápati, a konečně, že obsah prohlášení, pokud se v něm projevuje souhlas, by bylo v trestním řízení proti němu pokračováno a že bude určitým způsobem vypovídati proti Eugenu S-ovi, vylučuje možnost, že by bylo prohlášení dáno dobrovolně. Nehledíc k tomu, že důkaz výslechem stran o vniterném stavu žalovaného nebyl by vůbec proveditelným, nebyl v prvé stolici o této okolnosti nabídnut a proto právem nebyl připuštěn. Jednání na policejním ředitelství samo o sobě nelze ještě pokládati za nátlak a nelze z něho dovozovati, že byl žalovaný k prohlášení donucen. Ale ani z obsahu prohlášení nelze tak usuzovati. Tuto okolnost ostatně žalovaný v písemných námitkách neuplatnil právě tak jako nenamítal neznalost jazyka, v němž prý bylo s ním jednáno. Musí tudíž tyto vývody dovolání jako nedovolené novoty zůstati nepovšimnuty.
Citace:
JINDŘICH, X. Sedmdesátpět let první pražské nemocenské pojišťovny obchodních a soukromých zřízenců v Praze. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1935, svazek/ročník 16, číslo/sešit 2, s. 110-110.