Authors:
= Váž. civ., 6 (1924), sv. 2
PDF

Čís. 4409.


Přikázání knihovní pohledávky ku vybrání bez jejího předchozího zabavení nezakládá věcného práva na zastavené nemovitosti. Pro účinnost poznámky o přikázání pohledávky k vybrání jest nutným předpokladem právo zástavní.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1924, R II 383/24).
Soud prvé stolice přikázal zbytek nejvyššího podáni Dru. K-ovi, ježto na řadu přicházející knihovní pohledávka Františka P-a byla přikázána ku vybrání Dru. K-ovi. Rekursní soud přikázal zbytek nejvyššího podání Františku P-ovi. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Souhlasiti jest se stěžovatelem jen potud, pokud poukazuje k tomu, že směrodatným pro rozdělení nejvyššího podáni jest jedině knihovní stav, zjevný z knihovního výtahu (§ 214 ex. ř.). Avšak právě tohoto knihovního stavu dovolává se stěžovatel ve svůj prospěch zcela neprávem, neboť dotyčný knihovní zápis (pol. 23), arciť nesprávný, poznamenává pouze přikázání ku vybrání zabavené pohledávky pod pol. 3/10; nevkládá však k ní žádného práva zástavního, jak by toho bylo zapotřebí podle ustanovení §u 320 ex. ř. Přikázání samo o sobě bez předchozího zabavení pohledávky nezakládá žádného věcného práva na zastavené nemovitosti a proto také žádného práva na uspokojení z nejvyššího podání za prodanou zástavu (§ 451, 454 pokud se týče §§ 447, 461 obč. zák.). Stačí v tom směru poukázati na ustanovení §§ 303 odstavec prvý, 308 ex. ř., dle nichž se přikazují pouze pohledávky zabavené a to dle míry práva zástavního pro ně zřízeného. Přikázání jest vedle jiných způsobů zpeněžení zabavených pohledávek (§§ 317—319 ex. ř.) pouze pravidelným způsobem takového zpeněžení, tedy pouhým prostředkem právo zástavní realisujícím, nikoliv však právo to zakládajícím. Pro účinnost poznámky o přikázání pohledávky ku vybrání jest tudíž nutným předpokladem právo zástavní a poněvadž ho stěžovatel podle stavu pozemkové knihy nenabyl, nepřísluší mu žádný nárok na uspokojení z nejvyššího podání jen důsledkem a v pořadí oné poznámky. Usnesení rekursního soudu jeví se býti sice v podstatě správným, avšak s odůvodněním onoho usnesení, pokud se odchyluje od těchto úvah nejvyššího soudu, souhlasiti nelze.
Citace:
č. 4409. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 683-684.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).