Č. 4034

Státní zaměstnanci. — Učitelstvo: * Studium dítěte na cizozemském učelišti nemá samo o sobě a za všech okolností za následek ztrátu nároku jeho otce na drahotní přídavek podle § 6, I 2 zák. č. 394/22, nýbrž jenom tehdy, jestliže se dítě následkem toho v cizině zdržuje, t. j. svoje životní potřeby v cizině úplně neb převážnou měrou hradí.
(Nález ze dne 17. října 1924 č. 11 207)
Věc: Jan K. v K. proti ministerstvu školství a národní osvěty o přiznaní drahotních přídavků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-li, nadučiteli ve výslužbě v K., bylo vynesením zšr-y v Opavě z 5. května 1923 sděleno, že se mu podle výnosu min. škol. Ze 17. března 1923 zmenšuje jeho dosavadní drahotní přídavek podle VI. rodinné třídy od 1. ledna 1923 počínaje na drahotní přídavek podle III. rodinné třídy, poněvadž jeho synové Oto, Jan a Vladislav navštěvují učeliště v cizozemí (Polském Těšíně). Podáni st-lovu z 10. ledna 1924, v němž žádáno o ponechání drahotních přídavků podle VI. třídy rodinné a uváděno, že jmenovaní synové nebydlí za hranicemi, nýbrž sdílejí jeho domácnost v K. a do škol. v Pol. Těšíně denně drahou dojíždějí, nevyhověla zšr výn. ze 16. ledna 1924 vzhledem k rozhodnutí min. škol. ze 17. března 1932, poněvadž se stav věci nezměnil. Proti tomuto výnosu zšr -y podal st-l »protest« k min. škol., ve kterém blíže rozváděl, proč jeho synové jsou nuceni vzdělávati se na ústavech cizozemských a znovu uplatňoval, že denně ze školy domů dojíždějí. Podání toto vyřídil žal. úřad nař. rozhodnutím v ten způsob, že se žádosti st-lově nevyhovuje z důvodu uvedených ve výn. zšr-y ze 16. ledna 1924. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto: Žal. úřad vyřizuje podání st-lovo z 20. února 1924 označené jako »protest« proti rozhodnutí zšr-y ze 16. ledna 1924, neodmítl podání toto snad z důvodů formálních, nýbrž zamítl je z důvodů věcných, přijímaje důvody obsažené v cit. výnose zšr-y za své. Setrvává tudíž žal. úřad na stanovisku, jež zaujal ve svém výnose ze 17. března 1923 č. 2467 (Věstník min. škol. z 15. dubna 1923 sešit 4., č. 48, podle kteréhož mají býti děti státních zaměstnanců (scilicet podle paritního zák. i děti učitelů), které sice studují v cizině, avšak bydlí buď trvale v Čsl. republice, nebo bydlí částečně na zdejším území, částečně v cizině, při vyměřování drahotních požitků na děti, posuzovány bez zření k tomu, zda bydlí trvale nebo střídavě v Čsl. republice jako členové rodiny, kteří se zdržují v cizině. Nss-u jest tedy zkoumati, zdali tento názor žal. úřadu jest ve shodě s ustanovením §u 6, odst 1 č. 1 a 2 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. Podle č. 1. cit. zák. ustanovení jest při zkoumání nároku na drahotní přídavky bráti zřetel toliko k členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích, pokud mají státní občanství, u dětí však jen, pokud nepřekročily 18. rok věku; po uvedené době příslušejí drahotní přídavky pouze na děti duševně či tělesné choré a proto výdělečně neschopné nebo studují-li na učelišti s řádným prospěchem, na dobu potřebnou k dokončení studií, normálně započatých a nepřetržitě konaných, nejdéle však až do dokonaného 24. roku. Podle č. 2 pak na členy rodiny, kteří se zdržují v cizině, drahotní přídavky nepříslušejí. Výjimky může ve zvláštních případech povoliti ústřední úřad v dohodě s min. fin. Srovná-li se ustanovení toto s předpisem posl. odst. § 8 zák. ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. ex 1920 ve znění zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb., podle kterého mohlo příslušné min. výhody zák. č. 3/20 zcela neb z části odepříti jenom osobám bydlícím mimo území státu čsl., vychází zřejmě na jevo, že chtěl zákonodárce vydávaje zák. č. 394/22 oproti dřívějšímu právnímu řádu stanoviti, pokud jde o poskytování drahotních přídavků na členy rodiny státních zaměstnanců, podmínky přísnější a vyloučiti z požitků drahotních přídavků nejenom ony členy rodiny, kteří v cizině bydlí, nýbrž i ty, kteří se tam jenom zdržují. Při tom byl zákonodárce zřejmě veden úvahou, že jest v zájmu státu, aby, pokud není pro opak zvláštních závažných důvodů, požitky jak aktivní tak i pensijní státních zaměstnanců byly spotřebovány v tuzemsku. Že by bylo při vydávání zák. č. 394/1922 úmyslem zákonodárce odepříti zásadně drahotní přídavky i na ony členy rodiny, kteří sice v tuzemsku bydlí ale po jakoukoliv, sebe kratší dobu, se v cizině za jakýmkoliv účelem zdržují, nelze však ani z textu ani z úmyslu zmíněného zák. odvoditi. Zejména nelze tvrditi, že by byl zák. zamýšlel odepříti za všech okolností a bezpodmínečně drahotní přídavky na členy rodiny, kteří v cizině studují, neboť, přiznává-li v bodu 1. § 6 odst. I. drahotní přídavky dětem, překročivším 18. rok věku, studují-li na učelišti a neváže-li nárok ten na podmínku, že musí býti studium konáno na učelišti tuzemském a nepraví-li výslovně v odst. 1 bodu 2 téhož paragrafu, že nepříslušejí drahotní přídavky na členy rodiny, kteří studují v cizině, jest zřejmo, že chtěl zák., i pokud jde o studující na cizozemských ústavech, uplatniti jen svrchu uvedenou zásadu, že jest v zájmu státu žádoucno, aby drahotní přídavky spotřebovány byly v tuzemsku a nepřicházely k dobru cizině. Zákon pojem zdržování se v cizině blíže nedefinuje; avšak jednak z přirozeného významu tohoto výrazu, značícího stav trvalý, jednak ze shora vyloženého úmyslu zákonodárcova plyne, že míní se tím jen takové zdržováni se v cizině, které má za následek, že buď zcela nebo aspoň převážnou měrou náklad státním zaměstnancem na příslušné dítě vedený není spotřebován v tuzemsku, nýbrž v cizině tím, že dítě to v cizině se stravuje, šatí, byt platí atd. Nelze tedy uznati, že by již pouhá okolnost, že dítě takové na cizozemském učelišti studuje, sama o sobě a za všech okolností vylučovala požívání přídavků ve smyslu § 6, I. 2 zák. č. 394/1922, naopak bude tomu tak jen tehdy, má-li studium na cizozemském ústavě za následek, že dítě se v cizině ve smyslu shora vylíčeném zdržuje, t. j. že svoje životní potřeby úplně nebo převážnou měrou v cizině hradí. Žal. úřad odepřel přiznati st-li drahotní přídavek jedině a již z toho důvodu, že synové jeho navštěvují učeliště v cizozemí, nekonal šetření o údajích st-lových, že jmenovaní synové sdílejí s ním společnou domácnost v tuzemsku a toliko denně do Polského Těšína dojíždějí, a nezjistil, zda podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na poměry geografické polohy a spojení mezi bydlištěm otce s místem studia toto jejich studium na ústavě v Polském Těšíně má za následek, že náklad na ně vedený činí se úplně nebo převážnou měrou v cizině. Řízení zůstalo tedy v tomto směru neúplné a to na základě nesprávného právního názoru, že již pouhá okolnost studia na cizozemském učelišti za všech okolností znamená »zdržování se« podle § 6, I. 2 cit. zák. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4034. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 619-621.