NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 1

Čís. 2622.

Právoplatné usnesení, jímž byl, byť i nezletilý dědic poukázán na pořad práva dle §u 126 nesp. říz., nelze změniti z povinnosti úřední, раk-li netrpí zmatečností. Rozhoduje o poukázání dědice na pořad práva, nemůže se pozůstalostní soud pouštěti do zkoumání vnitřní platnosti závěti.
Právní povaha manželského společenství statků mezi živými.
Dle §u 785 obč. zák. nelze na základě smlouvy o společenství statků mezi živými žádati započtení toho, oč přínos zesnulého manžela převyšoval přínos pozůstalého manžela.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, R II 115/23.)
K pozůstalosti po Maxu L-ovi přihlásila se nezl. dcera Alžběta L-ová ze zákona a vdova Anna L-ová a nezl. Gertruda L-ová ze závěti. Pozůstalostní soud poukázal na pořad práva Alžbětu L-ovou a nevyhověl jejímu návrhu, by předsevzat byl znovu odhad pozůstalosti a by bylo oceněno zůstavitelovo jmění v době zřízení svatebních smluv (společenství statků) dne 23. ledna 1920. Rekursní soud nevyhověl stížnosti Alžběty L-ové do zamítnutí návrhu na nový odhad, změnil však sám od sebe usnesení prvého soudu potud, že přikázal úlohu žalobců Anně a Gertrudě L-ovým. Důvody: Stížnost napadá neprávem stanovisko pozůstalostního soudu, že §u 785 obč. zák. tu nelze použiti, ježto smlouva o společenství statků není darováním. Zůstavitel vyhradil manželce spoluvlastnictví na svých nemovitostech smlouvou o společenství statků mezi živými. Názor, že, není-li majetek, vnesený i tím i oním z manželů, téže hodnoty, dlužno smlouvu co do přebytku pokládati za darováni, nemá opory v zákoně. Jmenovitě neobsahují §§ 1177, 1178, 1233 až 1236 obč. zák. předpisu o tom, že dlužno, jsou-li tu při uzavírání smlouvy o společenství statků děti, vzíti na ně zřetel, ani, že jest jim vyhrazeno právo odporovati smlouvě, ani z podstaty smlouvy o společenství statků mezi živými nelze dovoditi, že by bylo přípustno započtení. Vždyť může onen manžel, jenž přinesl do manželství méně, vyrovnati schodek tím, že mu a tím i společenství připadne dědictvím další majetek. Potud jest taková smlouva o společenství smlouvou odvážnou. Úmrtím jednoho z manželů stává se polovina společného jmění pozůstalostí a odporovalo by onomu rázu smlouvy o společenství statků, kdyby teprve po smrti jednoho z manželů bylo třeba formálně shrnouti, co každý z manželů — třebas během dlouhé řady let — vnesl do manželství. Nelze-li však provésti započítání, jest zbytečno, prováděti odhad pozůstalostních nemovitostí dle ceny z roku 1920. Pokud jde o přikázáni úlohy žalobní, bylo usnesení prvého soudu změniti v ten smysl, že se úloha žalobců přikazuje dědicům ze závěti. Dle §u 565 obč. zák. dlužno poslední vůli prohlásiti určitě, nikoliv pouhým přisvědčením k návrhu. V případě, o nějž jde, neměl zůstavitel již síly, prohlásiti svou poslední vůli, a obmezil se na to, že návrh, sdělený mu svědkem poslední vůle, opětovným »ano« a kýváním hlavy schválil. Praxi sice postačí, že zůstavitel schválí takto písemné poslední pořízení, sepsané jinou osobou. Zde však nebyla vůle zůstavitelova sepsána, nýbrž při ústním pořizování teprve třetí osobou formulována; jde tu proto vzhledem k §u 565 obč. zák. o neplatnou závěť. Nelze mluviti o závěti, jež by neměla vady ve smyslu §u 126 nesp. pat. a bylo proto poukázati na pořad práva dědice ze závěti. K postupu z úřadu skýtá oporu § 2 nesp. říz., jehož bylo tím spíše použiti, ježto jde o osobu nezletilou.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu dědiců ze závěti a obnovil usnesení prvého soudu ohledně přikázání úlohy žalobní, nevyhověl však dovolacímu rekursu nezletilé Alžběty L-ové ohledně zamítnutí návrhu na odhad nemovitostí ku dni 23. ledna 1920.
