Čís. 1848.
Nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. а n., o odkladu exekuce vyklizením.
Ten, kdo užíval bezplatně bytu, jsa zaměstnán v podniku vymáhající strany, jenž souvisel s jejím zemědělským podnikem, jest osobou zaměstnanou v podniku zemědělském.
(Rozh. ze dne 19. září 1922, R I 1118/22.)
Povinný byl zaměstnán jako nádeník v kolářské dílně vymáhajícího věřitele, jež patřila k jeho zemědělskému podniku. Proti exekuci na vyklizení domáhal se povinný odkladu, jejž soud prvé stolice povolil na tři měsíce, rekursní soud návrh na odklad zamítl.
Nejvyšší soud povolil odklad na jeden měsíc.
Důvody:
Nelze sdíleti názor rekursního soudu, že potvrzeními okresních úřadů, jež povinný předložil, není prokázáno, že povinný nemá za byt bez své viny přiměřené náhrady. Obecní úřady potvrzují, že povinný byt hledal, že však nemohl v dotyčné obci byt dostati, poněvadž tam prázdných bytů není. To dlužno uznati za dostatečné, poněvadž nelze přece od strany žádati, by se vykázala, že se ucházela o byt u všech majitelů domů a že a proč od nich nemohla bytu dostati. Rekursnímu soudu jest však přisvědčiti v tom, že o povinné straně platí ustanovení § 2 vládního nařízení ze dne 25. června 1920, čís. 409 sb. z. a n. Povinný užíval bytu, o nějž jde, bezplatně, byv, jak ve sporu o vyklizení udal, zaměstnán jako nádeník v kolářské dílně vymáhající strany, která patřila k jejímu zemědělskému podniku. Třeba že nekonal zemědělských prací, byl přece zaměstnán při výrobě a opravě hospodářského nářadí, kterou vymáhající strana provozovala v rámci svého zemědělského podniku jako součást tohoto podniku a pro něj a proto jest povinného pokládati za osobu zaměstnanou v podniku zemědělském po rozumu cit. § 2. Okresní soud povolil tudíž povinnému sice právem odklad exekuce, pochybil však v tom, že neobmezil odkladu na smluvenou neb obvyklou výpovědní lhůtu z námezdního poměru, která v tomto případě, jak povinný sám ve sporu udal, činila jeden měsíc.