Důvody:
Z ustanovení §§ 9 až 16 a 18 patentu o mimosporném řízení jest zřejmo, že usnesení mimosporného soudce nabývají pravomoci, nebylo-li proti nim použito opravných prostředků. V tomto případě nestěžovala si žádná strana do usnesení prvého soudce, jímž tento přikázal úlohu žalobkyně nezletilé Alžbětě L-ové. Toto usneseni není ani zmatečným ani nezákonným, naopak odpovídá zásadě §u 2 čís. 7 a předpisu §u 126 uvedeného patentu, že při odporujících si dědických přihláškách má převzíti úkol žalobce onen dědic, jenž se dovolává slabšího dědického důvodu. Totéž zákonné ustanovení praví v prvém odstavci, že dědic, opírající se o závěť, v náležité formě zřízenou, jehož pravost nebyla popřena, musí býti žalován dědicem opírajícím svou přihlášku o zákon. Co znamenají slova »v náležité formě« ve smyslu §u 126 mimosporného patentu, sluší posouditi dle §u 585 obč. zák., jenž předpisuje, že, kdo chce prohlásiti ústní poslední vůli, má ji s rozmyslem projeviti před třemi způsobilými svědky, kteří jsou zároveň přítomni a jsou schopni dosvědčiti, že v osobě pořizujícího není ani podvodu ani omylu. Do přezkoumání těchto požadavků může mimosporný soudce pouštěti se pouze potud, pokud byla zachována předepsaná vnější forma, kdežto zkoumání vnitřní platnosti ústního pořízení nepřísluší mimospornému soudci, nýbrž jest vyhraženo soudci, rozhodujícímu spor. Z toho ve shodě s předpisem §u 123 nesporného patentu plyne, že pojem »vnější formy« může se vztahovati jen na to, zdali poslední pořízení vyhovuje na venek a dle hned poznatelné povahy předpisu §u 585 obč. zák. Tomuto požadavku v tomto případě je vyhověno, neboť pořídil zůstavitel Maxmilián L. svou závěť za přítomností tří svědků. Výrokem, že v tomto případě zůstavitelův postup nevyhovuje náležitostem §u 565 obč. zák., překročil by mimosporný soudce meze oboru své působnosti a rozhodl by o platnosti posledního pořízení, což vyhraženo jest pořadu práva (§ 2 čís. 7 patentu o mimosporném řízení). Poukazuje na to, že dvě dědičky jsou nezletilé, přehlíží rekursní soud, že tím, že chrání zájmy nezletilé Alžběty L-ové, zasahuje do práv, jichž nabyla nezletilá Gertruda L-ová právoplatným usnesením prvého soudce. Rekursní soud nebyl tedy nikterak oprávněn, by z úřední moci změnil toto usnesení. Slušelo se proto dovolacímu rekursu vyhověti a obnoviti usnesení prvého soudce, pokud tento přikázal úlohu žalobkyně nezletilé Alžbětě L-ové. Mimořádnému dovolacímu rekursu této nezletilé dědičky nebylo lze vyhověti, jelikož souhlasný výrok nižších soudů, že se návrhu na odhad pozůstalostních nemovitostí na základě ceny ku dni 23. ledna 1920 nevyhovuje a že ve smlouvě manželů Maxmiliána a Anny L-ových ze dne 23. ledna 1920 o společnosti jmění nelze spatřovati darování ve prospěch této, vzhledem k předpisu §u 1233 obč. zák., že rozsah a právní formu o společenství jmění dlužno posuzovati dle §§ 1177 a 1178 obč. zák., neodporuje zřejmě zákonu. Že tento výrok jest zmatečným anebo že odporuje spisům, stěžovatelka sama netvrdí. Slušelo se proto mimořádný dovolací rekurs nezletilé Alžběty L-ové pro nedostatek předpokladů §u 16 patentu o mimosporném řízení zamítnouti.

Citace:

Čís. 5370. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 490-492.